Slyšela vraždu

7. POVÍDKA

Slyšela vraždu

 

 

I.

Slečna Jarmila Novotná vystoupila ze starého auta a prohlížela si hotel, jenž se před jejíma liščíma očima tyčil. V pravé ruce držela roztrhaný klobouk a v levé dosti laciný batoh do přírody.

            Hotel byl postaven teprve před rokem a působil moderně. Dvoupatrová bílá budova opatřena malými plastovými, bizarními okny a velkým hlavním vchodem s létacími dveřmi.

            ,,Tady se mi bude líbit. Je to sice novodobý hotel, přesto v něm cítím starého ducha,“ řekla své netři Markétě, jež stála vedle ní s dvěma těžkými kufry v rukou.

            ,,A ten starý duch někoho zavraždí,“ pronesla neteř.

            ,,Kéž bys měla pravdu,“ zasmutněla slečna Jarmila.

            Obě  se přesunuly do hotelové recepce.

            ,,Dobrý den. Vy jste paní Jarmila Novotná a vy slečna Markéta Jánská, že?“ ujišťovala se majitelka hotelu. Svým kulaťoučkým obličejem a velkými brýlemi připomínala všetečného bobra.

            ,,Jsem slečna, nikoliv paní,“ upozornila.

            ,,Promiňte mi to. Prosím, podepište se do knihy hostů. Zavolám muže, aby vám vynesl ty dva hrozně velký kufry.“

            Majitelka hotelu odešla do vedlejší místnosti. Její manžel přišel za několik vteřin. Jal se chopit obou kufrů a zavedl paní Novotnou a její neteř do jejich apartmá v nejhořejším patře.

            ,,Je to tu krásný,“ řekl pan Munzar při vstupu do apartmá. ,,Máte tu krásnej výhled, krásný postele a – všecko je tu až moc krásný.“

             Skutečně tomu tak bylo. První pokoj byl rozdělen na dvě poloviny – na obývací pokoj a kuchyni. V druhém pokoji, jímž se stávala ložnice, se nacházela velká párová postel z dubového lakovaného dřeva. Z ložnice vedly dvoje dveře – jedny na balkon, jež byly z velké části prosklené, a druhé do malé koupelny.

            ,,Takový přepych! Toto je úplně něco jiného než doma,“ pronesla slečna Novotná, ale velkou radost z toho neměla. Ona dávala přednost skromnějšímu ubytování.

            Pan Munzar položil kufry na postel, omluvil se a odešel z apartmá.

            ,,Tak co, teto? Takhle sis to představovala?“

            Jarmila se rozvalila na postel, aniž by si vyzula sandále, a řekla:

            ,,Abych řekla pravdu, tak ne, má milá.“

 

Když měla slečna Novotná vybaleno, vydala se na malou procházku kolem hotelu. Když vycházela z hotelu, srazila se se statnou, přísně vyhlížející ženou s kudrnatými tmavými vlasy.

            ,,Omlouvám se. Já jsem si vás nevšimla.“

            ,,To nic,“ povídala statná žena. ,,To se stane. Vy jste přijela dneska?“

            ,,Ano. Jako doprovod jsem si s sebou vzala neteř Markétu, která v této době ještě vybaluje věci z kufru. Je hodně pomalá – ale na druhou stranu pečlivá, což se o mně nedá říci.“

            Statná žena mlaskla.

            ,,Dovolte, abysem se vám představila. Jmenuju se Pavlína Rohanová.“

            ,,Já jsem Jarmila Novotná, ale můžete mi říkat Sveřepá – Jenovéfa Sveřepá.“

            ,,Máte dvě jména? Jedno je jistě přezdívka, že?“

            Slečna Novotná přikývla.

            ,,V jakém apartmánu bydlíte?“ tázala se zvídavě paní Rohanová.

            ,,V apartmá číslo sedm. A vy?“

            ,,Já? Já v čísle jedna. Škoda že je tady jen osm apartmánu. A víte, co nechápu? Proč je v každým pokoji kuchyň, když je velká kuchyně dole v přízemí.“

            ,,Někdo si třeba chce vařit sám a nechce se stravovat v hotelové jídelně.“

            ,,Asi máte pravdu. Na shledanou, musím už jít,“ řekla a zmizela.

            Slečna Novotná zamířila na hotelovou terasu, která sousedila se severní stěnou moderní budovy. Na terase stály tři bílé kovové stoly se židlemi a vedle posezení byl vybudován v zemi malý bazén, jenž sloužil k osvěžení. Vedle terasy se nacházelo pískové volejbalové hřiště.

            Jarmila Novotná usedla ke stolu nejblíže bazénu, kde seděli manželé středního věku.

            ,,Dobrý den,“ pozdravila je.

            ,,Dobrej den,“ opáčil muž.

            ,,Dnes je krásný počasí, viďte?“

            ,,Ano, je opravdu krásné počasí,“ potvrdila slečna Novotná.

            Pan Alois Břenek byl mohutný muž s holou hlavou, velkým čelem, malýma strašidelnýma očima a znatelně vysunutou bradou.

            Jeho žena, paní Alena, měla hnědé vlasy, mezi nimiž se třpytily šedivé konečky, a malá hnědá očka, kterým pomáhaly ke schopnosti vidět brýle se silnými skly.

            ,,Vy jste odkud?“ vyzvídala paní Břenková.

            ,,Ze Šenova u Ostravy. Je to malé město, ve kterém žiji již od raného dětství.“

            ,,My zas bydlíme v Brně. Byla jste někdy v Brně?“

            Slečna Novotná vytřeštila oči.

            ,,Samozřejmě že ano. Mám padesát devět let a za tu dobu jsem stihla projezdit celou Republiku – Brno nevyjímaje.“

            ,,To jste dobrá, paní…“

            ,,Jsem slečna Novotná,“ představila se a podala manželům ruku.

            ,,Já se jmenuju Alena Břenková a to je můj manžel Alois,“ ukázala na něj prstem.

            Jarmila se usmála jako sluníčko a podívala se na ženu, jež ležela na lehátku vedle bazénu a kouřila cigaretu. Její kůže byla tmavá jako uhel, což nasvědčovalo tomu, že je romského původu.

            ,,Kdo je tamta paní?“ zeptala se s úsměvem slečna Novotná.

            ,,To je Martina Lakatošová. Myslím, že ty plavky, co má na sobě, někomu ukradla.“

            ,,Taky si myslím,“ souhlasil pan Alois.

            ,,Kolik dní se zde zdržíte?“ otázala se paní Břenková.

            ,,Šest dnů. A vy?“

            ,,My jedem za tři dny domů, ale nechce se nám. Je tu krásná příroda. Já jsem vždycky říkala, že v Jeseníkách je nejpěkněji. Který místa máte v plánu navštívit?“

            ,,Nevím přesně, ale určitě zajedeme s neteří na Praděd a do Karlovy Studánky.“

            ,,V Karlový Studánce jsou pěkný vodopády. Byla jsem tam snad desetkrát.“

            Náhle prošel kolem slečny Novotné mladý svalnatý muž, který usedl k sousednímu stolu.

            ,,Kdo je onen muž?“

            ,,To je Ondřej Valchař. Neustále sportuje a po večerech flirtuje se slečnou Kročkovou, která má hrozně mastný vlasy.“

            ,,Nemá na vlasech gel?“

            ,,Možná ano, já to nepoznám. Nejsem příliš zběhlá v módě, víte?“

            Slečna Novotná se usmála a pronesla, že i ona módě a vůbec této době příliš nerozumí.

            ,,V dnešní době je jen málo slušnejch lidí. Všichni jen kouří, pijou, řvou, a to mluvím hlavně o nejmladší generaci.

            ,,Ještě bych dodala, paní Břenková, že mladí lidé se vyjadřují vulgárně, nebohatými slovy a nespisovně.“ Na poslední slovo kladla největší důraz, neboť paní Břenková patřila k lidem, kteří hovoří obecnou češtinou.

            ,,Máte pravdu. Spisovně mluvit nemusejí, to je zbytečný, ale slušně ano.“

            Irelevancí, kterou použila ke spisovnosti, ztratila paní Břenková sympatie slečny Novotné.

            ,,Už se těšíte na večeři?“ otázala se Jarmila manželů.

            Pan Břenek přikývl.

            ,,Doufám, že nebude nějaký hovězí maso,“ vyslovila svou obavu jeho žena.

            ,,Já přímo miluji hovězí maso. Je velmi chutné a zažene hlad!“ řekla slečna Jarmila.

            ,,Rychle, podívejte se!“ vykřikla Alena, poklepala po ruce slečnu Novotnou a bradou ukazovala na ženu, která ladnými kroky kráčela k Ondřeji Valchařovi, jenž se na ni usmíval.

            ,,Slečna Kročková?“ ujišťovala se Jarmila.

            ,,Ano, to je ona.“

            Izabela Kročková byla vysoká žena štíhlé postavy s plavými vlasy stříhanými na mikádo. Sedla si na Ondřejovo stehno a vřele jej políbila.

            ,,Vidíte, vidíte. Flirtujou spolu!“ zakřičela hlasitě Alena.

            Ondřej a Izabela slyšeli větu, jež byla vyústěna Alenou, avšak nedali na sobě nic znát.

 

II.

V sedm hodin se všichni hosté hotelu, kteří měli zaplacenou stravu, shromáždili v jídelně, aby povečeřeli.

