Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUtitled
04. 12. 2008
0
0
363
Autor
NG
Všichni jednou zešílíme... *omlouvám se za nečlenění do odstavců
Zametala jsem v baru, když ke mně přišel jeho majitel. Byl namol a prý, že má pro mě dobře placenou práci. Chvíli mi nedocházelo co po mě vlastně chce. Došlo mi to až příliš pozdě, až když sem ležela na posteli ve spodním prádle a on stál polonahý nade mnou. Myslela jsem, že to dokážu a snažila jsem se myslet jen na ty peníze. Na to až bude po všem. Chtěla jsem studovat, jít na vysokou, stát se doktorkou a zachraňovat životy lidí jako byli mí rodiče. Hrozně mi chyběli a i když jsem věděla, že tohle není zrovna šťastný nápad, neměla jinou příležitost jak si na školu vydělat. Přestala jsem vzpomínat a soustředila se jen na vidinu peněz. Serval ze mě kalhotky a podprsenku. Choval se ke mě hnusně. Jakobych ani nebyla člověk, ale flák masa, se kterým si může dělat co chce. Neprotestovala jsem a nechala ho. Víc než tělesná bolest mi ubližovaly výčitky. Když skončil, oblékl se a chtěl odejít. Já, už ve spodním prádle, jsem se mu řekla ať mi dá peníze. Začal mi nadávat do kurev a ať si začínám zvykat, že život není peříčko. Vytočilo mě to, cítila jsem se hrozně podvedená, podvedená sama sebou. Klesla jsem ve svých i v očích jeho. opovrživě se na mě podíval a řekl ať vypadnu a do jeho baru už nikdy nechodím. Bylo mi hrozně, jakoby mě ze vnitř spaloval oheň. Myslela jsem si, že vybuchnu. Začala jsem se s ním hádat a hodila jsem po něm skleněným těžítkem se zasněženým Empire state buildingem. Minula jsem a koule se roztříštila o zeď a na zem dopadli jen tisíce střípků, voda a malinké torzo mrakodrapu. Nějaký ten střep ho řízl do hřbetu ruky a jiný do tváře. Zakřičel a oči se mu stáhli do uzounkých škvírek. Rozčílil se a během několika kroků byl u mě. Krvavou rukou ně uhodil a já dopadla na roh postele, byla jsem vyděšená, ale zároveň jsem se nebálu mu ublížit. Chtěla jsem ho vidět trpět. Všechna ta zlost, kterou jsem v sobě ty roky dusila, byla najednou venku a chtěla se mstít. Chtěla se mstít modré dodávce, která mi srazila psa, automechanikovi, který přehlédl závadu na autě a kvůli tomu nestačil otec uhnout s BMW, když se na dálnici převrátil kamion, doktorům, kteří už nezachránili ani otce, ani matku a dokonce ani desetiletého brášku Tima. Jenže ti všichni tady nebyli. Byl tu jen ten, který mi ukradl čest. Prohrábla jsem si slepené vlasy a na prstech mi zůstala krev. Ten chlápek na mě křičel a já pochopila, že i kdybych křičela o pomoc, tak mě nikdo nebude vnímat. Otočil se a chtěl konečně odejít. Vstala jsem, popadla láhev kyselého, červeného vína laciné značky a rozbila jsem mu ji o hlavu. Stejně jako dopadali střepy láhve na koberec, dopadaly i kapky vína, krve a nakonec dopadlo i nehybné tělo mého trýznitele. Začala jsem se hystericky smát, smích během něklika málo vteřin přešel o pláče a nakonec jsem jen tak stála. Stála jsem nad ním a dívala se jak z jeho očí vyprchává život, ztrácí se lesk a dívala jsem se i tehdy, když už se oko navždy pokrylo šedým závojem. Když už se celý pokoj naplnil kovovým pachem krve, sebrala jsem peníze, klíčky od auta, vzala jsem ulomenou špičkou Empire state buildingu a dala si ji do kapsy, naposledy jsem se otočila na mrtvolu, pak jsem zcela klidná odešla z domu na rohu ulice. Byl to obyčejný dům, dům 3+1, bar a mrtvý muž. Do děcáku jsem se už nevrátila. Odjela jsem v jeho autě, myslela jsem si, že s autem to bude jednodušší, ale policie ho začne rychle hledat a nebylo by dobré, kydyby mě v něm našli. Prodala jsem ho na pochybném vrakovišti sjetýmu automechanikovi, který se pokoušel zprovoznit rezavou dodávku bez dveří, čelního skla, světel a poloviny střechy. Za několik málo set dolarů jsem si mohla koupit jídlo, oblečení a nějaký zapadlý pokoj ve zchátralém hotýlku. Šla jsem uličkami pochybné čtvrti a v kapse mikiny jsem mačkala mrakodrap. Torzo slavné budovy mi tak připomínalo, že je třeba se bránit. Od té chvíle mi bylo krásně. Poprvé v životě jsem se cítila skutečně volná. Svoboda byla od toho dne pro mě vším. Věděla jsem, že jakmile