Karel Kosík: Poslední eseje (esej)

Karel Kosík: Poslední eseje

(Etika)

Když jsem se rozhodovala, po kterém z nabízených autorů sáhnu, vzhledem k náročnosti na pochopení jsem předpokládala, že autor český bude lepší. Z jednoduchého důvodu. Vzhledem k tomu, že se narodil, vyrůstal, žil, studoval a pracoval (převážně) v naší zemi, má tudíž typicky českou mentalitu a jeho způsobu nazírání na svět bude snazší porozumět, než autorovi z cizí země, který bude mít jiný pohled na meritum věci v důsledku odlišné kultury, v níž vyrůstal, tradic, zvyklostí i uvažování. Ze dvou nabídnutých českých autorů jsem si vybrala Karla Kosíka.

Karel Kosík, český filozof, sociolog a historik, se narodil 26. 6. 1926 v Praze. Vystudoval Státní reálné gymnázium. Ještě před maturitou byl několik měsíců vězněn v Praze na Pankráci a v Terezíně. Když v září roku 1945 úspěšně zakončil středoškolská studia maturitní zkouškou, pokračoval v letech 1945-1947 studiem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pak se vydal studovat filozofii do SSSR. Nejprve studoval na Filozofické fakultě Leningradské univerzity, posléze na Filozofické fakultě Lomonosovovy moskevské univerzity a zde také obhájil svou diplomovou práci. V červnu 1950 složil velké rigorózum z filozofie a malé rigorózum ze sociologie. V letech 1950-52 absolvoval vojenskou prezenční službu. V následujících letech hodně cestoval po světě, publikoval a přednášel. Roku 1969 byl ustanoven řádným profesorem filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě v témže roce však bylo Kosíkovi zrušeno členství v ÚV KSČM a pouhý rok poté byl vyloučen i z KSČ a Filozofická fakulta s ním rozvázala pracovní poměr. Téměř dlouhých dvacet let měl pak Karel Kosík svobodné povolání. V letech 1990-1992 opět působil coby profesor filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1992 až do své smrti (21. 2. 2003) byl vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu AV ČR. Mimo jiné početné aktivity, psal Kosík v letech 1997-2000 do Salonu, literární přílohy deníku Právo. A právě odtud posbírali editoři Irena Šnebergová a Josef Zumr Kosíkovy eseje, které předkládají v díle Poslední eseje.

Pro napsání svojí eseje jsem si vybrala Kosíkovu esej s názvem „Sedmero podzimních zastavení“, která byla v Salonu Práva uveřejněna dne 26.11.1998.

Sedmero podzimních zastavení Karla Kosíka

Karel Kosík nám ve svém Sedmeru podzimních zamyšlení přináší důležitý etický aspekt. Jde o obecný ideální požadavek dobra, kterým se zaobírá a konkrétně pak o etického člověka, který je schopen se pozastavit, zamyslet, rozjímat, nikoliv o člověka, který hnán moderní dobou neustále někam spěchá, nevnímá, co se děje kolem něj a žene se za povrchními a pofidérními (ne)hodnotami, jakými jsou úspěch, společenská prestiž, postavení a uznání, vysoký plat a život plný materiálních hodnot a luxusu.

Toto můžeme nalézt především v Kosíkově prvním zastavení nazvaném Zamyšlení.

Kosík si bere za příklad onoho etického člověka Kulhavého poutníka od Josefa Čapka. Tento poutník při svém putování rozjímá, baví se s lidmi, zastavuje se, pozoruje, sedává pod stromy a přemýšlí. Čas je pro něj drahocenným darem radosti z toho, že může přemýšlet. Můžeme pozorovat značnou analogii s Komenského poutníkem, který prochází labyrintem světa a hledá smysl života a existence, ptá se po něm, touží nalézt dobro a odpovědi na své otázky. Čapek však má i skryté motivy, kdy jeho kulhavý poutník je kritikou své moderní, vědecko-technické doby. Oproti tomuto poutníkovi stojí postava zcela opačná, Ernstem Jüngerem zvaná dělník, která charakterizuje právě tuto agresivní epochu, která zatoužila ovládnout a zmobilizovat celý svět prostřednictvím vědy a techniky.