            V místnosti stálo pět stolu. Jejich uspořádání tvořilo kříž. U stolu, jenž se naházel ve středu jídelny, seděli Markéta Jánská, její teta a Pavlína Rohanová. U dalšího stolu zaujímali místa  manželé Břenkovi, pan Grochol a Silvie Částečková, která sice byla ubytována v jiném hotelu, přesto podnikala stravování zde. Ondřej Valchař a Izabela Kročková seděli spolu. Jediným člověkem, který zaujímal místo u stolu sám, byl mladý Horymír Durčák.

            ,,Co říkáš na místní hosty?“ otázala se Markéta slečny Novotné.

            ,,Já? Zdá se mi, že někteří jsou velmi nudní, jako příklad uvedu pana Aloise Břenka, a někteří jsou…“

            ,,Zábavní,“ doplnila paní Rohanová.

            Jarmila Novotná pokrčila rameny.

            ,,Snad. Ale někteří jsou nebezpeční – to jsem chtěla říct. Pod touto střechou se nacházejí lidé, již vyrábějí zlo.“

            Pavlína se podívala na Markétu a její výraz v obličeji jasně říkal: ,,Je normální?“

            ,,A kdo je zdrojem zla?“ zajímala se Markéta.

            ,,Nevím kdo, ale jsou tady. Snad slečna Kročková nebo Ondřej Valchař.“

            Bing! Paní Munzarová udeřila do gongu v kuchyni a za minutku se objevila s mísou a naběračkou v jídelně. Na večeři byla připravena gulášová polévka.

            ,,Tomu říkám pořádný jídlo,“ pochvalovala si paní Rohanová.

            Slečna Novotná souhlasila.

            ,,Teto, myslíš, že by mezi hosty mohl být vrah?“

            Jarmila se usmála a prohlásila:

            ,,Ano, mezi hotelovými hosty jest vrah. A kdo jím je? Přece já! Vzala bych kuchyňský nůž na maso a prořízla oběti hrdlo!“ Větu pronesla natolik vzrušeně, že se jí rozzářily oči.

            ,,Jste v pořádku?“ starala se paní Rohanová.

            ,,Ano. Vypadám snad špatně?“

            ,,Jo, vypadáte.“

            ,,Teto, s kým ses dneska bavila?“

            ,,S manžely Břenkovými a s paní Rohanovou, že? A ty?“

            ,,Já jen s Horymírem Durčákem. Je docela fajn.“

            ,,Slovo fajn je výraz obecné češtiny,“ upozornila svou neteř slečna Novotná. ,,To znamená, že…“

            ,,To znamená, že toto slovo mi nesmí padnout na jazyk,“ doplnila.

            ,,Správně.“

            ,,A o čem jste se bavila s Horymírem Durčákem?“ zajímala se Pavlína Rohanová. ,,Já se ptám, protože podle mě se umí bavit jenom o vědecko-fantastických filmech a knihách.“

            ,,My jsme si povídali o tomto hotelu, o Jeseníkách a také o vodním lyžování. O vědecko-fantastických knihách nepadlo ani půl slova, to mi můžete věřit.“

            Slečna Novotná mezitím pozorovala Izabelu Kročkovou a Ondřeje Valchaře. Jedli polévku, znatelně se při tom smáli a dávali lidem najevo, že jsou velmi šťastní. Naopak pan Durčák se tvářil smutně. Jeho pochmurná tvář prozrazovala nespokojenost, jejíž příčinu se pokoušela Jarmila zjistit. Že by miloval slečnu Izabelu? Možné to je, nikoliv však jisté.

            ,,Teto, co ti je? Vypadáš, že jsi duchem někde úplně jinde.“

            ,,Přemýšlela jsem, zda mám používat častěji spojku poněvadž nežli protože,“ zalhala.

 

Po večeři si přisedla slečna Novotná k panu Grocholovi, který si četl na recepci u malého stolku noviny.

            ,,Dnes bylo krásně, že ano?“ začala konverzaci.

            Šedesátiletý muž s holou hlavou odložil noviny a odpověděl, že má raději chladno a déšť.

            ,,Já mám ráda také déšť, abych byla přesnější, tak zvuk, jenž vydává.“

            ,,Zvláštní. Ta mladá žena, která s vámi přijela, je vaše dcera?“ zeptal se pan Grochol s mírnou váhavostí v hlese.

            ,,Ne, to ne. Já žádné dítě nemám. Celý život jsem žila sama, bez dětí a bez manžela. Ta dívka je má neteř Markéta. Mám opravdu mnoho neteří a synovců, celkem jich je – pět.“

            ,,Zvláštní. Já mám také nula dětí, ale ke vší smůle i nula synovců. V jakém apartmá bydlíte?“

            ,,V čísle sedm. Mám výhled na terasu.“

            ,,Já bydlím v čísle tři, to je apartmá přímo pod vaším. Víte, kdo je ubytován vedle mě?“

            Slečna Novotná pokrčila rameny.

            ,,Ta cikánka, která tu přijela včera. Večer si pouští nahlas rádio, zatlouká o půlnoci do zdi hřebíky, huláká, kouří na chodbě, což je zakázáno. Jedním slovem řečeno – ohavné!“

            ,,Já sousedím s Ondřejem Valchařem a naproti přes chodbu bydlí Horymír Durčák.“

            ,,Slečna Kročková, nebo jak se jmenuje, není v pokoji s panem Valchařem? Měl jsem za to, že ano. Myslel jsem si, že jsou snoubenci.“

            ,,Jsou snoubenci, nebo alespoň se tak chovají. Nevím, zda se seznámili zde, nebo zda se znají z minulosti.“

            ,,Ani já nemám tušení. A ani mě to nezajímá, protože drby jsou ženské záležitosti.“

           

Když slečna Novotná stoupala po schodech do prvního patra, uslyšela z pokoje Pavlíny Rohanové tato slova: ,,Ano, uvidím. – Teď hned? – Ano, napíšu to!“

            Jarmila se podívala na hodinky a zjistila, že jsou tři čtvrtě na osm. Ani na vteřinku se nezastavila, nýbrž právě zrychlila v chůzi. Když odemykala klíčem dveře svého apartmá, spatřila Izabelu Kročkovou, jak vychází z pokoje, jenž jí náležel, do apartmá Ondřeje Valchaře. Na sobě měla noční košili.

            ,,To je nestydatost,“ pronesla si slečna Novotná při vstupu do apartmá.

            Náhle ji napadl výborný nápad! Popadla sklenku z kuchyňské linky a přitiskla ji i své ucho ke stěně, za kterou se nacházelo apartmá pana Valchaře. Naštěstí stěny nenabývaly na hrubosti, takže slova, která byla vyslovena za zdí, šla bez větší námahy rozpoznat.

            ,,Jsi krásnější než jindy,“ pronesl za zdí Ondřej.

            ,,Tobě to taky sluší,“ ozval se hlas druhý, jenž patřil slečně Izabele.

            Chvíli bylo ticho, které asi po třiceti vteřinách prolomila slečna Kročková.

            ,,Máš šampaňské?“ řekla nadšeně.

            ,,Ano. Zajdu pro něj.“

            Nastalo opět ticho.

            Buch! Tento zvuk nejpravděpodobněji vyvolala korková zátka od šampaňského, která vyletěla z lahve.

            ,,Skvělý! Skleničky jsou kde?“

            ,,Tady v tomhle,“ odpověděl suše.

            Slečna Novotná se natolik zaposlouchala do cizího rozhovoru, že nezaznamenala příchod Markéty.

            ,,Teto, co se to s tebou stalo? Proč posloucháš, co se děje vedle?“ tázala se udiveně.

            Jarmila se odvrátila od stěny a freneticky se usmála.

            ,,Odpověz mi na otázku!“

            ,,Myslím si, že v tomto překrásném hotele je ubytován diverzantský vrah!“

           

III.

Markéta Jánská a její teta ulehly do postele poměrně brzy – v devět hodin, což bylo pro obě dvě nezvyklé.

            Když ručičky budíku ukazovaly půlnoc, slečna Novotná vstala z postele a odebrala se na toaletu. Když chystala návrat do lůžka, zaslechla z venku něčí kroky. Pomalu a velmi obezřetně otevřela skleněné dveře a lehkými, tichými kroky vstoupila na balkón, odkud shlédla na osobu, jež stála na terase.

            Podle struktury těla mohla být osobou paní Munzarová, majitelka hotelu, či Alena Břenková. Žena na sobě měla velký klobouk a dlouhý kabát, který jí zahaloval dolní končetiny.

            ,,Proč stojí na jednom místě a vůbec se nehýbá?“ ptala se sama sebe Jarmila. ,,Že by na někoho čekala?“

            Z úvah ji vyrušil výstřel. Vteřinu po něm uslyšela hlasité šplouchnutí vody.

            ,,Co to bylo?“ vykřikla.

            Náhle si uvědomila, že žena, která stála na terase poblíž bazénu, zmizela.

            ,,Kde jen může být?“

            Okamžitě vběhla do ložnice, zacloumala neteřčiným tělem, čímž ji vzbudila.

            ,,Co se děje?“ vydala ze sebe rozespalá Markéta.

            ,,Vstávej! Slyšela jsem výstřel!“ křičela, pobíhajíc bezhlavě po pokoji.

            Markéta se posadila na postel a zapnula lampičku na nočním stolku.

            ,,Teto, to byl beztak sen,“ řekla unaveně.

            Jarmila mávla odmítavě rukou.