si lidé všimnou, že se majitel baru ztratil, otevřou pokoj v patře, kde najdou nehybné tělo, zavolají policii, která zjistí co se stalo, je konec. Konec všech dnů bez strachu. Proto jsem si těchto dnů vážila nejvíc. Každý mohl být ten poslední. Měla jsem ale jednu výhodu. Nikdy jsem nebyla za nic treštně stíhaná a proto nebyly moje otisky prstů v databázi. Nikdo z dětského domova ani nevěděl, že ten den jsem nebyla ve svém pokoji. Bylo mi jasné, že stejně na to přijdou. Každého kolem jsem podezírala z toho, že na mě něco ví, že mě udají. Teď vím, že to byly mé utkvělé představy, děsivé a lživé obrazy v mé mysli. Byla jsem paranoidní, v noci jsem skoro vůbec nespala. Přemýšlela jsem o té ošetřovatelce z děcáku. Přemýšlela jsem jestli už rozeslala moje fotky s nápisem pohřešuje se, nebo jestli si mě vylepili na okrsku na tabuli s nápisem pátrání po podezřelé osobě. Přemýšlela jsem i o tom jestli se mého případu ujmou federálové. Bylo mi jasné jen jedno. V televizi ani v novinách o tom nebyla ani zmínka, takže jsem uznala, že asi o mě ještě neví a nechtěla jsem, aby o mě věděli. Prvním krokem jak tomu zabránit, bylo zaručit mlčení slečny Hooverové. Mojí oblíbené ošetřovatelky. Ještě tu noc jsem se vrátila do domova a pojistila jsem si mlčení. Našla jsem její pokoj, došla jsem k posteli, sedla jsem si a dívala se. Dívala se jak se víčka chvějí, jak vlasy na tváři odfukuje vzduch z jejich úst, jak se její hrudník v pomalých intervalech klidně zvedá. U toho jsem přemýšlela jak to mám udělat. Napadalo mě dost způsobů, jako například rozbití hlavy lampou, nebo jed. Jenže jsem to chtěla udělat rychle a tiše. Pomalu a opatrně jsem jí z pod hlavy vzala polštář a přitom jsem dávala pozor, jestli se neprobouzí. Přibližovala jsem jí polštář k tváři a srdce mi tlouklo tak rychle a hlasitě, že mi chvílemi připadlo, jako by mělo vyskočit a probudit celý dům. A nejenom dům, ale i ulici, čtvrt, město... Nemohla jsem vzrušením dýchat. Nahlas jsem polkla a chtěla přiložit polštář na tvář a přitlačit a v tom se to stalo. Do toho ticha otevřela oči zašeptala moje jméno. Jesse. Moje jméno bylo poslední co zaznělo na jejích rudých rtech. Jesse. Moje tvář byla to poslední co její modré oči viděly. Jesse. Moje já jí zůstalo v hlavě a poslední myšlenka mi taky patřila. Ihned jsem jí přimáčkla polštář na obličej, zaryla jsem nehty do měkké látky a tlačila jsem co nejvíc šlo. Něklik první minuty se rvala jako zrazený pes a nejspíš se tak i cítila. Škrábla mě do tváře a já ne chvíli přestala . Ona však byla už tak slabá, že se nepokusila o útěk. Chtěla jsem, aby bojovala, chtěla jsem, aby se nevzdávala, ale ona se už smířila se smrtí. Naštvalo mě to a začala jsem na její nehybné tělo křičet ať bojuje. Ona už byla v bezvědomí a napůl na cestě pryč. Můj křik však přivolal jinou dozorčí. Otevřela dveře a zaječela. Seděla jsem obkročmo na mrtvém těle a křečovitě jí držela polštář na obličeji. Otočila jsem se ke dveřím. Veděla jsem, že neskončí u jednoho nesťastného úmrtí. Rozběhla se chodbou ke schodům. Utíkala jsem za ní. Seběhla schody a na posledních dvou upadla. Ztratila náskok a poranila si kotník. Byla jsem ve výhodě. Probýhala kuchyní a já se držela za ní. Věděla jsem, že běžet nemá cenu. Vzala jsem si ze stojanu sekáček na maso a procházela jsem temnou uličkou. Dostala se z kuchyně rychleji než jsem čekala. U nouzového východu si určitě oddechla, ale ne na dlouho. Já se blížila a ona zjistila, že špatně vedený dětský domov bez dodržovaných bezpečnostních příkazů, má jisté nevýhody. Sáhla na kliku a pokoušela se otevřít. Nikdo však v tomhle děcáku nedodržoval příkazy a proto se nikdy nepoužívané dveře nikdy neodemykaly. Nešťastně lomcovala s dveřmi a hystericky křičela. Cinkala jsem ostřím o nerezovou linku. Hledala únikovou cestu, ale štěstí přálo mě. Psychopaticky jsem přicházela k jejímu vyděšenému, chvějícímu se a plačícímu tělu ležícímu na zemi. Svíjela se v hysterickém pláči plném beznaděje a strachu. Zeptala jsem se jí s ledovým klidem jestli chce zabodnout nebo podříznout. Bála se mi pohlédnout do očí a já jí přejížděla chladnou ocelí po