Kulhavý poutník je oproti silnému a technickému dělníkovi slabý, směšný, určený k zániku. Bez budoucnosti kráčeje proti proudu se nesnaží zajistit věčnost pro přítomnost pomocí neustálého zdokonalování, nýbrž hledá možnosti jiného počátku. A právě ono pozastavení je šancí na trochu oddechu a získání času na přemýšlení, kam člověk kráčí, co je jeho podstatou a co je dobré? Ve chvílích takovéhoto zamyšlení se ony pofidérní hodnoty ztrácejí, úspěch, majetek, sláva a postavení přestávají být důležité. Lidem je vnucovaná myšlenka, že veškeré podniky jsou určeny pro lidské dobro, aby si v budoucnu mohli koupit více automobilů, více oděvů a jezdit na lepší a dražší dovolené. Těmito faktory hodnotí lidé své štěstí a pocity, že toto je vážně dobré. Ale co pak, když přijde ona tíživá myšlenka po smyslu? Když si tedy dopřeji onen čas na alespoň krátké zastavení a zamyšlení, ta nepříjemná, vtíravá otázka – kdo jsem, kam kráčím, jaký je smysl mého snažení – mi vytane na mysli. Musím souhlasit s Karlem Kosíkem, že v takové chvíli je úplně jedno, zda jezdíte mercedesem za dva miliony nebo MHD a zda jste loňskou dovolenou strávili na Seychelách nebo na Vysočině. Ono vlastně asi ani není tolik podstatně dopátrat se odpovědi na ony otázky, na to za svého života stejně nepřijdeme a odpověď nás po smrti či při umírání pravděpodobně nemine. A pokud ano, tak nám to už může být jedno. Podstatou samou by mělo být už vůbec ono zamyšlení, fakt, že je člověk schopen i přes veškeré povinnosti, které nepočkají, se na chvíli zastavit a vcítit se do postavy Kulhavého poutníka a třeba i tak jít trochu proti proudu a dovolit si být poutníkem, který rozjímá a nikam nepospíchá.

Kosíkovo zastavení druhé, které nese jméno Ztráta paměti, je až krutě podanou realitou každodennosti téměř naprosté většiny z nás. Technika a především druhá velká bomba dle Einsteina, internet, nás naučily ztrácet paměť, zapomínat a přestat umět zapamatovávat si. Všechno je přece veřejně dostupné na celosvětové síti, tak proč si dělat násilí! Člověk přestává být nucen myslet, jelikož informace jsou veřejně dostupné, potřebné početní operace za nás opět zařídí stroje a my ani nemáme čas, při všech povinnostech typu dodržovat třídění odpadu do kontejneru odlišených podle barev, se pozastavit a přemýšlet. Snaha vymanit se ze zaběhnutých kolejí, kdy jsou lidé uvězněni v nicotnosti, osvobodit se a dostat se do oprošťujícího pohybu je nákladná a namáhavá, avšak pouze tak máme šanci skutečně dospět a nejenom se řídit podle někoho, kdo nám řekne, co máme dělat, jak se chovat, co říkat a jak myslet. A ona avizovaná ztráta paměti? Když se dnes zeptáte studentů, zda si pamatují například jméno prvního Československého prezidenta, dost možná narazíte. Jak uvádí Karel Kosík, katastrofou se teprve stává, když člověk zapomněl kdo je a kam kráčí. To krásně koresponduje s minulým zamyšlením. Uznávám, že Karel Kosík má pravděpodobně blízko k pravdě, ale jak jeho myšlenky realizovat a dle něj tedy dospět? Kdyby se člověk pokusil vymanit se doopravdy a trvale z oněch kolejí a začít si žít po svém, říkat, co si skutečně myslí, dělat vše tak, jak to skutečně cítí, obavám se, že by se jednalo o stoprocentní společenskou sebevraždu. Na druhou stranu zastávám názor, že nemá cenu dělat věci napůl nebo jen jako. Čili pokud člověk není připraven se odstěhovat někam do pralesa a živit se sběrem bobulí a lovem drobných živočichů, asi by se do radikální přeměny svých názorů, postojů a projevů neměl pouštět. Anebo si žít takzvaně po svém, myslet si o věcech, lidech a událostech svoje, ale nevyjadřovat se k tomu.  