            ,,Ne! Byla to skutečnost. Šla jsem na záchod, a když jsem se vracela, uslyšela jsem z terasy kroky. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se šla podívat, kdo tam je.“

            ,,A kdo tam byl?“

            ,,Nevím. Ve tmě nešla podle zraku identifikovat. Mohla to být paní Břenková nebo paní Munzarová. Těžko říci.“

            ,,A co výstřel? Říkala jsi něco o výstřelu.“

            ,,Ano, říkala. Ozval se výstřel a neznámá osoba zmizela. To jest vše.“

            Markéta Jánská se přikryla peřinou a zhasla lampičku.

            ,,Co to děláš? Musíme zjistit, kde je žena, která velmi náhle zmizela.“

            ,,Dej mi pokoj,“ vzdychla, ,,chci spát.“

            Slečna Novotná věděla, že s neteří nepohne ani svěcená voda, a proto i ona ulehla. Nemohla usnout, neboť myšlenky ji stále vedly k neznámé ženě, jež náhle zmizela.

           

Pan Munzar vstal časně zrána. Umyl si zuby, oholil se, převlékl se a opustil svůj dům, jenž byl vzdálen od hotelu necelých sto metrů.

            ,,Kde jen může být má žena?“ říkal si, když ji nenašel v hotelové kuchyni, kde obvykle bývala a chystala snídani.

            František Munzar zaslechl blížící se kroky, které patřily Horymíru Dučákovi. Ten stál nyní ve dveřích, chvěl se a snažil se něco říct.

            ,,Co se vám stalo, chlape?“ ptal se otcovským tónem pan Munzar.

            ,,Já – já – já jsem jen chtěl…“

            Mladému muži se rozklepaly nohy, roztřásly ruce a na čele se mu vyrašily krůpěje potu. Nezmohl se ani na jedno slovo.

            Pan Munzar k němu přistoupil a sáhl na čelo.

            ,,Teplotu nemáte, přesto vypadáte strašně. Co vám, propána, je?“

            ,,Bazén!“ vykřikl. ,,Vaše žena je…“

            ,,Moje žena je v bazénu?“

            Mladý muž přikývl.

            ,,Je mrtvá,“ dodal později.

           

Jarmila Novotná seděla v obývacím pokoji ve svém apartmá a mluvila k neteři:

            ,,Měla jsem pravdu a ty jsi mi nevěřila. Myslela sis, že mám halucinace! Zklamala jsi mě, Markéto. Velmi jsi mě zklamala.“

            ,,Omlouvám se, teto, ale nemohla jsem vědět, že mluvíš pravdu. A navíc jsem byla vyčerpaná a ospalá.“

            ,,Víš, co teď udělám?“

            Markéta pokrčila rameny.

            ,,Zavolám Michalu Lopatovi a požádám jej, aby pomohl místní policii ve vyšetřování.“

            ,,Michal Lopata je ten detektiv?“

            ,,Ano, to je on. Myslím, že si s ním budeš rozumět mnohem lépe než se mnou.“

           

VI.

Lopata vystoupil ze svého auta, jež zaparkoval na parkovišti u jižní stěny hotelu, a vydal se za inspektorem Hlinkou, který stál před vchodem a kouřil lacinou cigaretu.

            Inspektor byl malý, poněkud obézní, rázný muž s přísnýma očima a velkým zatočeným knírem.

            Lopata i Hlinka se vzájemně přivítali.

            ,,Kde je Jarmila Novotná?“ zeptal se Michal.

            ,,Je ve svým apartmá. Musím vám ale nejprve povědět o důležitejch údajích, který se týkaj tohohle případu.“

            ,,Tak povídejte,“ vyzval policistu Lopata.

            Inspektor vystoupal po schodech na terasu v Michalově doprovodu a ukázal na bazén.

            ,,V týto nádrži, dá-li se tak nazvat, našel dnes ráno pan Durčák mrtvý tělo, který patřilo paní Munzarové. Zabita byla pistolí a kulka zasáhla její záda. Oběť se poté vyvrátila z rovnováhy a spadla do bazénu.“

            ,,Musela stát tedy poblíž bazénu.“

            ,,Ano. Nejpravděpodobněji stála čelem k bazénu a zády – k vrahovi.“

            Inspektor si odplivl a pokračoval:

            ,,Policejní lékař stanovil dobu smrti mezi dvanáctou a jednou hodinou ranní, což se shoduje s výpovědí Jarmily Novotný. Ta řekla, že pár minut po půlnoci stála na balkónu a uslyšela výstřel i pád mrtvýho těla do vody. Chtěla seběhnout na terasu a podívat se, co se stalo, ale nakonec dala na neteřčinu radu jít spát.“

            Michal Lopata otevřel rty, chystaje se říct něco důležitého, avšak právě v této chvíli na něj z nejhořejšího balkonu zakřičela slečna Novotná.

            ,,Pane Rýči, já věděla, že přijedete a že mne nenecháte na holičkách. Dobrý dééén!“

            ,,Dobrý den. Jak se máte?“

            ,,Když vynechám mou žaludeční nervózu, mám se výborně. Počkejte, ihned jsem u vás.“

            ,,Ta Jarmila Novotná je ale divnej člověk, alespoň dle mýho skromnýho názoru,“ pronesl inspektor.

            ,,Ze začátku se tak jeví, ale později, když ji více poznáte, vlastně zjistíte, že je dobrý člověk s ohromnou inteligenci, i když pravda – někdy jí totálně přeskočí.“

            Inspektor souhlasně přikyvoval.

            Slečna Novotná a její neteř Markéta, vysoká žena s plavými vlasy, přiběhly na terasu.

            Michal si s oběma podal ruce.

            ,,O mé neteři Markétě jsem vám už, doufám, vyprávěla, ne?“ nevěděla.

            ,,Obávám se, že nikoli.“

            ,,Budu stručná. Markéta je dcera mé starší sestry. Mezi její oblíbené činnosti patří četba detektivních a historických románů, nikoliv dívčích či milostných, dále například studování spisovné češtiny a historie českého národa.“

            ,,Takže je to vlastně vaše kopie,“ řekl Lopata.

            ,,Teta jen žertuje. Já jen…,“ dále se nedostala, neboť k inspektoru přicupital policista v uniformě s listem papíru v ruce.

            ,,Pane,“ vydal ze sebe. ,,Toto jsme našli v zásuvce pracovního stolu paní Munzarové v jejím domě.“

            Inspektor uchopil list do rukou a jal se číst jeho slova.

            ,,Zajímavý, velmi zajímavý,“ povídal zamyšleně. ,,Lopato, tohle si musíte přečíst taky.“

            Michal a slečna Novotná se postavili po bocích Pavla Hlinky a pustili se do čtení.

 

            Milá paní Munzarová! (začínal)

           

            Bylo by dobré, abyste se přesně dnes  o půlnoci dostavila na hotelovou terasu, protože vám zde musím předat několik informací vážného charakteru, o nichž se smíte podělit pouze s Bohem. Jestliže se na ono místo nedostavíte, budete o mnoho  ochuzena! Ještě jednou vám připomínám, že schůzka musí zůstat jen mezi námi.

 

Váš věrný host

           

            Dopis byl psán čitelným písmem.

            ,,Co o tom soudíte?“ zeptal se Hlinka.

            ,,Tenhle případ se mi jeví jako velmi rafinovaný,“ řekl Lopata.

 

V.

Inspektor Hlinka začínal výslechy teprve v přítomnosti Michala Lopaty, neboť se snažil pracovat s detektivem ve stejném tempu a linii. Výslech se konal v hotelové jídelně.

            Kromě Lopaty a inspektora Hlinky zde byly přítomny komisařka Kristýna Helerová a Jarmila Novotná, coby neoficiální pomocnice.

             Do místnosti vstoupil František Munzar, majitel hotelu a zároveň choť zesnulé. Posadil se na volnou židli a klidně vyčkával na otázky.

            ,,Pane Munzare, přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast,“ promluvila odměřeně komisařka.

            František Munzar poděkoval a trochu znervózněl.

            ,,Můžete mi říct, kdy a kde jste viděl naposledy svou ženu naživu?“

            ,,Když jsem usínal. Mohlo být půl jedenáctý.“

            Inspektor, který si vše zapisoval, položil otázku, zdali i jeho choť usínala.

            Pan Munzar přitakal.

            ,,Znala se vaše žena s některým člověkem, jenž je nyní ubytován v tomto hotelu?“ položila otázku paní Helerová svým chladným hlasem.

            ,,Ne, neznala. Ale říkala mi, že jedna osoba jí připadá povědomá.“

            ,,Víte, o kterou osobu se jednalo?“

            ,,Nevím a myslím si, že ani má žena to věděla. Před osmi lety, když jsme se ještě neznali, havarovala autem a ošklivě se zranila. Naštěstí přežila - dva lidi skončili hůř - ale měsíc po nehodě dostala amnesii a mnohý události, který se udály právě do měsíce po nehodě si nepamatovala.“

            ,,Rozumím tomu tak, že vaše žena si pamatovala vše před nehodou, ale na události, který se staly od nehody až po den, kdy dostala ztrátu paměti, si nebyla schopna vzpomenout. Ano?“ rekapituloval inspektor.

            ,,Ano,“ potvrdil pan Munzar.

            ,,Možná se v tomto rozmezí setkala se svým vrahem,“ prohodila slečna Novotná.

            ,,Prosím,“ zvýšila na ni hlas komisařka, ,,nerušte průběh výslechu přihlouplými domněnkami, jež nenesou ani zrnko pravdy.“

            Pohledy obou žen se setkaly. Slečně Novotné zuřivě jiskřilo v očích, paní Helerová se povýšeně usmála. Nenáviděly se.

