Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZpářky do sraček part.1
04. 12. 2008
0
0
482
Autor
NG
Když si myslíš, že tě minulost pustila... Stáhne Tě zpátky... *Omlouvám se za nečlenění do odstavců... píše se mi špatně... a vím, že se to asi dost špatně čte
Listopad 2008
Podzimní větřík lehce foukal a ona šla zamyšleně dál. Čechral jí vlasy a na ni pamalu padala ta divná nálada, která ji nutila uvažovat nad tím co měla, co ztratila, co jí zbylo a co získala. Listopad pozvlna přicházel a stromy se ve větru prohíbaly jako tanečnice v barevných šatech. Tu a tam dopadl na chladnou zem nažloutlý list a vítr jej pomalu zvedal a zase něžně pokládal o kus dál. Sedla si na lavičku, skrčila nohy pod bradu a něco psala. Nevěřila, že to někdy dopíše, ale měla z toho takový dobrý pocit. Na chvíli přestala a zaposlouchala se. Zrovna začalo někde blízko zvonit. Zasněně se zadívala na město pod sebou. Měla ho jako na dlani. Všude byla světla a projížděla kolem auta a šaliny. Večerní Brno je úchvatné. Ve tmě všechno zářilo a blikalo. Nádherný pohled pro člověka, který se snaží chytit každého světýlka v temných chvílích. Zabrána do psaní, s jednou rukou v pytlíku s hranolkami, přemýšlela nad slovy, která použije. Prošel kolem muž s dítětem. Malý chlaoeček kolem pobýhal a smál se. V očích mu jiskřilo. Jeho otec se za ním vlekl. Dívka tipovala, že matka chlapečka nejspíš někde vaří večeři. Pro pesimistku jako ona to bylo zvláštní, že první co ji napadlo bylo vaření večeře. Asi to bylo tím hladem. Ve skutečnosti mohla maminka toho roztomilého klučiny někde zahýbat svému muži. Zakručelo jí v břiše a nacpala si do úst další hranolek. Znova se na ně podívala. Vyzařovalo z nich štěstí. Ne strach z každodenních hrůz života. Vrátila se k hranolkám a přestala tomu malému hopsajícímu štěstíčku na nožičkách věnovat pozornost. S hranolkem v ruce se zarazila. "Štěstí? Co je to vlastně štěstí?" Ptala se sama sebe a zkoušela si odpovědět. "Jsou to ty chvilky, kdy se ti zdá, že lepší to být nemůže. Jsou to ty chvilky, kdy sedíš a povídáš si s přáteli? Existuje vlastně štěstí? A co to tedy je?" Ať to bylo cokoli, chybělo jí to. Věděla, že chvíle, kdy byla šťastná už nejsou. Jen nevěděla, proč tak rychle zmizely. Nenápadně, ale rychle. Zavrtěla hlavou a zahnala úvahy nad štěstím. Chtěla se zabývat něčím jiným než tímto abstraktem. Skousla další hranolku mezi zuby a upřela oči k lampě před sebou. Dvakrát zablikala než se rozsvítila úplně. Z keře vylétlo několik ptáčků a na Petrov se připloužil v těsném obětí další z mnoha párů. Odvrátila od nich oči a zamyslela se, co teď asi dělá on. Zhnuseně se zašklebila, aby zahnala sentimentální myšlenky a zasněný výraz. Pomohla si sarkastickou poznámkou: "Co by asi dělal? Co asi! Šuká někde!" A ona tady mrzla. Nakrklo ji to ještě víc. Byla nemocná a místo, aby ležela doma v posteli, seděla na Petrově a mrzla. Sotva si to uvědomila, začala tahat z kabely další balíček kapesníků. Nesnášela chřipku. Vlastně, poslední dobou nesnášela skoro všechno. Jen co začla jíst další hranolku, nicméně musela přiznat, že nebyla nic moc, hlasitě se rozkašlala a začala se dusit. Roslzeli se jí oči. "Kruci!" Zachraptěla a hřbetem ruky si otřela hnědé oči. Docílila jen toho, že si víc rozmazala linky. Dnešek se moc nevyvedl a včerejšek taky nestál za nic. Při vzpomínce na předešlý den si položila ruku na břicho a mírně zatlačila. Bolest, i když nepatrná, jí připoměla, že včerejšek stál opravdu, ale opravdu za hovno. Co nadělat. Byla si jistá, že kdyby zatlačila ještě víc, ranka by se otevřela a začla by opět krvácet. Lekla se, že by si zašpinila tričko od krve a raději to rychle zkontrolovala. Pohled na břicho jí na náladě nepřidal. Rudý šrám opravdu nebyl pokusem o skarifikaci. Byla to její noční můra. Její zlozvyk. Její závislost. Zabalila se ještě víc do svetru a psala dál. Do vlasů jí padl rudý list. Vytáhla si ho něžně ze zvlněných tmavých vlasů a koukala na něj. Položila si ho na dlaň a sfoukla ho na zem. Milovala podzim. Bylo to tiché, klidné období, plné zmatku a vzpomínek. Protože na podzim to vlastně celé začalo. Přestala psát. Přitáhla nohy víc k tělu a objala si kolena. Ruce vrazila hluboko do rukávů. Zápisník ležel vedle ní a vítr otáčel stránky. Propiska před chvílí spadla na zem. Skousla poslední hranolku mezi zuby a pozorovala ten červený list, který před chvílí vytáhla z vlasů, jak poletuje kolem.