Dopis padlého

Přišel jsem k závěru, že básně nejsou bojovým polem pro mě.A vaše kritiky nasvěčovaly mému mínění a tak jsem báseň Jak padlý anděl padl přetvořil do prózy. Próza mi jde přece jen víc od ruky. I když to není nijaký skvost, a psát se učím, doufám, že se to možná zaujme.Nehledejte v tom příběh.Je to spíše o tom jak vidím svět.A ačkoliv jsem velice mladý, můj pesimismus pramení ze skutečnosti, sahající do doby cca. před rokem. To mi umřela má přítelkyně, když si vzala z nepochopitelných důvodů život a svět mi nějak zešedl.

Přejížděl šedivýma očima po listě staršího papíru a upřeně ho pozoroval.Ve vráskách na jeho obličeji se vytvářely hluboké stíny, takže vypadal spíše jako vyslanec pekel, než jako příslušník inkvizice.V prošedivělých vlasech, které mu stěží dosahovaly k ramenům, se mu přízračně leskly plameny vesele poskakující v krbu.Opatrně se ještě podíval k rozbitému oknu staré chatrče, kterou nedávno objevili inkvizitorovi Pátrači, a rychle znovu sjel pohledem k dopisu, který v rozpadlém stavení zanechal nějaký muž.Z nějakého nejasného důvodu ho podivně lákal. Poprvé dostal podivnou touhu dozvědět se o někom, koho Pátrači označili jako čaroděje, něco víc než jen informaci kde ho najde a jakým způsobem ho může zabít.        Jmenoval se Cohen, a ve svém okolí byl známý svým přísným vystupováním, tvrdým nasazením proti stoupencům pekla a všelikých, jak jim s oblibou říkával, zlořádů.Byl neústupný, a dravý jako vlk v období hladu. Jeden z Pátračů nervózně zakašlal, aby si ho Cohen všiml.Ten však od pergamenu nebyl schopen odtrhnout oči.                                                                                                              

„Děje se něco,  pane?“

Až to bude někdo číst, bude mi pravděpodobněji větší zima, než jakou jsem pocítil za celý život.Vítr skučel jako uvězněné duše na sněhových polích, a já teď nejspíš kráčím po zasněžené zemi sám, a popravdě ani nevím kam jít….

Cohen se začetl do prvních řádků a jen stěží vnímal Pátrače.“Najděte ho.Nemůže být daleko.Spravedlnosti neuteče.Jestli se provinil užíváním hříšné magie s radostí ho sprovodím z tohoto světa.Budu tady.Chci abyste mi přinášely zprávy jak pokračujete v hledání, a taky“, odmlčel se, aby si mladého Pátrače prohlédl.“Chci vědět o všem co najdete, cokoliv divného. Jasné?“ Mladík přikývl a odkráčel ven, kde se ztratil s ostatními Pátrači z dohledu.

….. Jsem sám víc než kdokoliv na světě, kdokoliv. Postupem času jsem zjistil , že mě nechce absolutně nikdo.Pak jsem se zamiloval a nakonec mi ukázalo záda Nebe a přesně v tu chvíli jsem si řekl, že na něj kašlu.Nechci se prosit zpět na místa odkud jsem odešel dobrovolně.Říkají, že jsou svatí, ale já si to nemyslím. Podle jejich vděku za mé činy jim přisuzuji jen lež a zradu…..

Rouhač!!!!!Zahulákal v duchu Cohen, oči vytřeštěné zuřivostí.Něco tak urážejícího ještě v životě neviděl.Navzdory vzteku, který v něm náhle vzkypěl, se ale neodhodlal přestat číst.

…….Proto jsem si říkal, že si radši zvolím tu krutou zimu, která teď znenadání vypukla v království. Myslím, že za vinu to dávají mně.Nemálo lidí si myslí, že ovládám nějaké temné síly či jak tomu dnešní lidé říkají. Stejně mi na jejich názoru nikdy nezáleželo.Ach, mám hlad a zima je mi taková, že krev tuhne v mých žilách. Popravdě v to doufám.Nevím jaké to bude, nikdy jsem neumíral…..