            ,,Vy jste poznal paní Munzarovou kdy? Kolik je tomu let?“ zeptala se komisařka pana Munzara.

            ,,Je tomu šest let. Potkal jsem ji v metru, kde jsme si domluvili schůzku a…“

            ,,Dost, prosím! Váš milostný život v tuto chvíli nemíním rozebírat, zdá se mi to příliš irelevantní. Kolik let měla vaše choť?“

            ,,Čtyřicet pět. Já jsem byl její druhej manžel.“

            ,,Prvý manžel se stal minulostí jakou příčinou?“

            ,,Zemřel na infarkt.“

            ,,To je mi nesmírně líto.“

            Inspektor Hlinka podal Munzarovi dopis, jenž byl adresován jeho ženě.

            ,,Věděl jste o tý schůzce?“ zeptal se jej, když viděl, jak jeho oči už nespočívají na papíře.

            ,,Přiznám se, že  mě tohle velmi zaskočilo.“

            ,,Poznáváte, čí je to písmo?“

            Pan Munzar zakroutil hlavou.

            ,,Kolik let stojí zde tento hotel?“ otázala se komisařka.

            ,,Pouhej rok.“

            ,,Pro tuto chvíli nemám už žádné otázky. Chce se snad pan Lopata na něco zeptat?“

            ,,Ano, chci. Podezříváte někoho z vraždy, pane Munzare?“

            Majitel hotelu se zamyslel.

            ,,Ano. Paní Martinu Lakatošovou.“

 

Jako druhý byl předvolán Alois Břenek.

            ,,Pane Břenku, za jakým účelem jste se ubytoval s vaší ženou v tomto hotele?“ položila mu otázku paní Helerová.

            ,,Abych poznal okolní přírodu – Jeseníky,“ odpověděl věrohodným hlasem.

            ,,Jak dlouho tady jste?“

            ,,Pět dnů. Pozítří odjíždím.“

            Komisařka se zhluboka nadechla a pokračovala ve výslechu.

            ,,Vy a vaše choť bydlíte kde? V jakém městě, případně vesnici?“

            ,,V Brně.“

            ,,V kolik hodin jste viděl naposledy živou paní Munzarovou?“

            ,,Nemám tušení,“ odpověděl okamžitě.

            ,,Popřemýšlejte. Dám vám čas. K lidem, které vyslýchávám, jsem velmi milá a shovívavá.“

            Pan Břenek si snažil vybavit okamžik, při němž naposledy zřel majitelku hotelu, avšak paměť mu nechtěla posloužit.

            ,,Omlouvám se, ale…“

            ,,Nevadí,“ povzbudila ho slečna Novotná.

            ,,Co jsem vám říkala?“ okřikla ji komisařka.

            ,,Předpokládám, že jste byl v době činu, která je stanovena na půlnoc, ve svým apartmá. Mýlím se snad?“ zeptal se inspektor Hlinka.

            ,,Nemýlíte se.“

            ,,Byla s vámi i vaše žena?“ otázala se paní Helerová.

            ,,Určitě. Oba dva jsme spali.“

            ,,Jaké je číslo vašeho pokoje?“ zeptal se inspektor.

            ,,Dva.“

            Kristýna Helerová prohodila, že dvojka je její šťastné číslo, a pokračovala v kladení otázek.

            ,,Znal jste někoho z hostů delší dobu?“

            Alois Břenek zakroutil hlavou.

            Na otázku, zdali existuje někdo, koho podezřívá, odpověděl záporně.

 

Paní Břenková byla předvolána po svém muži. Na téměř všechny otázky odpověděla stejně jako její muž.

            ,,Kdy jste spatřila naposledy paní Munzarovou naživu?“ zeptala se komisařka.

            ,,Krátce po večeři. Když jsem se vracela z toalety vedle jídelny, potkala jsem ji, jak si povídá s Martinou Lakatošovou. Ani jedno slovo z jejich rozhovoru jsem neslyšela.“

            ,,Zajímavé,“ pronesla Jarmila.

 

Místo po paní Břenkové zaujala Pavlína Rohanová. Vypadala neklidně a velmi nepřirozeným způsobem se usmívala, což naznačovalo, že chce něco důležitého utajit. Však komisařka Helerová si toho hned všimla.

            ,,Kvůli čemu jste se ubytovala právě v tomto hotele?“

            ,,Kvůli tomu, abysem si odpočala od všedních činností.“

            ,,To občas člověk potřebuje. Jak dlouho jste v hotelu ubytovaná?“

            ,,Už od konce prázdnin – dvanáct dní. Velice se mi tu líbí.“

            ,,Kde bydlíte?“

            ,,Já? No, já – já bydlím v Opavě,“ odpověděla nejistě.

            ,,Jaké je číslo apartmá, v němž nyní bydlíte?“

            Pavlíniny konečky prstů se mírně zachvěly a její tvář začala pozbývat přirozené barvy.

            ,,V čísle jedna,“ řekla.

            ,,V pořádku. Kdy jste naposledy viděla naživu paní Munzarovou? Vzpomínáte si?“

            ,,U večeře,“ odpověděla bez většího rozmýšlení.

            ,,Jste si jista?“ otázal se inspektor Hlinka.

            ,,Ano.“

            Kristýna Helerová vyzvala pana Lopatu, aby položil paní Rohanové nějakou otázku.

            ,,Máte tušení, kdo by mohl být vrahem paní Munzarové?“ zeptal se detektiv.

            Pavlína Rohanová otevřela ústa, omluvně se usmála a posléze je opět zavřela. Byla rozhodnuta pro jednoznačnou odpověď, ale v posledním okamžiku si vše rozmyslela a nechala si jméno osoby, kterou podezřívala, jen pro sebe.

            ,,Nikoho nepodezříváte?“ ptala se slečna Novotná, když  neslyšela odpověď.

            ,,Ne,“ řekla Pavlína.

            ,,Myslím si, že něco skrývala,“ vyslovil svou domněnku inspektor Hlinka, když paní Rohanová opustila jídelnu.

            ,,Já také,“ přidala se komisařka, ,,ale řeč o výsleších jednotlivých osob necháme až na samotný závěr.“

 

Pan Grochol vypověděl, že přijel do Jeseníků za účelem navštívit přírodu, která mu v Olomouci velmi schází. Dále řekl, že je ubytován v apartmá číslo tři a že viděl mrtvou ženu, majitelku hotelu, naposledy o půl deváté, když se vracel do hotelu z malé procházky.

            Michal Lopata se, jak už to bývá zvykem, zeptal pana Grochola, zda je někdo, koho podezřívá ze zločinu.

            Václav Grochol odpověděl:

            ,,Nepodezřívám nikoho. Avšak nejpravděpodobnější osobou může být pan Valchař.“

 

,,Teď je na řadě Martina Lakatošová,“ prohlásil inspektor, dívaje se do papíru položené před sebou.

            Náhle někdo zabušil na dveře, jež vedly do místnosti z recepce.

            ,,Dále,“ řekla komisařka.

            Do jídelny vstoupil mladý, na první pohled distingvovaný policista, který tichým, oddaným a zřetelným hlasem prohlásil:

            ,,Musím vás zklamat, ale Martina Lakatošová nemůže být vyslýchána, neboť z příčin, které nám jsou neznámy, zmizela.“

            Inspektor se ihned zvedl ze židle a opustil místnost. Komisařka hleděla na mladého policistu a řekla mu, že může odejít.

            ,,Co nastane teď?“ tázal se Lopata.

            ,,Inspektor Hlinka dá policistům instrukce a poté budeme ve výslechu pokračovat.“

 

Izabela Kročková zaujala prázdné místo u stolu. Zvláštní na ní bylo, že u ní nikdo nemohl zaznamenat ani kapku nervozity. Byla veselá a možná také šťastná – vražda jí vůbec nevyvedla z míry.

            ,,Mohla byste mi sdělit důvod vašeho pobytu v tomto hotele?“ zeptala se komisařka.

            ,,Ano. Přijela jsem  zde na doporučení své přítelkyně. Pověděla mi, že se tady budu cítit skvěle a že si odpočinu. Měla pravdu – moc se mi tu líbí.“

            ,,Vražda vás – nerozházela?“

            ,,Ne. Smrt beru jako všední záležitost, vražda není výjimkou.“

            Komisařka se pobaveně usmála.

            ,,Lidi, jako jste vy, mám příliš ráda,“ řekla ironicky.

            Slečna Novotná pošeptala Michalu Lopatovi:

            ,,Myslím si, že slečna Kročková již zažila událost, jež se této velmi podobá.“

            Detektiv mírným zabručením přitakal.

            ,,V jakém městě žijete?“ pokračovala Kristýna Helerová.

            ,,V Mikulově,“ odpověděla pohotově.

            ,,Vážně?!“ vyhrkla Jarmila. ,,Podle přízvuku bych vás zařadila někam na severní Moravu.“

            ,,Prosím!“ rozčílila se komisařka. ,,Buďte natolik loajální a nerušte výslech!“

            ,,Slibuji, že budu potichu.“

            Nyní položil otázku inspektor:

            ,,Jaký číslo má váš pokoj?“

            ,,Šestku, pane.“

            ,,Kdy jste naposledy zřela paní Munzarovou naživu?“ otázala se Kristýna Helerová.

            ,,Netuším. Možná – fakt nevím. Snad u večeře, ale nejsem si jistá.“

            Michal Lopata přenechal otázku slečně Novotné.

            ,,Setkala jste se někdy s vraždou, pokud vynecháme dnešní den?“ zeptala se.

