Větrná síla

Ranní světlo mě vyhání každé ráno z postele a já se ptám, kam mě dnes zavede. Kolik mám před sebou cest. Mám jít do práce, ale

já vlastně nikam nechci. Paradox je ovšem v tom, že tuto úvahu mohu psát pouze jenom v práci, když nevstanu, nikdy se nedovím,

co jsem to chtěl psát. Ach ten časový paradox, uvažovat v přítomnosti o nepřítomnosti, prožívat život v neživotech a usínat, abych

zase šel psát do práce. Vracím se zpět do ranního rozhodnutí, kde hledám a vlastně jsem zamotaný v hádankách ve svém životě.

Stává se vám, že se probudíte a chcete spatřit okolí, které jste nikdy neviděli a přesto se ve vaší blízkosti nalézají věci a bytosti, které jsou vám blízké ? Jaké je letět na křídlech pegasů, odlepit se od země a být čistou a silnou energií, jako když se postavíte na nějaký kopec, kde silný vítr vám dokazuje svou nádheru, volnost a divokost nebo uleháte po báječném milování, vyčerpaní a bez smyslu zcela šťastní. Být jako bílý mrak, který pluje po nebi sem a tam s čistou hlavou a to přeji i vám, být jenom tou živelnou silou. Tak ahoj, třeba konečně lidem pořádně zahřmí, až všichni proletíme jako uragáni nad tou naší krajinou.