Zastavení třetí pojmenované Jak si říká naše doba? nás svým názvem vybízí k dalšímu zamyšlení. V dějepise se učíme o době renesanční, barokní či romantické, avšak jak nazvat dobu naší, tedy od dvacátého století a dál. Mohli bychom ji nazvat epochou modernizace, transformace, racionalizace, postmodernismu, globalizace, uniformity a univerzalizace. Nejsem si však zcela jistá, zda máme důvod se radovat, ať již si z množství nabídnutých vybereme název jakýkoliv. Globalizaci neuteče nikdo, zní to téměř jako osudový výrok. Díky globalizaci se svět konečně sjednocuje, lidé jsou si blíž, jelikož jim internet umožňuje každodenní propojení a komunikaci, ač mohou být tyto dvě osoby vzdáleny tisíce kilometrů. Jednotlivé kultury se přibližují a propojují. To by mohla být agitační hesla některé politické strany při předvolebním klání. Volte stranu podporující globalizaci, stejně vám nakonec nic jiného nezbude. Otázkou zůstává, zda toto sjednocování není spíš rozdělováním, zda se lidé neodcizují, jelikož na osobní bezprostřední komunikaci kvůli honbě za úspěchem a kariérním růstem stejně nemáme čas (o nějakém psaní dopisů už vůbec nemluvě) a kultura globalizovaná snad možná nejenže nespojuje a neobohacuje vzájemně všechny světové kultury, ale naopak je ničí a upírá jim jejich jedinečnost a originalitu ve snaze sjednotit kulturní prvky a vlivy do jedné velké univerzální kultury. Osobně nejsem zastánkyní globalizace, nesouhlasím v podstatě ani s Evropskou unií a naším členství v ní, jelikož se domnívám, že není možné propojit takové množství zemí a lidí a udělat z nich de facto zemi jedinou. Nemůžeme si hrát na jednu velkou celoevropskou rodinu, když ani neznáme bratra. Nelze se vcítit do mentalit jiných národů, ač jde také o Evropany, nelze dokonale pochopit jejich tradice, zvyklosti, jejich právní systém a řád. A už vůbec nelze vstupovat s nadšením do něčeho, kde nejsou nastaveny stejné hranice a podmínky hry pro všechny. Ekonomická situace všech těchto rádoby evropských a globalizovaných zemí je odlišná, nemáme stejný poměr mezi příjmy a výdaji a tudíž ani nemůžeme mít stejnou měnu a hrát si na to, jak jsme na tom všichni stejně dobře. Ač souhlasím s Karlem Kosíkem, globalizaci stejně neuteču.