            ,,Ne!“ odpověděla odhodlaně.

            ,,A nějaká tragická událost? Sebevražda či něco podobného?“

            ,,Jen smrt mých rodičů.“

            ,,To je mi líto,“ řekla soucitně. ,,Byla jste tehdy ještě dítě?“

            ,,Měla jsem šestnáct let.“

            ,,Děkuji vám.“

 

Mladý pan Durčák byl předvolán po slečně Kročkové. Tvářil se nepřirozeně a mírně se chvěl a potil.

            ,,Co vás přivedlo do onoho hotelu?“ zeptala se komisařka.

            Mladý muž  pokrčil rameny a mlčel. Byl očividně zdrcen a nezmohl se ani jedno jediné slovo.

            ,,Čekám na vaši odpověď!“ prohlásila ostře paní Helerová.

            ,,No – já jsem tu jaksi… Přijel jsem tu, abych se porozhlídl po horách a tak. Stačí vám to?“

            ,,Ano, pane Durčáku. Kde bydlíte? Nechci znát přesnou adresu, pouze obec.“

            ,,V Jaroměřicích nad Rokytnou.“

            ,,Nyní si přeji znát číslo vašeho apartmá.“

            ,,Pět.“

            Slečna Novotná si odkašlala a poté nahlas a zřetelně pronesla:

            ,,V pětce se skrývá náš vrah, despota!“

            Komisařce vztekem zčervenaly ušní lalůčky, a aby zabránila úniku vulgárního výrazu z jejich úst, zaťala zuby.

            ,,Kdy přesně jste viděl naposled paní Munzarovou?“ otázal se inspektor.

            ,,Včera u večeře. A kolik bylo hodin? To vážně netuším, dámy a pánové.“

            ,,Dnes brzy ráno jste navštívil hotelovou terasu, že?“

            Durčák souhlasil.

            ,,A jaký byl důvod?“

            ,,Každý ráno jsem opustil hotel a prošel se po louce vedle terasy.“

            ,,Chápu. Ranní procházka nadevše,“ řekla komisařka.

            ,,Večerní procházka jest mnohem lepší,“ pronesla slečna Novotná. ,,Můžete v lese potkat ducha!“

            ,,Slečna Novotná trpí schizofrenií, a proto si jejich nejapných poznámek nevšímejte,“ sdělila komisařka panu Durčákovi.

            ,,Všiml jste si těla paní Munzarové ihned při vstupu na terasu?“ otázal se inspektor.

            ,,Jo, všim‘. Nejprve jsem si všiml jejího kabátu, jak plave v bazénu, a jak jsem se přiblížil, tak jsem uviděl - to tělo. Hroznej pohled, hroznej.

            Michal Lopata se zeptal pana Durčák, zda někoho podezřívá.

            ,,No, asi pana Grochola. Připadá mi jako normální muž s dobrýma úsudkama, ale právě takoví bývaj vrahy.“

            Lopata poděkoval.

 

Pan Valchař byl předvolán po Durčákovi. Řekl, že žije v Přerově. Je ubytován v apartmá číslo osm. Sdělil policistům a detektivům, že tuto dovolenou si vybral zcela náhodně a že nikoho z hostů, včetně slečny Kročkové, nikdy předtím neviděl.

            ,,Kdy jste spatřil naposledy paní Munzarovou naživu?“ zeptala se komisařka.

            ,,Netuším. Včera jsem se opil, a navíc jsem byl moc ospalý, a proto si spoustu věcí nepamatuju.“

            Inspektor souhlasně přikývl.

            ,,Je někdo, koho podezříváte?“ otázal se Lopata.

            Ondřej Valchař zavrtěl hlavou.

            ,,Mohl byste mi odpovědět na trochu intimní otázku?“ ozvala se Jarmila.

            ,,Klidně.“

            ,,Milujete Izabelu Kročkovou?“

            ,,Ne!“ prohlásil protestně.

            ,,Opravdu? Proč s ní tedy flirtujete?“

            Ondřejovy oči se zadívaly vyčítavě na slečnu Novotnou.

            ,,Cože?!“ vydal ze sebe. ,,Já si snad můžu dělat, co chci, ne?“

            ,,Samozřejmě že můžete,“ pronesla ostře komisařka.

            ,,Ona u vás strávila noc, že?“ otázal se slečna Novotná.

            ,,Kdo? Izabela?!“ rozčílil se pan Valchař, až se mu ďábelsky zablýsklo v očích.

            ,,Baže.“

            ,,Myslím, že jo. Byl jsem včera fakt moc opilý, a některé věci si proto nepamatuju.“

            Jarmila se zadívala do Michalových očích a zvolala:

            ,,To není konec, detektive můj. To jest teprve začátek. Asi nechápete, co chci těmito slovy říci, avšak to je nepodstatné.“

 

VI.

Jakmile se zavřely za Ondřejem Valchařem dveře, komisařka Helerová zavedla diskuzi, jež se vedla na téma vyslýchané osoby.

            ,,Koho podezříváte, panstvo?“ otázala se komisařka Helerová všech lidí sedících u stolu.

            Inspektor se ujal slova.

            ,,Paní Rohanová mi připadala velice nervózní a rovněž si myslím, že někoho kryje! Buď vraha, nebo nějakou úplně jinou osůbku.“

            ,,Souhlasím s vámi, inspektore,“ reagovala slečna Novotná. ,,Paní Rohanová, a to mohu odpřísáhnout, skrývala určitý fakt, jenž je v onom případě značně důležitý. Víte, já se řídím pouze svou intuicí, a proto jsem natolik neomylná.“

            ,,Neomylná?“ podivila se komisařka. ,,To se teprve uvidí. Ale bohužel musím s vámi souhlasit. Paní Rohanová opravdu něco skrývala, ale my nevíme co. Jestliže nám utajila jméno vraha, já to jméno z ní – vypáčím.“

            ,,A co pan Durčák?“ promluvil Michal Lopata. ,,Vypadal také trochu divně, ale to bylo, myslím, způsobeno oním nálezem mrtvého těla. – Vůbec mu nezávidím.“

            ,,Ani já ne!“ přidala se Jarmila. ,,Chudák hoch, musí to být pro něj velmi nepříjemné.“

            ,,To každopádně,“ přidal se inspektor Hlinka.

            Komisařka si odkašlala.

            ,,Takže s paní Rohanovou si ještě promluvíme. Nyní si přeji, abychom si pohovořili o slečně Lakatošové. Její zmizení mi nedá spát.“

            ,,Slečna Lakatošová,“ začala Jarmila, ,,je žena, jež vypadá jako skutečná zlodějka, což ovšem neznamená, že je vražedkyně.“

            Inspektor souhlasil.

            ,,Zde ovšem nedošlo ke krádeží, nýbrž k vraždě!“ upozornila paní Helerová své kolegy. ,,Takže slečna Lakatošová je podezřelým číslo jedna, tudíž musíme paní Rohanovou učinit podezřelým číslo dvě.“

            ,,Kdo je podezřelým číslo tři?“ zeptal se, až příliš tázavě, Michal Lopata.

            ,,Izabela Kročková přeci,“ vykřikla hlasitě slečna Novotná.

            ,,Proč si to myslíte?“ otázala se komisařka.

            ,,Krutost jí ční z očí, a navíc je chladná – až neuvěřitelným způsobem chladná! Domnívám se, že jí kdosi kdesi kdysi ublížil!“

            ,,A jakým způsobem?“ zeptal se Lopata.

            ,,Zmínila se o smrti svých rodičů, nic jiného mě nenapadá.“

            ,,Myslím si, že pro nás bude dosti těžký oříšek zjistit, kdo vraždil,“ prohlásila komisařka. ,,I samotné spáchání vraždy se jeví velmi zvláštně. Střelit ženu tak, aby spadla do bazénu, který je naplněn vodou, je velmi neobvyklé a mistrné.“

            Michal Lopata uvažoval, proč komisařka použila zrovna slovo mistrné. Asi vraha paní Munzarové obdivovala a tato vražda jí přišla na chuť.

 

VII.

Jakmile opustil Michal Lopata se slečnou Novotnou jídelnu, Markéta Jánská se k nim připojila. Všichni tři se vydali ven  na terasu.

            ,,Kdo je podezřelým?“ zeptala se Markéta.

            ,,Profesní tajemství,“ prohlásila hrdě její teta.

            ,,Tohle se nemělo stát! Ta vražda je hrozná a ještě horší je skutečnost, že ty se v tom přímo vyžíváš!“

            Jarmila se zastavila a upřeným pohledem hleděla na Markétu.

            ,,Jsi drzá a neumíš se chovat! Ani nevíš, co nyní pociťuji. Nevíš nic! Nehovoříš spisovně a ve tvém minulém dopise se nacházely dvě pravopisné chyby, což jest…“

            ,,Běž se léčit!“ zvýšila hlas neteř. ,,Když už neučíš ve škole, nemáš možnost opravovat své žáky, a proto musíš hledat pravopisné chyby a nespisovné výrazy u jiných lidí.“

            Jarmila Novotná zčervenala zlostí  a obrátila se k Michalu Lopatovi, jenž stál po její pravici.

            ,,Její chování je mnohdy odpudivé, že?“

            Detektiv pokrčil rameny.

            Markéta je opustila. Povšimla si mladého Durčáka, který seděl u stolu vedle bazénu, a zaujala místo vedle něj.

