Strážci času, kapitola 3.

„Doktorko Stephensová, doktorko Stephensová! Musíte jít rychle semnou, je to naléhavé!“ Ve dveřích ordinace se objevila udýchaná zdravotní sestra a tvářila se dost zděšeně. Žena s dlouhými, oříškově hnědými vlasy, v bílém plášti se otočila od stolu a pohlédla ke dveřím. Do tváře jí únava vryla hluboké vrásky a zdálo se, jakoby za pár hodin zestárla o několik let.

„Co se děje?“ Zeptala se a pohlédla na hodinky. Bylo přesně šest.

„Musíte jít rychle semnou, děje se právě něco divného!“ Sestra se otočila ve dveřích a rychle odběhla někam do chodby.

Jane Stephensová na nic nečekala a rychle ji následovala. Obě se zastavily až ve dveřích jednoho z pokojů a sestra odstoupila ode dveří, aby mohla lékařka vejít dovnitř. Její pohled rychle přejel po místnosti, až se zastavil u okna. Dech se jí doslova zastavil a zmateně pohlédla na sestru. Ta jí tázavý pohled opětovala a potom vstoupila za ní do místnosti. Pomalu přistoupila k oknu a postavě, krčící se u něj. Byl to muž a nad něčím se nakláněl. V ruce držel sklenici dnem vzhůru a usmíval se. Na celé scéně by nebylo nic zvláštního nebýt toho, že se muž nehýbal a těsně pod sklenicí visela ve vzduchu kapka vody.

„Co je to?“ Jane Stephensová pomalu přistoupila k muži a položila mu ruku na sehnutá záda.

„Joe,“ promluvila na něj tiše. „Slyšíš mě?“ pomalu prohmatávala mužova záda a pod rukou cítila jeho pokožku, která byla doslova zkamenělá. Odtáhla ruku, jakoby se opařila a odstoupila od něj. Joeovi od úst ukápla slina, ale teď visela ve vzduchu stejně jako kapka vody ze sklenice.

Jane se sehnula k posteli a otevřela plastovou složku, která byla připevněna v jejím čele. Vytáhla z ní jediný list papíru s Joeovou diagnózou. Joe trpěl těžkou formou schizofrenie a maniodepresivní poruchou.

Jane vrátila list papíru zpět a pohlédla opět na sestru. Potom přistoupila opět k Joeovi a přiložila mu dva prsty těsně pod bradu, aby mu změřila puls. Nic necítila a tak ruku opět odtáhla.

„Myslím, že je mrtvý. Necítím puls, nevím ovšem, co znamená jeho současný stav.“ Jane si povzdechla a zakroutila hlavou.

„Já myslím, že Joe zkameněl.“ Ozvala se sestra nesměla ale tvářila se, že sama nevěří tomu, co vychází z jejích úst.

„Ano, vypadá to tak. V životě jsem se s něčím takovým ovšem nesetkala. Pořád tomu nemohu uvěřit, je to jako nějaký špatný vtip.“ Řekla Jane a tvářila se zmateně.

„To ale ještě není všechno, paní doktorko. Zdá se, že zkameněli všichni naši pacienti.“ Sestra vyšla na chodbu a Jane šla za ní. Postupně spolu prošly všechny pokoje a všude nacházely to samé. Na chodbě postávaly zdravotní sestry a jiní lékaři a něco si mezi sebou špitali.

Jane se unaveně vrátila do své kanceláře a padla na řidli za stolem. Společně s celým zdravotním personálem prošli všechna patra a všechny pokoje s pacienty. Všude to bylo naprosto stejné a beze změny. Skoro všichni lidé byli zkamenělí, až na jednoho jediného. Ten teď seděl na sedačce u zdi místnosti a zmateně hleděl na Jane a ona mu jeho pohled stejně zmateně opětovala. George Makovski byl dlouhodobým pacientem v této psychiatrické léčebně na okraji Barothu. Nechtělo se mu odsud, protože věděl, že kdyby se dostal ven, opět by se pokusil vzít si život.

Už to udělal šestkrát, z toho dvakrát se mu to skoro povedlo, ale přesto ho pokaždé oživili, nebo se mu to nešťastnou náhodou nezdařilo. Vždycky si říkal, že je to jakési prokletí, že mu osud prostě nedovolí zabít se. Lidé kolem něj skákali z oken ve vysokých patrech, cpali do sebe prášky po kartonech, lehali si na koleje, skákali autům do cesty a věšeli se na trámy, nebo na větve stromů, jako vánoční baňky. George už snad vyzkoušel všechny možné varianty, dokonce se i jednou podpálil, ale ta bolest byla tak nesnesitelná, že v okamžení skočil do řeky, aby se uhasil. Když se zkoušel oběsit, přetrhlo se mu lano a on si místo smrti vykoledoval zlomené zápěstí a otřes mozku. Do léčebny se přihlásil dobrovolně, protože už předem věděl, že se mu stejně nikdy zabít nepodaří...