Symbióza vědy, techniky, ekonomiky – tak zní název Zastavení čtvrtého. Právě tato symbióza přinesla pevné podpěry pro vznik a rozvoj dnešní moderní uspěchané doby. Jako dobře držící pilíře zrozené pro dynamický svět. Spolupráce vědy, techniky, ekonomiky a člověka dostala ráz gigantického všepodmaňujícího titána, který si získává moc nad přírodou, užívá ji jako zásobárnu energie a zdrojů pro veškeré svoje aktivity a neustálého tlaku na zdokonalování všeho, co jen jde. Pozornost je obrácena ke hmotě, materiální podstatě a prospěchu, k síle a úspěchu. Člověk zapomněl, že existuje také jistá míra, kterou by měl respektovat. Ženeme se za dokonalostí všeho možného i nemožného a často zapomínáme na následky. Už nám nestačí, že jsme obsadili a podmanili si celou matku Zemi, ale expandujeme dál do vesmíru nepřetržitě hledajíc nové možnosti kolonizace za účelem uspokojení našich materiálních potřeb a užitků. Nejsme schopni (a opět se musím vrátit ke Kulhavému poutníkovi) se zastavit a třeba jen chvíli sledovat z okna sýkorky, které hledají ve sněhu nějakou potravu a přitom v něm zanechávají svoje stopy jako roztomilé drobné důkazy o své existenci, která nepodmaňuje, neznásilňuje a nespěchá.

Návaznost na Zastavení páté lze jasně spatřit v předešlých esejích. Tato nese název Osvícenství a kritické myšlení. V dnešní době, pokud už vůbec má někdo čas se nad touto otázkou zamýšlet, kritizuje Osvícenství, které se odklonilo od Boha a víry a prosazovalo člověka, jeho zájmy, intelekt a rozum. Tvrzení, že se tak z lidské bytosti stalo sobecké zvíře bažící po vlastním uplatnění a prosazení svých zájmů, je do jisté míry scestné. Ono kritické myšlení v Osvícenské době mělo znamenat poukázání na ohrožení moderní dobou, která redukovala lidské tendence a vybízelo člověka k osvobození z této nedůstojné závislosti. Oním osvobozením se myslí pohyb jako kontrast k rigidnímu dogmatickému myšlení a uspořádání, které má jednou provždy pravdu, dílo bylo započato a následující generace mají druhořadé poslání pouze toto dílo dokončit. Osvícenost však zdůrazňuje úlohu mládí v možnosti jiných počátků, které nebere život dle nějakých daných vzorců, ale rozhořčeně bojuje za svoje šance a hledá jiné cesty. A to je také princip lidské svobody, umět se zastavit, vystoupit z běžícího řádu a zahájit nový počátek, novou, jinou, svobodnou cestu. V tom tkví dle Karla Kosíka smysl skutečného mládí. Nebát se v pravý čas udělat krok stranou, který bude osvobozením a novým počátek v pravou chvíli. Ale opět se mi do mysli vkrádá otázka, jak to udělat? Jak vykročit jiným směrem, jak poznat onu správnou chvíli? A hlavně kterým směrem se vydat? Možností je spousta a rebelantství se meze nekladou. Nemyslím si však, že by třeba bylo vhodné vydat se na cestu drog či jiných závislostí a hlavně by to nebyl nový počátek, protože už tak učinilo spoustu lidí přede mnou. Změnit myšlení. Ale jak? Jak začít nad věcmi jinak uvažovat, jak sdělit svoje poznatky ostatním, aby si neťukali prstem na čelo? Být schopný se odlišit a započít svoje vlastní nové dílo na nás klade nároky ve smyslu opravdového dospění a převzetí totální zodpovědnosti za všechny naše činy. S čímž také souvisí další zastavení Karla Kosíka.