            Lopata a slečna Novotná se rovněž usadili, ovšem k jinému stolu – jídelnímu, neboť byl obklopen všelijakými buchtami a zákusky. Pochoutky zde pravděpodobně přinesla paní Rohanová nebo manželé Břenkovi, kteří si na nich nyní pochutnávali.

            ,,Tak co, slečno Sveřepá?“ zeptala se paní Rohanová. ,,Jak probíhal výslech?“

            ,,Služební tajemství,“ pronesla mírně.

            ,,To musí bejt zajímavý,“ řekla paní Břenková, která právě ochutnávala malý zákusek s třešinkou.

            „Je mi líto paní Munzarové,“ prohodila třesoucím se hlasem paní Rohanová. „Byla moc hodná a vlídná k hostům. Udělala pro ně cokoli a já jsem ji tak zklamala. Jsem opravdu strašná, strašná!“

            „Jak jste ji zklamala? Co jste provedla?“ tázala se se zájmem Jarmila.

            „Nemůžu vám to říct, opravdu nemůžu. Jsem moc hloupý člověk a zasloužím si smrt!“

            „Proč takový hrozivý slova?“ divila se paní Břenková.

            Michal Lopata jen nečinně přihlížel a přemýšlel, čeho se paní Rohanová dopustila. Že by pomohla vrahovi k tak odpornému činu?         Ne, asi ne. Paní Rohanová vypadala dobrácky, i když velmi směle, ale určitě by nevraždila ani neasistovala dosud neznámému vrahovi.

            ,,Já – nemůžu. Já – omluvte mě,“ vykoktala ze sebe a posléze opustila terasu.

            Paní Břenkové se vyvrásnilo čelo a vypadala jako chrt, jenž se diví úkonům svého páníčka.

            ,,Divný, co?“ obrátila se ke svému muži.

            Pan Břenek hlasitým zabručením souhlasil.

            Slečna Novotná, ačkoliv se mračila, napjatou a vyhrocenou situaci si velmi užívala.

            ,,Je to realita, nebo jen divadlo? Sama nevím,“ řekla.

            ,,Kéž by to nebyla realita,“ pronesla téměř úzkostně paní Břenková.

            ,,Kéž by…,“ opakoval Michal.

            Paní Břenková změnila náhle téma.

            „Prošla jste se po zdejším okolí?“ otázala se slečny Novotné.

            ,,Doposud jsem neměla příležitost, jsem příliš zaneprázdněna,“ odpověděla.

            ,,To je chyba. Je to tu fakt moc hezký. Po téhle pěšince,“ ukazovala ukazovákem na cestičku, jež obepínala terasu a stáčela se k lesu, ,,dojdete na vrcholek menší skály, pod kterým teče malinká říčka. Měla byste se tam jít juknout.“

            Jarmila souhlasně bodla ukazováčkem do vzduchu.

            ,,Vezmu si s sebou svou celoživotní lásku.“

            ,,Koho?“ divila se vyděšeně paní Břenková.

            ,,Pana Lopatu, že?“ řekla žertem a podívala se na něj.

            Michal nasadil uražený pohled, i když se na svou kolegyni vůbec nezlobil, a prohlásil:

            ,,Já vás snad jednoho dne opravdu uškrtím!“

            Jarmila našpulila rty, aby vypadala bláznivě, a svůdně mrkla.

            ,,Ona je fakt blázen,“ prohlásil o ní Alois Břenek, pojídaje sladký vdoleček.

 

VIII.

Pavlína Rohanová seděla v pohodlném křesle na recepci a předstírala, že se věnuje četbě včerejších novin. V blízkosti dvou metrů stál pan Grochol, kouře levné cigarety.

            ,,Zde se nekouří!“ prohlásila komisařka, jež prošla recepcí natolik rychle, až z novin paní Rohanové vyletěly dva listy.

            ,,Taková panovačná a přísná žena,“ pronesl pan Grochol. ,,Má autoritu, že?“ obrátil se k ženě.

            ,,Ano, ano,“ přikyvovala.

            ,,Ale vražda je opravdu otřesná záležitost, že?“ řekl a přistoupil podstatné blíž.

            Pavlína se usmála, neboť chtěla skrýt napětí, a přisvědčila.

            ,,Jsem zvědavý, kdy se odhodlají hledat naši vražedkyni.“

            ,,Jakou vražedkyni?“ vyděsila se a hodila zbytky novin do koše.

            ,,Přeci Martinu Lakatošovou.. Pevně věřím, že zabila paní Munzarovou a poté rázem zmizela. Myslíte si totéž?“

            Pavlína pokrčila rameny.

            Jídelní dveře se prudce otevřely. Z místnosti vystoupil inspektor Hlinka s dvěma obézními policisty, z nichž první připomínal cikána z cirkusu a druhý vypadal jako vepřík před porážkou. Policisté přistoupili k paní Rohanové.

            ,,Prosím?“ otázala se Pavlína, chvějíc se jako osika.

            Muž, jenž připomínal prase, topě se ve vlastním potu, promluvil přísným, otcovským hlasem:

            ,,Paní Roháková, musíme s vámi ihned hovořit. Jste podezřela z vraždy paní Munzare. Pojďte prosím s námi.“

            ,,Jmenuju se Rohanová,“ opravila policistu.

 

,,Pane Lopato!“ zakřičel na detektiva inspektor Hlinka, stoje před schody na terasu. Lopata i jeho kolegyně Novotná ještě stále seděli s manžely Břenkovými u jednoho a krmili se výtečnými cukrovinkami různých druhů.

            ,,Ano? Copak se stalo?“ vyzvídal detektiv.

            Inspektor naznačil jednoduchým gestem, aby jej následoval.

            Michal Lopata ihned k inspektorovi přispěchal. Slečna Novotná, ač si mnohdy stěžovala na potíže s kolenními klouby, nechtěla zůstat za svým kolegou o nic pozadu, a proto jej sprostě předběhla, ba dokonce jej téměř shodila se schodů, neboť o něj loktem zavadila.

            ,,Ta bába je hotovej podivín,“ pošeptala svému muži paní Břenková.

            ,,Jo, přesně tak.“

 

IX.

V jídelně u centrálního stolu seděli komisařka Helerová, inspektor Hlinka, prasečí policista, Lopata, slečna Novotná a samozřejmě hlavní podezřelá – paní Rohanová, jež se buď neuvěřitelně třásla, nebo naopak seděla rovně jako svíce, nehnouc ani brvou.

            ,,Máme čekat odpověď ještě dnes, paní Rohanová?“ zvýšila hlas komisařka. ,,Je víc než jasné, že písmo z dopisu, jenž byl adresován paní Munzarové, je shodné s vaším podpisem v knize hostů.“

            Pavlína pootevřela ústa, avšak ani hlásku neutrousila.

            ,,Paní Rohanová, jestliže jste nevinná, je pro vás nanejvýš nutné, abyste promluvila,“ řekl Lopata, aby podezřelou osobu povzbudil.

            ,,Pan Lopata má pravdu!“ přidala se slečna Novotná. ,,Myslíte-li si, že vás podezříváme, dopouštíte se omylu.“

            Paní Rohanová se podívala nejprve na detektiva, pak na starou slečnu a nakonec i na komisařku, jejíž pohled byl chladný a její oči děsivé.

            ,,Tak dobrá, chcete-li znát pravdu, máte ji mít.“

            Komisařka se začala ihned usmívat, neboť nechtěla paní Rohanovou odradit.

            ,,Prosím, začněte,“ povzbudila ji.

            ,,V tomto hotelu jsem už téměř týden, to určitě víte, že? – A nejspíše proto jsem se zapletla do – velice nepříjemné situace…“

            ,,Pokračujte.“

            ,,Včera ve večerních hodinách, nevím, kolik bylo hodin, mi zavolala neznámá osoba a dala mi instrukce…“

            ,,Jaké instrukce?“ vyzvídal Michal Lopata.

            ,,Osoba, která mi volala, řekla, ať napíšu krátký, zato výstižný dopis, ve kterém bude stát, aby se majitelka, paní Munzarová, dostavila v nočních hodinách na hotelovou terasu…“

            ,,Poznala jste hlas v telefonu?“ tázala se slečna Novotná.

            ,,Ne, nepoznala. Ale jsem si jistá, že se jednalo o ženu.“

            ,,Zajímavé, s tím jsem se ještě nesetkala,“ pronesla komisařka. ,,Mohu se zeptat, kam vám volala?“

            Pavlína přikývla.

            ,,Volala mi na mobil v mém apartmá, jestli myslíte tohle.“

            ,,Ano, přesně toto jsem měla namysli.“

            ,,Odkud znala vaše číslo?“

            ,,Asi z návštěvní knihy. Napsala jsem ho tam.“

            Slečna Novotná hlasitě vykřikla: ,,Já jsem idiot! Vždyť jsem útržek vašeho telefonního hovoru slyšela.“

            Pavlína se lekla.

            ,,Vážně?“ divila se.

            ,,Myslím, že ano. Procházela jsem kolem dveří vašeho pokoje a uslyšela: ,Teď hned? Samozřejmě, napíši to.΄ Váš rozhovor se mohl odehrávat ve tři čtvrtě na osm.“

            ,,Ano, máte pravdu. Poslouchala jste za dveřma?“

            Slečna Novotná kroutila hlavou.

            ,,Ne, jen jsem procházela kolem. Zásadně za dveřmi neposlouchám,“ pronesla důrazně. V duchu si připomněla, jak poslouchala za zdí. Avšak zeď nejsou dveře.

            ,,Co vám za tuto službu nabídla?“ zeptala se komisařka.