Jak tam tak seděl a pozoroval krajinu za oknem, slunce, které se vůbec nehnulo z místa a mraky, z části zastiňující jeho záři, uvažoval o tom, že snad nastal konec světa a on se konečně dočká i konce svého...

Jane seděla s rukama, založenýma na prsou a přemýšlela, jak už to dělala vždycky. Ať už přišla domů, nebo sem do nemocnice, někam se na chvíli posadila a přemýšlela. Nikdy nešlo o nic konkrétního, většinou jen rozjímala nad smyslem života, nad rozlohou vesmíru a nad bohem, ve kterého nikdy nevěřila. V tuhle chvíli to bylo ale jiné. To všechno, co se dělo kolem ní jí nahánělo husí kůži. Z počátku jí to připadalo jako nějaký nevydařený vtip, ledabyle prohozený za chůze, cestou do nenáviděné práce. Dění kolem ní bylo ale příliš realistické, než aby se jednalo jen o vtip.

Snažila se spojit s rodinou, chtěla si alespoň promluvit s mužem a zeptat se na dceru, jen vědět, jak se jim daří. Dnes se chtěla vrátit domů před večeří, aby mohla připravit něco dobrého, potěšit manžela a udělat radost dceři, že si na ni konečně po tolika letech udělala čas.

Dnes ji ale zase zklame, stejně tak jako svého toliko zbožňovaného muže. Nejvíce ze všeho ji ale trápilo, že nedokázala určit diagnózu svých pacientů, že zklamala i je, i když ji nemohli slyšet, ani vidět. Všichni byli ztuhlí na kámen, s čímž se ve své branži ještě nikdy v životě nesetkala, ani o tom neslyšela.

Zatřepala hlavou, jakoby se ji snažila alespoň trochu pročistit a v tom si uvědomila, že ji George upřeně pozoruje. Pohlédla na něj a pak ji napadlo, proč taky nezkameněl, proč na tom není stejně jako ti všichni ostatní? Jediné, co si mohla logicky vyvodit z okolností bylo to, že George je jediný, který je na tom psychicky docela dobře, až na ty jeho sebevražedné sklony. Tato nemocnice byla specializována na lidi trpící schizofrenií a maniodepresivními poruchami, na lidi trpící chorobnými stavy naprosté otupělosti z utkvělých představ.

George byl jen nešťastný, zmatený a cítil se životem podvedený. Před dvěma lety ztratil syna při leteckém neštěstí a rok nato se s ním manželka rozvedla. Prý mu nemohla pohlédnout do tváře, protože jí hrozně připomínal milovaného syna. George se den nato, co ho žena opustila, pokusil o svou první sebevraždu a hrozně nerad na ni vzpomíná. Stál tehdy na samém okraji střechy vysokého panelového domu a díval se dolů, vstříc své smrti. Země se mu pod nohama zdála hrozně daleko a lidé se mu jevili jako mrňaví mravenci, pochodující bezcílně sem a tam. Stopnul si ještě blíže k okrají a naposledy se ohlédl. To, co spatřil ho příšerně vyděsilo. Stál tam jeho syn a díval se na něj. Jeho hlava byla na jedné straně jakoby úplně sežehnutá plamenem. Tam, kde měla být kůže a vlasy, se třpytila holá bílá lebka.

George na chvíli zavřel oči, a když je opět otevřel, jeho syn už tam nestál. Pohlédl tedy zpět k zemi, hluboko pod ním a pořádně se odrazil. Jak tak padal a vzduch kolem něj svištěl, myšlenky se mu z hlavy úplně vypařily a on rozpřáhl ruce jako pták a vychutnával si ten pocit. Zem se k němu stále přibližovala a v tu chvíli najednou ucítil v boku prudký závan větru, který ho doslova vyklonil z dráhy. George zavřel oči a očekával náraz o beton pod sebou. To ale netušil, že ho vítr doslova odvál o pěkných pár metrů bokem a on mířil přímo na návěs plný písku. Jeho tělo se ve vzduchu přetočilo na záda a on prudce dopadl přímo do jemného štěrku. Levou nohou ale přitom narazil na okraj návěsu. Lýtková kost přitom hlasitě křupla, její ostrý konec prorazil kůži a kost zůstala trčet z nohy jako varovný prst.

George byl v tu chvíli v bezvědomí, ale kromě zlomeniny byl naprosto zdráv. Už kdysi slyšel, že když člověk při pádu ztratí vědomí a jeho tělo zvláční, zraní se mnohem méně, protože jeho svaly a šlachy nejsou napnuté.