kůži. Začala jsem si broukat melodii, která se mi zdála známá, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud ji znám. Dozorčí se mě pokoušela přehlučit a řvala ať už přestanu. Znovu jsem se jí zeptala na způsob smrti, ale ona si držela ruce na uší, měla křečovitě zavřené oči a ječela proč ona. Hrozně mě štvala. Napřáhla jsem sekáček a přesekla krční tepnu. Všude stříkala krev. Během několika vteřin byla všude. Marně jsem se snažila ji setřít z tváře. Brzy jsem to vzdala a v džínech, co byly špinavé od krve, ve které jsem klečela, jsem naplánovala pomstu všem možným svědkům. Nechala jsem ji tam ležet a vrátila jsem se do kuchyně a na sporácích jsem pustila plyn. Vypadla jsem z domu a pod křídly noci jsem se jako duch neslyšně vrátila do bytu. Padla jsem do postele a v klidu jsem usnula. Ráno mě probudil zvonek u dvěří. Domovník. Rychle jsem ze sebe shodila krvavé oblečení a hodila to na dno skříně. Po několika minutách jsem konečně šla otevřít. Byla to velká chyba. Jen co jsem otevřela dveře, vtrhla mi do domu policie a křičeli na mě, že jsem šílený maniak a vrah a že jsem vyhodila celý dětský domov do luftu. Chvíli jsem si myslela, že jsem se ještě neprobudila a celé je to jen noční můra, která nechce skončit. Tahle ani skončit nemohla. Nebyla to noční můra, ale krutá realita všedního dne. Sice poslední dny nebyly zrovna všední, ale i tak. Byla jsem vzteklá na celý svět. Takovou dobu jsem se skrývala a utíkala a najednou jsou u mě. Policie mi prohledává byt, nějaký jejich kapitán mi mává papíry před obličejem a prý, že na to mají právo. Za chvíli házeli moje oblečení celé od krve do igelitového pytle. O půl hodiny později jsem seděla na stanici a brali mi otisky prstů a DNA. Nadávali mi do vrahů malých dětí. Chtěli po mě ať se přiznám. Odmítala jsem mluvit, seděla jsem tam jak v katatonii a bez mrknutí oka a nějaké reakce na fotky vypáleného dětského domova jsem je ignorovala. Pak ale přišlo něco, co jsem nečekala. Mezi těmi fotkami byla i fotogafie mrtvého muže. Ležel na koberci, kolem kaluž krve, krev na hlavě, na střepech láhve od vína, které se válely kolem mrtvoly. Ležel tam a vypadal jako by ani netušil, že je mrtvý. Spíš to vypadalo, že spí. Rozčílilo mě to. Jen tak ležel. Tak nějak hezky klidně. Měl by se tvářit jinak. Třeba vyděšeně, nebo aby vypadalo, že hodně trpěl. Vzala jsem tu fotku a roztrhala jsem ji. Křičela jsem, kopala kolem sebe a pak jsem napadla vyšetřujícího kriminalistu. Rvala jsem mu vlasy, poškrábala jsem mu řvář, roztrhla mu obočí a ret. Potom mě z něj strhli. Čtyři muži mě drželi a ten chudák co ležel na zemi v rohu se bál pohnout. Povolaný psychiatr mi píchnul koňskou dávku uklidňujícího prostředku a já v místnosti bez oken do ticha opakovala, že ho chci vidět vyděšenýho. Během několika měsíců co mě drželi ve vazbě a dopovali mě lékama, jsem byla zproštěna viny z důvodu nesvéprávnosti. Je dobrý vědět, že blázna nemůžou zavřít, ale já přece nejsem blázen. Šoupli mě na psychinu a drželi mě pod zámkem. Každý den to bylo horší a horší. Viděla jsem ty mrtvé před sebou. Viděla jsem jejich strach. Do vědomí se mi vkrádaly výčitky svědomí. Dávku po dávce jsem si čím dál tím víc uvědomovala co jsem udělala. Nakonec jsem začala prášky vynechávat a schovávala si je na pak. A najednou se to stalo. Byla to chyba si ty prášky nevzít. Všichni tam stáli a křičeli na mě a obviňovali mě. Ten úchyl z baru, děti, ošetřovatelky. Stáli tam a jejich mrtvá a ohořelá těla na mě ukazovala. Každý den to stejné. Nejdřív jsem křičela, pak plakala a pak nic. Vůbec nic. Pořád to stejné. Vím, že už se odsud nikdy nedostanu. Jsem přece psychopat. Už mě to nebaví. Asi udělám co psychopati občas dělají. Rozpárala jsem polštář a vytáhla prášky. Naposledy jsem se podívala na ty druhé a pak jsem se rozloučila se životem. Těch prášků bylo asi třicet a jeden by položil koně. Moc počítat neumím, ale něco mi říká, že usnu a už se neprobudím. Prášek za práškem polykám. Myslím, že bych se s vámi měla rozloučit, protože nevím jak dlouho to bude trvat. Už to začíná. Mlží se mi před očima, přestávám slyšet a chce se mi spát...