Myslím, že tohle tedy bylo jeho poslední sbohem.Cohenova představivost jela na plné obrátky a představoval si tmavookého a černovlasého muže, kráčícího krutou zimou a nakonec jak padá do kolen únavou.V představách nakonec ulehl na ledový sníh opuštěný svými nejbližšími.Krkavci nad ním kroužili a on tam ležel obklopený jen svým žalem, samotou a přicházející smrtí. Oklepal se.Tohle není možné.Nikdy přece neprojevil lítost nad někým jako je on.Je to vůbec lítost?Nikdy neměl tak divný pocit….takže to s jistotou říci nemohl.

….Když nad tím tak přemýšlím, nevidím na tom nic špatného s doufám, že Bůh bude alespoň tak milostivý a dopřeje mi rychlý konec.Proč z tohoto proklatého světa neodejít? Ty stíny dlouhých dnů! Tolik večerů jsem promarnil tím, že jsem přemýšlel nad mým životem. Jak pozvolna ztrácel svůj hlas poté co odešli mí milovaní. Nakonec po mně nezbude nic.Jen zmrzlé tělo se zamrzlou duší. Ztratil jsem vše na čem mi záleželo, tak proč tedy ne?Proč neodejít?Vždyť svět se propadá do horoucích pekel, plní se brutálním násilím a nikdy podle mě nepřestane.Lidé se zbláznili, a už nejsou ani slabými odlesky svých vlastních stínů toho, jací bývali dřív.Jediné co dokáží, je vztekle bručet, zatínat pěsti k sobě navzájem, žrát se jako zvířata a ničit si svět ve kterém žijí…..

Cohen tiše přemítal o jeho slovech.Co všechno si ten člověk musel zažít aby smýšlel tak, jak smýšlel?Něco slov na tom, ale nebylo tak daleko od pravdy…..

…..Jedna z nejhorších věcí na lidech je ale skutečnost, že jsou schopní obrátit ostří svého meče proti svým bratrům, že chybu nikdy nehledají v jiných, ale v sobě. Lidská vláda má tendenci dosazovat největšího tyrana z nich na královský trůn. Chovají se jako barbaři, kterými tak dlouho pohrdají. Nemohou prostě pochopit, že násilí plodí jen další násilí. Že krutost zůstane navždy jen krutostí. Tolik bolesti a většina by si vybrala raději cestu prachobyčejného žoldnéře. Vybrat si pohrdání strachem, cestu napříč bolestí. Vybrat si cestu na které by si mohl zahrávat se životem, ale za peníze. Způsobovat neštěstí jiným…..nevinným….                                                                                       .                       Nakonec zjistí, že tak jejich cesta začíná i končí a nejsou schopni vzpomenout si na to štěstí, které je v životě potkalo.V paměti jim zůstanou jen matné odlesky dřívějšího života.Nechápu je, jak si někteří tuto cestu mohou vybrat.Radši kráčet v šlépějích krve a železa. Plivat na své bližní…..radši obrátí svou tvář aby se nemuseli dívat na výsledky války….samozřejmě, že za peníze.

Odvrátil se od dopisu a hluboce se zapřemýšlel. Téměř se mu před očima rozmazal svět.Ani si nevšiml, že jeden z Pátračů se vrátil z třeskuté zimy.Cohen pátravě pozvedl obočí.“ Našli jste ho?“                                                               

Mladý Pátrač však jen zakroutil hlavou.“Ne.Nikde ani stopa.Zatím“, dodal sebejistým hlasem.“Lorgen a Savara, možná budou úspěšnější.“

Cohen jen ledabyle mávl rukou.Chtěl vypadat uvolněně, ačkoliv se tak necítil.“Díky“ zamumlal.“Ty už si dej pohov.Vrať se do kláštera v Ledových jeskyních.Myslím, že se potřebuješ prospat.“Mladý Pátrač jen zamručel a Cohen se dál věnoval dopisu tajemného muže…..

…..chcete opravdu vědět jak je to se světem a člověkem?To vám s radostí sdělím, alespoň na počest všem jeho obětem.Zkušenost mě přesvědčila, že je člověk jen barbarem a tím navždycky zůstane.Problém člověka je, že dokáže mít velké srdce…..bohužel, ale velice často srdce železné.Vlastně by mě zajímalo kdy to přestane.Možná, až bude svět hořet v plamenech, které si lidé sami pod sebou zapálí.To je tak, když člověk vnímá už od počátku svět jako ucelené bojiště mezi mocnostmi stojících v popředí států.Podle mě by si měli uvědomit, že svět by jsme si ničit neměli.Vždyť je náš, tak proč nehodit zlo katu, a neponechat sváry odplout z ran minulosti?....