            ,,Peníze! Co jiného?“

            ,,Kolik?“ vykřikl inspektor Hlinka.

            ,,Dva tisíce,“ odpověděla.

            ,,Pouze? Za takovouhle sumu bych to nebral,“ podotkl inspektor.

            Paní Rohanové vnikl do očí zármutek.

            ,,Já vím. Udělala jsem velkou chybu. Svých činů lituju. Zavinila jsem vraždu – ach Bože, vraždu! To ne!“

            Komisařka si sundala brýle.

            ,,Poslední otázka: Dala vám ty peníze?“

            Pavlína odpověděla záporně.

            ,,Nyní mám tu čest se seznámit se čtvrtým vrahem životě a musím říct, že je to ten nejhorší!“

            „A ještě něco,“ ozvala se paní Rohanová. ,,Dnes ráno mi volala znova a řekla mi, že jestli o tom dopise a telefonátu někomu řeknu, budu brzy zavražděna. Řekla to následovně: ,Budete ležet hluboko v zemi a veškerý hmyz vás bude ožírat, až z vás zbyde prach.΄ To bylo moc hnusné.“

            ,,Baže, baže,“ přikyvovala slečna Novotná.

            ,,Nebojte se, paní Rohanová,“ promluvila důstojně paní Helerová. ,,Za sebe a policii mohu zaručit, že budeme zcela diskrétní.“

            ,,Já také,“ ozvala se Jarmila, dětinsky se usmívajíc.

 

Michal Lopata doprovodil po výslechu paní Rohanovou do jejího apartmá.

            Jakmile se detektiv chystal opustit pokoj, Pavlína jej zatáhla za ruku.

            ,,Prosím, zůstaňte se mnou,“ řekla plačtivě.

            Michal podlehl její prosbě a usedl do velkého křesla.

            ,,Je mi hrozně,“ prohlásila znaveně. ,,Nevím, co si počít.  Nikomu nevěřím! Nikomu! A nikdo mě určitě nemá rád.“

            ,,Takto nesmíte mluvit,“ utěšoval ji Michal.

            Pavlína si klekla k detektivovi a začala se mu svěřovat.

            ,,Víte, já mám velmi těžký život. Můj manžel mi zemřel, má dcera taky – při porodu. Ach,“ její oči se naplnily slzami, ,,jsem nešťastný člověk. Myslela jsem si, že si zde odpočinu, ale nestalo se tak. Zavinila jsem vraždu! Jsem hrozně – hloupá. Jsem idiot!“

            ,,Měla byste se prospat.“

            ,,Ne!“ prohlásila vzdorně. ,,Neusnula bysem. Pane Lopato, vám jedinému věřím. Vy jediný jste čestný muž. Všichni ostatní jsou jaksi – divní. Manželé Břenkovi se mi vyhýbají, pan Valchař a slečna Kročková jsou příliš moderní, pan Grochol zas moc staromódní. Je to tu těžké – moc těžké.“

            Michal se zadíval na paní Rohanovou. Spatřil ustaranou bledou tvář se zaslzenýma očima a rozmazanými očními stíny.

            ,,A jaký máte názor na slečnu Novotnou?“

            ,,Je divná – velmi bláznivá. Myslím, že nemá všech pět pohromadě.“

            Michal se zasmál.

            ,,Já měl na ní zpočátku taky takový názor, ale později jsem ho změnil, poněvadž…,“ a začal s líčením vyšetřování svého prvního, leč falešného zločinu.

 

X.

„Vypadá to, že bude pršet,“ prohlásil sebejistě Václav Grochol, dívaje se z okna.

            ,,Víte, že dnes nebude večeře?“ změnila téma paní Břenková, jež stála vedle pana Grochola.

            ,,Vím. Ale nedá se nic jiného dělat, když je paní Munzarová mrtvá.“

            Paní Břenková prudce vzdychla.

            ,,To je strašný – strašný. Já se za chvíli nervově zhroutím.“

            ,,Nevím, co říci,“ řekl pan Grochol a odešel z místnosti.

 

XI.

Slečna Novotná otevřela oči a zadívala se na budík, jenž stál na nočním stolku. Jakmile zjistila, že zbývá jedna hodina do poledne, hbitě vstala a zamířila do koupelny.

            Když dokončila hygienu, převlékla se a zamířila na chodbu.

            Před dveřmi do jejího apartmá se opírala o zeď Markéta Jánská, tisknouc se k Horymíru Durčákovi, jenž ji vášnivě líbal.

            ,,Bože! Zavolejte doktora!“ vyděsila se slečna Novotná, jakmile zřela zamilovaný pár.

            ,,Teto, jak ses vyspala?“ zeptala se přívětivě Markéta.

            ,,Dobře, avšak jedna mladá a nevychovaná dívka mi zničila celý den!“ odpověděla důrazně.

            Než však stačila Markéta cokoli říci, Horymír ji objal a obdařil mnoha romantickými polibky.

            Jarmila se znechuceně odvrátila od zamilovaného páru a sešla po schodech do recepce. Tam stál policejní inspektor Hlinka a kouřil cigaretu.

            „Dobrý dopoledne,“ pozdravil slečnu Novotnou.

            ,,Dobré dopoledne. Kde mohu najít Michala Lopatu?“

            Inspektor se napřímil a pronesl:

            ,,Michal Lopata se vydal na malou procházku. Říkal, že nechce být rušen.“

            ,,Přesto jej vyruším.“

            Z dálky náhle zazněl hlas pana Munzara.

            ,,Mé peníze. Mé peníze jsou pryč!“

            Létací dveře se otevřely a ve dveřích stál rozzlobený, větrem rozcuchaný majitel hotelu.

            ,,Jsou fuč!“ opakoval. ,,Někdo je ukrad!“

            Inspektor přistoupil k muži blíže a zeptal se ho na pár otázek.

            ,,Někdo vám ukradl peníze?“

            Pan Munzar přitakal.

            ,,Kdy?“

            ,,Nevím. Mohlo to být včera i dneska. Byly v šuplíku – v šuplíku na zámek.“

            ,,Zámek někdo vypáčil?“ tázal se inspektor.

            ,,Jo, a dost otrocky.“

            ,,Otrocky?“ podivil se policista. „Jsem zmatenej. Ani vlastně nevím, kde se ty peníze nacházely a jakou sumu činily.“

            ,,Několik tisíc – snad dvacet třicet, víc ne. A nacházely se – ehm – v šuplíku v mý komůrce, kterou policie dosud neprohledala. Víte – má žena se tím netajila, že je tam má schované. Ty peníze totiž patřily jí.“

            ,,Jen se chci…“ začal inspektor, avšak větu nedokončil, neboť do recepce vpadl prasečí policista.

            ,,Máme to číslo, co volalo paní – no tý tlustý – Rohakový nebo…“

            ,,Rohanový,“ doplnil Hlinka. ,,No a co? Komu patří?“

            ,,To nemůžu říct. My to totiž nevíme. Jedná se o mobilní číslo s předplacenou službou, takže bohužel.“

            ,,A volali jste na to číslo?“

            ,,Jo, ale mobil je momentálně vypnutej.“

           

X.

Vítr rozcuchal Izabele Kročkové vlasy. Vypadala nyní velmi bezmocná a poněkud smutná. Ležela na zemi mezi stromy a společníka ji dělal Ondřej Valchař.

            Oba se zde cítili šťastní a svobodní, odříznutí od celého světa. Jen oni dva a příroda, jež je ze všech stran obklopovala.

            ,,Je to tu překrásné,“ vzdychla Izabela.

            Ondřej souhlasil. Zadíval se do Izabeliných očí, usmál se na ni a přesně věděl, co oba chtějí. Jsou sami – v přírodě, nikdo je neruší. Snad jen slabý vánek pluje všude kolem nich, avšak ten jen jejich touhu ještě zveličuje.

            ,,Na co čekáš?“ zeptala se Ondřeje Izabela.

            Ondřej ji tedy vášnivě políbil a jal se odepínat její halenku. Izabelina ruka zamířila k Ondřejovým džínům – pomalu, ale jistě rozepnula poklopec.

            ,,Miluju tě a chci tě celou!“ ozval se lvím hlasem Ondřej.

            Svlékl své družce halenku a poté i kalhoty. Ihned ji začal líbat – vášnivě, emocionálně, s jakousi nezkrotnou a nespoutanou touhou. Rty nestačily, přešel tedy k prsům. Trhnutím sundal Izabelinu černou podprsenku. Její prsa nabývala mohutných rozměrů, Ondřej podlehl nesmírnému pokušení a za využití jazyku se na ně vrhl.

            Izabela vzdychala – potichu, avšak jaksi líbezně a tklivě. Její prsty prohrabovaly Ondřejovy vlasy a přitom myslela na okamžik, jenž se blížil.

            Oba se nyní zcela svlékli – byli nazí a plní vzrušení a lásky.

            ,,Začni!“ vzdychla prosebně Izabela.

            Ondřej zalapal po dechu a pustil se do práce. Chladno mu zjevně nevadilo, naopak zvyšovalo jeho výkon.

            Izabela se cítila svobodně – jako pták, jenž může vzlétnout až k nebesům, až na samotný vrchol hory, až tam, kde nikdo nebyl, ale…

            ,,Pane Lopato! Jste to vy?“ ozval se lesem hlas slečny Novotné.

            Ondřej vulgárně zaklekl, Izabela si přes sebe hodila kalhoty.

            Jakmile Jarmila odkryla haluzku buku, spatřila je.

            ,,Nestydatost!“ zakřičela.