Zastavení šesté: Velký bratr. Jistě vám vytane na mysl Orwellův Big Brother, kterého nezahubil žádný politický systém a tiše žije dodnes. Je velice flexibilní a jde s dobou, těží z vědeckého pokroku a neustále má kontrolu nad společností ve svých rukou, ač nenápadně a skrytě. Časem se ukázalo, že dosavadní postupy a prostředky kontroly jsou zastaralé, známé a nákladné. Velký bratr tudíž rafinovaně změnil taktiku. Tlak, vyzvědačství a policejní represe jsou přežitkem doby. V naší době nás již Velký bratr nesleduje na každém kroku. On nás nesleduje vůbec! Zcela totiž obrátil a donutil nás, abychom my neustále sledovali a následovali jeho. Jedná se o dostatečně sofistikovaný nový postup. Velký bratr je vzor nás všech, všichni se k němu upíráme, chceme být jako on a ve své stádovitosti ho hledáme ve všem. Jak se to projevuje v našich životech konkrétně? My sami se neustále hlídáme, abychom něco nezameškali, neztratili pozici, nepřišli náhodou někam pozdě, neustále pozorujeme potenciální konkurenci, abychom byly připraveni a schopni zničit ji dřív, než by se vůbec chudák na něco zmohla. Sami sobě jsme strážci a hlídači, vyzvědači a agenty, sami na sebe dáváme pozor a Velký bratr ducha společnosti to jen tiše se škodolibou radostí pozoruje a mne si pomyslné ruce. Vymanit se z moci Velkého bratra snad ani nelze, jelikož bychom se nejdřív museli vymanit ze své osobní moci a kontroly, odstoupit od některých zažitých dogmatických forem chování a říci tak Velkému bratrovi v nás důrazné ne. Napadá mne ještě jiná možnost řešení a sice pouze změnit způsob nazírání na věci a fakta a přemýšlení o nich. Nemusíme vysloveně utíkat sami od sebe, jelikož bez určité kontroly, kterou nad sebou každý máme a tím tvoříme kontrolu nad společností, by nastala anarchie, chaos a anomie. Nelze kontrolu úplně zrušit a vyřadit ji. Lze však začít sám od sebe, dát si tu práci a opustit rigidní základy, na nichž (jak si alespoň myslíme) pevně stojíme a o něž se tak rádi opíráme při argumentaci a podpoře svých tvrzení.

Poslední, Zastavení sedmé, nese název Válka – matka pokroku? Na tuto de facto přímo položenou otázku se naskýtá odpověď: ano. Technika, modernizace a věda – nutné komponenty procesu pokroku – dávají válce naději, sílu a především nástroje, zbraně. Dvacáté století je v podstatě téměř od svého počátku až do konce jednou obrovskou zdlouhavou válkou, která za sebou nechává neskutečné množství obětí. Začala roku 1914 a táhla se až do roku 1989. Otázkou je, zda ještě stále nepokračuje, jelikož je stále ještě značné množství zemí, kde se válčí i nadále, i přesto, že každá správná americká nově zvolená Miss si přeje hlavně světový mír. Jak píše Karel Kosík, mír je přípravou na válku a společnost se ocitá v neustálém stavu válečné pohotovosti. Dřív, když neexistovaly zbraně schopné zabít v neuvěřitelně krátkém čase obrovskou masu lidí, trvalo dny, týdny i měsíce, než se dalo dohromady vojsko a vyrazilo do boje. Ani bych si nepřála zažít ničivou sílu a rychlost s jakou by dnes mohla kterákoliv velmoc udeřit, kdyby se jí jen trochu zachtělo. Obávám se, že tuto válku by nemusel přežít nikdo. Naše doba si žádá rychlý pokrok a ten lze financovat, je-li z něj možno vytřískat co nejvíc. Takovou šanci pokroku dává právě válka, kde se točí obrovské množství financí, lidé až na dno vyčerpávají zdroje země i lidské síly a ničí tím přirozenou životnost věcí. Válka je vlastně velice štědrým dárcem. V rámci chemie, fyziky, biologie, techniky a medicíny se kromě vynalézání zbraní rodí i objevy pro lidstvo, objevy prodlužující a zpříjemňující život v podobně různých léků a lékařských přístrojů. S tímto pokrokem bude stále snazší přesně lokalizovat nádor, který ohrožuje národní zájmy a s precizností špičkového chirurga jej odstranit. Otázkou je, zda nedojde k novodobým holocaustům, když by byla vynalezena zbraň, která by rozeznávala podle barvy pleti a veškeré nežádoucí jedince by hubila beze slova.