Moudrá řeč, zamumlal Cohen pro sebe. Jako by patřil k nám. Škoda jen, že stojí na opačné lodi než my…….věčná škoda. A proč vlastně?Kdo vlastně vytáhl to obvinění? Nebyl to král osobně….to by věděl….., byl to ale někdo hodně blízký Jeho Výsosti. Díky němu teď ten muž ležel někde v tom sněhovém pekle, promítá se mu celý život před očima zatímco ho mráz tiskne ve své náruči.Jediné co může v takové zimě dělat, bylo čekání na Ni.Na tu, jenž mu poručí:“Zažil jsi dost.Tak jdi!!!“Na tu zrádnou bytost, která skolí vše živé a nezastaví ji absolutně nic.Ta, která nemá ráda přespříliš světla a miluje tmu.Ta která prostě je, a poznala jen temnotu.Musím ale uznat, že není hodnou ani zlou a neustále stojí na neutrální půdě.Ta bojovnice v černé zbroji, kterou má většina lidí za škodnou a přitom je to jen její úděl.Být prazákladem existence, jít ruku v ruce se životem, být královnou v lidském roji…..Nakonec, co je to vlastně smrt?Není mužem ani ženou, je jen přízrakem z hlubin lidských duší, ke které lidé chovají jen zášť.Lidé si stěžují jak jsou sami, ale jak se má tedy cítit ona?K jejím vzlykům jsme všichni hluší.Cohenova myšlenky se mu rozvířily jako vichr a nedaly se zastavit.Nakonec zjistil, že jen přechází do čtení dopisu, aniž by si to uvědomil.

Možná si myslíte, že jsem zatrpklý starý mrzout, ale věřte, že takový jsem nebýval vždy.Popravdě jsem se na svět díval s očima plnýma očekávání. A kde mají má slova příčinu? Kde začala má zatrpklost?To už je jiné povídání, ale času mám dost, inkoust mi ještě stále nedošel, tak proč ne. Řeknu vám to tedy jak to vlastně všechno začalo….                    Popravdě jsem se objevil zde na tomto světě hodně dávno.Tak dávno, a přitom se mi v hlavě uchovávají čerstvé vzpomínky, jako by se to stalo včera.Vanul teplý vítr, šedivá tráva tiše šelestila ve větru a já, tehdy ještě hloupoučký mladík, jsem stanul na černých březích neštěstí.Kdysi jsem měl ještě pohlednou tvář, v černých očích se mi skvěly veselé jiskřičky, vítr pocuchával mé vlasy jako havraní perutě. To byl on, ten okamžik, kdy jsem stanul na březích prokletých. Tam kde jsem poznal ,že zde se umírá mnohem snáz.Moře bylo navzdory teplejšímu počasí ledové a nebezpečně se vlnilo. Hleděl jsem tehdy na skálu, která se tam po věky ztrácela, a tehdy se mi zastesklo po místě, které jsem opustil. Jen jedinkrát a naposledy , věděl jsem tehdy , že se mi má oběť vyplatí.A tak se stalo, že jsem stanul na ponurých březích smrtelníků, já kdo nikdy smrtelný nebyl.Nesmrtelný, který se své nesmrtelnosti vzdal a ona ho navždy opustila.                                                                                                                                                       Hned poté jsem zjistil, že se čas na nás baží, tak zkuste minulost pozvat k sobě.Ať hezké chvíle, alespoň na okamžik vrátí se….hmmm snad Ona či Ona, nebo obě?Bohužel můžeš času nadávat“Ty bezohledný spratku!!!!“, popřípadě se mu vysmát a žít si svou pohádku vlastního žovota.To jsem si myslel taky, myslel jsem, že v mé pohádce se strašné věci dít nebudou. Jak moc jsem se mýlil.I v pohádkách lidé dřív či později svůj vlastní rozum pozbudou. Ale i tak, snažil jsem se utéct od svého starého života, poté od svého nového, protože jsem měl cíl!!!......