Jane pohlédla na stůl, na němž ležely tlusté složky, obsahující spisy a jiné dokumenty o jejich pacientech. Jednu složku si vzala a otevřela ji. Pomalu v ní listovala a u každého jména pacienta se na chvíli pozastavila a rychle očima proletěla diagnózu. Markus Orvell, 45 let, těžká forma schizofrenie, zbaven svéprávnosti, Marie Stoneová, 33 let, maniodepresivní porucha, schizofrenie, zbavena svéprávnosti – takhle to pokračovalo dál a dál, než narazila na George Makovskiho. V tu ránu ji něco napadlo. George jako jediný byl stále svéprávný, neboť byl neustále schopen brát na sebe povinnosti, netrpěl těžkou psychickou poruchou, věděl o sobě, nemíval neustále pocity, že jej někdo pozoruje, že na něj někdo připravuje spiknutí, nebo že se ho někdo dokonce snaží zabít...

George se na židli nervózně zavrtěl a Jane si toho všimla. Pomalu zavřela desky Georgovy složky a provrtala ho pátravým pohledem.

„Děje se něco? Chtěl bys mi něco říct?“

„Já – myslím, že tohle je konec.“ Odpověděl a zadíval se na své bílé, plátěné tenisky na suchý zip.

Jane jeho slova trochu šokovala.

„Jak to myslíš, Georgi, co myslíš tím koncem?“

George ale neodpověděl a stále zíral na své bílé tenisky a potom si Jane všimla, že si s něčím pohrává v ruce. To něco se na okamžik zalesklo v paprscích nehybného slunce.

„Co to máš v ruce?“ Zeptala se ho mírně a přitom si dávala záležet na tom, aby z jejího hlasu nezachytil vlnu strachu, která se v ní náhle vzedmula. Ten předmět v Georgově ruce se opět zatřpytil a Jane si nemohla nevšimnout, že se jedná o něco kovového, co by klidně mohl být-

„Nechte mě to udělat!“ George najednou vyskočil z křesla a namířil ten lesklý kovový předmět proti Jane, která jej zděšeně pozorovala.

„Georgi, prosím tě, polož ten skalpel, všechno bude zase v pořádku!“ Konejšila ho, ale ta vlna strachu vystoupila na povrch a úplně ji ovládla. Stále seděla v křesle a při tom zarývala své dlouhé a opečovávané nehty do dřevěných opěrek, přičemž na nich zanechávala rýhy.

George pomalu přistoupil ke stolu a přitom stále mířil skalpelem na vyděšenou Jane.

„Nechte mě to udělat!“ Opakoval George stále dokola a v očích se mu při tom zračilo šílenství.

„Nechte mě to udělat a já přísahám, že vám neublížím!“ Zakřičel na ni a Jane se od stolu odtáhla,  přitom stále křečovitě svírala opěrky křesla, přičemž si ani neuvědomovala, že si už polámala několik nehtů.

„Georgi, prosímtě, polož ten skalpel na stůl, nevím, co chceš dělat, ale polož ho!“

„Ne, nechte mě to udělat!“ George na ni hleděl zběsilýma očima a ve vteřině si skalpel přiložil ke krku.

„Nechte mě to udělat.“ Zašeptal a šílenství z jeho očí se v tu ránu vytratilo, jako by je odfoukl vítr.

„Stejně všichni umřeme.“ Při těchto slovech si přitlačil nůž pevněji k hrdlu a rukou přitom trhl doprava. Skácel se na zem jako nějaká dřevěná loutka a chytil se za krk. Mezi prsty mu prýštila tmavá tepenná krev a on už se ji ani nesnažil zastavit. Oči se mu obrátily v sloup a ruce bezvládně odpadly.

Krev mu ještě z tepny stříkala proudem, ale najednou jakoby se zpomalila a pak se zastavila úplně.

Jane to všechno sledovala jako ve zpomaleném filmu. Ve chvíli, kdy si George podřízl krk, ji z hrdla uniklo zděšené zajíknutí a rukama si zakryla tvář, přičemž celou scénu pozorovala mezi prsty. Její oči zrudly a zalily se slzami.

„Ani jsem se ho nepokusila zastavit, ani jsem se o to nepokusila...“ Zašeptala najednou a poté si tvář zakryla úplně. V hlavě se jí ozval zlobný hlásek: „Ani jsi nemohla, mohl tě zabít!“

Vstala a vyběhla z místnosti, aniž se ohlédla. Nastavila se až po několika metrech, opřela se o zeď na chodbě a sjela po ní k zemi, kde se srdceryvně rozeštkala.

---