„Pane?“, ozvalo se znovu znenadání v chatrči  a Cohen polekaně zvedl hlavu. Když však spatřil jen dalšího z Pátračů uvolnil se a na obličeji se mu ihned usadil ustaraný výraz.“Copak Lorgene?“                                                                                  „Právě, že nic.Mé hledání vyšlo bezvýsledně. Teď každopádně víme, že ten prohnaný čarodějník nebyl na Černých plážích. Prohledal jsem je všude. V poslední době se tam nezdržel ani neprošel nikdo. Zajímalo by mně kam ten slizký had zalezl.“                                                                                                                                                                           „Kroť svůj jazyk Lorgene.Ještě nevíme jestli je to ten, kterého hledáme.“ Lorgen jen pozvedl zvědavě obočí, aby dal tak vyniknout ještě lépe zvědavějším očím.                                                                                                                       „Copak?“ opáčil Cohen.“Víme to snad jistě?“                                                                                                              Lorgenův výraz byl plný čistého a nekrytého překvapení.“Ne pane.To je pravda, nevíme to jistě. Já jen“,odmlčel se jako by chtěl najít ta správná slova.“Nikdy jsem vás neviděl se někoho z podezřelých zastávat.“ Poté se otočil na podpatku a odkráčel pryč, zanechávaje překvapeně pomrkávajícího Cohena v chajdě. Ten se nad tím jen pozastavil a musel uznat, že Lorgen měl pravdu. Ale teď to chtěl nechat stranou. Ze všeho nejvíc ho zajímalo co byl ten chlapík zač.

 

…..Víte, chtěl jsem jen tiše poslouchat svět kolem mě, hýbat se kolem mé milované, cítit její sladkou vůni, slyšet její čirý smích .Říci ji jen pár sladkých vět. Jenže já byl nesmrtelný a  když už jsem se svého daru vzdal kvůli ní, její život skončil.Proto, bych chtěl jednu věc.Vrátit   se k ní zpět.Snad možná až se můj dech navždy vytratí v mrazu, a tělo se v šedivý prach obrátí.                                                                                                                                                  Vždyť já byl nesmrtelný a všeho se vzdal.Já byl andělem.Když na to pomyslím, mít jsem se mohl jako kterýkoliv král.A co mi zbylo? Jen pláč nad svým údělem.Říkáte si, jak může být nesmrtelnost krásná?Ano to ano, jak krásné je to slovo a jak krásně zní. Jen těžko se s ní ale žije.Po čase totiž začneš tesknit, když lidé které máš rád začnou umírat věkem, jako když vlk na měsíc vyje. A tak dlouhá léta ubírají radost z toho co nazýváte životem a zjistíte jak moc silně ubíjí ticho samoty.                                                                                                                                                   Ale proč, když jsem se vzdal  toho všeho kvůli ní?Miloval jsem ji, tu nádhernou ženu. A nesmrtelnost jsem kvůli její blízkosti všanc dal, snesl bych jí k věnu modré z nebe, a postel obsypal plátky růží. Svůj život bych pro ni zpřetrhal! Jenomže proč nám dal bůh život jen na tak krátkou dobu? Proč nakonec zůstane někdo sám? Srdce prakticky jen párkrát zatluče, to radostné uvolnění, a pak přijde jednou provždy kruté a tiché zapomnění.                                                                                                                                                                      V tu dobu mě bůh, se svým výmyslem jako je láska, zklamal.Proto jsem zůstal sám.Protože mi odešla. Navždy a jediné co si přeji, je dostat se k ní zpět.Na místo, které si zasloužím. Po jejím boku.Ale, abych nebyl nespravedlivý, má život i jiné stránky, jenže o těch já mluvit už asi nedokážu.Slzy zanesly křehké listy mých vzpomínek, rozpily slova.Jenže má láska je silnější víc, než-li má zloba.Bohužel démon co lásku zhatit chce, vyčkává, to já vím, jenže nikdy, co živ budu, mu to nedovolím!!! Bohužel, je svět plný takových démonů. Lidí  a jejich klamů a lží. Jednou jsem uvažoval, zda stojí za to ještě milovat. Jestli se věci, jako ctít se, radovat se a navzájem si pomáhat nezměnili jen v lidskou frašku.Jenomže bohužel, hoďte kamenem ty, kdož jsi bez viny a rozhlédni se kolem sebe, schválně kolik lidí by kámen drželo alespoň v ruce? Skrčení pod ochranou vlastní rodiny a těch co diktují, že modré není nebe.Těch co nám do hlav vtloukají pravdy o tom, že ve dne měsíc a v noci slunce svítí, a že kámen živý je a neživé je kvítí.Ujišťují vás, že pod mečem se skrývá pohlazení a že naprosto lidské je bezohledné a kruté zabíjení! Však se jen podívejte. Co vidí v damách děvky a v děvkách dámy?Jen se rozhlédni, co otrhanců kráčí mezi námi. Jako stíny o které většinou ani nezavadíme okem dokud ovšem neurážejí náš nos, či zrak.                                                                                                                Dám vám radu.V tomhle proklatém světě se rvi dokud nepadneš vyčerpáním, protože když tě pokoří, zůstane ti už všechno jedno.V dnešní době udělat z člověka loutku nestojí žádné namáhání.Ale jestli chceš tak si jdi člověče, a tleskej svým hrdinům. Těm co neznají dobré skutky.Jen klidně tleskej těm co podobu určují tvým dnům.Plánovitě!Přísně!A bez pohnutky.Popravdě, už jsem to asi vzdal, pro mě už je po půlnoci.Jsem mrtvý, a to nejspíš bez nadsázky a nenajdu už nic co mohlo by mi pomoci.Možná leda štěstí.Nebo osud?Ty vrtkavé postavičky v dějinách lidství?Snad, možná když se na vás štěstí zasměje vážíte si ho. Někteří ale dělají chybu. Když přijde štěstí a naděje doufají“ Bude ho víc?“ Samou hrabivostí však zjistí, že nezbylo nic. Víte milí lidé, radši v životě zatněte zuby, roztáhněte svá křídla, zakřičte  a hlavně člověče- běž! I když se zpočátku zdá být vysoká ta neskonalá věž, která je vaším životem, můžeš doufat, že štěstí občas navštíví tě, a užívat si toho, jaké je to být zase na okamžik Fortuny dítě.                                                                                                                                                                                 Víte, život má krásy a mnohé klady, rád bych řekl něco více…ale bohužel, listy papíru nejsou nekonečné a inkoust rovněž ne. Pro mě bohudík, už Ona stojí tady.Tak snad vzpomínky z mého života mladého, staniž se vám života rady……snad jen ještě…kdybych věděl, že bych skončil po vydání nesmrtelnosti takto udělal bych to zas a znovu……život je hořký….ale pamatujte, že ani růže nelze vychutnat bez trnů….

Cohen sledoval zastřeným pohledem poslední list papíru, a místo kde začal být rukopis podivně roztřesený.Bál se smrti?Ne, odpověděl si vzápětí, tento muž neměl strach ze smrti. Jako málokdo se jí vydal napospas dobrovolně aniž by byl bláznem.                                                                                                                                                                   „Cohene?“, zašvitořil jemný ženský hlas, náležící mladé Pátračce Savaře.“Našla jsem ho.Je asi dvě míle odtud.U takového zamrzlého jezírka.“                                                                                                                                                          „Živý?“ zeptal se Cohen opatrně, ačkoliv znal odpověď.

„Ne“, zakroutila Savara hlavou.“Je zmrzlý, na kost.“

„Ach“, povzdychl si Cohen.“Zaveď mě k němu.“

Savara jen přikývla a tak se stalo.Vyrazily na statných koních a Cohenovi přitom probleskl hlavou obraz hubeného, tmavovlasého muže. Byl nahý, promodralý. Ze zad mu trčely nepravidelné pahýly ulomených andělských křídel černé barvy.Zvedl hlavu a podíval se Cohenovi zpříma do očí.

“Zima mi byla, vítr skučel v polích,

Sníh padal a já jsem už s ní,

Bloudí naše duše po hvězdných polích,

Najděte touhu, lásku, sny

A pak?Kdo ví….“

 

Pousmál se nad tou řečí, avšak jak rychle se mu pousmání objevilo, tak rychle zmizelo.Už byli na místě. Po hladkém ledu zamrzlého jezera poletovala černá havraní pera, led byl skrápěn krví, která se drala z ulomených andělských křídel tenkými stružkami.Vyhublý tmavovlasý muž byl skrčen nahý, promodralý, jen hlavu nezvedl, aby pronesl svá poslední slova.Cohenovi po tváři stekla slza.Takhle andělská bytost neměla skončit.

Savara byla v šoku.Když promrzlého muže našla neviděla nic co by křídla byť vzdáleně připomínalo.Když ale teď uviděla ty černočerné perutě stáhl se jí žaludek podivným pocitem.Poprvé v životě, ale nikoliv naposledy, viděla anděla.Padlého anděla, který padl pro lásku a lidství takové jaké by mělo být. Anděla, který zemřel pro svůj ideál….

---