 

Michal Lopata seděl na vrcholu skály a díval se dolů na malou průzračnou říčku a kamení, jež se kolem ní rozprostíralo.

            Zabýval se případem – vraždou paní Munzarové.

            ,,Kdyby nebylo tajemného zmizení Martiny Lakatošové, vše by bylo nad slunce jasné,“ říkal si v duchu.

            Slečna Novotná se objevila ve stínu stromu.

            ,,Tady jste!“ zvolala. ,,Celou dobu jsem vás hledala.“

            ,,Pročpak?“

            Jarmila si k němu s mírnými obtížemi přisedla a začala vyprávět. Nejprve vylíčila rozhovor s inspektorem Hlinkou o telefonním hovoru a pak také oznámení krádeže penz paní Munzarové. O erotické scéně se raději nezmínila.

            ,,Slečno Novotná, pravda je blízko!! Pronesl detektiv, jakmile Jarmila skončila svou řeč.

            ,,Na dosah ruky?“

            ,,Ano. Příroda mi velmi pomohla.“

            Slečně Novotné se rozjařily oči.

            ,,Víte, kdo je vrahem?“ tázala se dychtivě.

            Michal Lopata kývl hlavou k souhlasu.

            ,,Kdo?!“

            Lopata se pousmál.

            ,,To vám neřeknu. Chci uspořádat večeři, při níž všem oznámím, kdo je vrahem a jakým způsobem byl zločin spáchán.“

 

XI.

O hodinu později seděla slečna Novotná s paní Břenkovou na terase a bavily se o čtyřech osobách, které nyní hrály volejbal – Markéta Jánská, Horymír Durčák, Izabela Kročková a Ondřej Valchař.

            ,,Jsem znechucena touto generací,“ pronesla Jarmila.

            ,,Pročpak? Protože mluvěj nespisovně a vulgárně?“

            ,,Nikoliv! Nespisovně hovoří téměř všichni lidé, čest a sláva výjimkám – viz já. Chtěla jsem říct, že mladí lidé neznají mravy, což samozřejmě souvisí s vulgární mluvou, avšak…“

            Paní Břenková narušila Jarmilinu řeč.

            ,,Ano. Chci se vás teď zeptat, jestli policie něco ví. Tak ví, nebo ne?“

            ,,Policie neví nikdy nic, ovšem pan Lopata ví všechno.“

            ,,Vážně?“ divila se paní Břenková.

            ,,Ano. Dnes večer bude vést proslov.“

            ,,Au!“ zakřičela paní Břenková. Přímo do tváře jí vletěl odbíjenkářský míč, který zde skončil kvůli Markétě, jež neumí podávat.

            ,,Neschopná holka,“ zlobila se a hodila míč mimo terasu.

            ,,Co to děláte?“ ozval se Ondřej Valchař.

            ,,Až se naučíte hrát, tak… Nevíte, co jsem chtěla říct, slečno Novotná?“

            Její společnice pokrčila rameny, udržujíc smích.

 

XII.

Michal Lopata si schoval mobilní telefon do kapsy a vyrazil do hotelové jídelny. Jakmile vstoupil do místnosti, všiml si, že všichni sedí uprostřed v místnosti na židlích, které tvoří kruh.

            ,,Dobrý den,“ pozdravil všechny.

            ,,Pane Lopato,“ ozvala se slečna Novotná. ,,Nevadí vám, že jsem si jídelnu mírně upravila?“

            ,,Ne,“ odpověděl suše.

            Vstoupil doprostřed kruhu a porozhlédl se kolem sebe – komisařka Helerová, inspektor Hlinka, pan Munzar, slečna Novotná, paní Rohanová, manželé Břenkovi, pan Grochol, Markéta Jánská, Horymír Durčák, Izabela Kročková a Ondřej Valchař.

            Všichni se tvářili velmi důstojně a spořádaně – i Ondřej s Izabelou.

            Michal Lopata vzedmul hrudník, narovnal se a položil všem otázku, jež zněla takto: Chce se někdo přiznat?

            Nikdo se nepohnul, nikdo nepromluvil, a tak se detektiv ujal slova.

            ,,Máme zde dva zločiny – jeden vážný, druhý méně vážný. Vražda a krádež! Myslíte si, že vrah a zloděj je jedna a tatáž osoba?“

            ,,Ne,“ vykřikl Ondřej Valchař.

            ,,Správně. Proč zmizela Martina Lakatošová? Poněvadž ukradla peníze! Jak prosté.

            ,,Ta ubohá...,“ rozčílil se pan Munzar.

            ,,Klid. – A nyní přejdu k vraždě.“

            ,,Můžete začít!“ prohlásila komisařka, která přestala detektivovi důvěřovat.

            ,,Má známá slečna Novotná přijela se svou neteří do zdejšího hotelu, aby si obě odpočinuly a navštívily různá místa, že? Ale než tak stačily učinit, uslyšela slečna Novotná vraždu – když se o půlnoci vypravila na balkon. Zajímavé!“

            ,,Velmi zajímavé!“ pronesla komisařka.

            Slečna Novotná znervózněla. Její prsty osahávaly nevědomky kabelku paní Břenkové a z očí ji čnělo nedefinovatelné napětí.

            ,,Slyšela výstřel,“ pokračoval Lopata, ,,a poté zjistila, že osoba stojící na terase zmizela. Pak se snažila probudit neteř, ale ta nechtěla vstát z postele, a tak ulehla i slečna Novotná.

            Nyní se ale vraťme k době, kdy hodiny slečny Novotné ukazovaly tři čtvrtě na osm. V této době totiž volal náš vrah paní Rohanové a dal jí instrukce, které spočívaly v napsání krátkého dopisu, v kterém se mělo psát o půlnoční schůzce na terase. Slečna Novotná část rozhovoru zaslechla. Zajímavé!“

            ,,Hlas v telefonu patřil ženě,“ zopakovala paní Rohanová.

            ,,Nemusel,“ podotkl Michal Lopata.

            ,,Hlas v telefonu patřil muži?“ tázala se zmateně slečna Novotná.

            ,,Možná. Ale… No, budu pokračovat jinak. Myslím si, že vrah, jakmile byla půlnoc a paní Munzarová stála na terase, stál na balkonu a odtud vystřelil!“

            ,,Teto!“ ozval se místnosti hlas Markéty.

            ,,Já to nebyla, já nezabila paní Munzarovou! Můžu vám přísahat na smrt všech mojich příbuzných!“ panikařila Jarmila; dokonce natolik, že použila v řeči několik nespisovných výrazů.

            ,,Ale balkon s výhledem na terasu není jeden, ale čtyři!“ řekl zvučným hlasem detektiv.

            Jarmila si oddechla.

            ,,Markéto,“ otočil se k ní Lopata, ,,vyjmenujte mi lidi, kteří mají apartmá s výhledem na terasu.“

            ,,Pan Grochol, Martina Lakatošová a – Ondra Valchař,“ splnila Michalovo přání.

            ,,Pan Grochol! Pane Grochole,“ přešel k němu, ,,můžete říct něco pro svou obhajobu?“

            Pan Grochol zčervenal.

            ,,Co si to vůči mně dovolujete, vy šašku? Předvádíte zde divadlo – pouhé divadlo. Nejprve obviníte svou známou a teď mě! Jste obyčejný mizera, který se baví tím, že si hraje na detektiva!“

            ,,Já nikoho neobviňuji,“ prohlásil povýšeně.

            ,,Ne? Ale vypadá to tak!“

            ,,Klid. Dalším člověkem je Martina Lakatošová, která je zlodějkou, ale vrahem ne!“

            Ondřej Valchař povstal a v jeho očích se leskl záblesk zlosti.

            ,,Prosím?“ vyzval jej detektiv k řeči.

            ,,Co tím chcete říct? Že já jsem zabil paní Munzarovou? Jste trapnej! Jestli mě jako obviníte, ukážu, co jsem zač!“

            ,,Uklidni se,“ řekla mu Izabela a chytla jej za ruku.

            ,,Sedněte si!“ zařval Michal.

            Jarmila pošeptala panu Munzarovi, že chováni svého kolegy nepoznává.

            Když se všichni uklidnili, detektiv zvolal: ,,Motiv! Ten je nejdůležitější!“

            ,,Sakra! Řekněte mi, kdo zabil mou ženu a neprotahujte to!“ ozval se majitel hotelu.

            ,,Vyčkejte. Říkal jste, pane Munzare, že vaší choti se přihodila dopravní nehoda před osmi lety, a my víme ještě něco! Někomu ze zdejších obyvatel se stalo něco podobného.“

            ,,A co?“ zeptal se inspektor Hlinka.

            ,,Kolik máte let, slečno Kročková?“ otázal se detektiv Izabely.

            ,,Dvacet čtyři.“

            Michal se pousmál.

            ,,Výborně! Před osmi lety vám zemřeli rodiče, že?“

            Izabela přikývla.

            ,,Zahynuli při automobilové havárii, že?“

            Opět přikývla.

            Michalův hlas se nyní změnil – nemluvil již povýšeně, nýbrž velmi měkce a pochmurně.

            ,,To je mi nesmírně líto. Paní Munzarová zavinila nehodu a přitom ona přežila, že?“

            Izabela se slzami v očích vykřikla:

            ,,Ta husa! Kéž by chcípla ona! Naše auto jelo po hlavní cestě a ona do nás vpálila! Vjela na hlavní cestu z postranní ulice! Ta hloupá husa! Můj otec zemřel okamžitě, máma v nemocnici, já jediná jsem přežila. – A víte, co je nejhorší? Že se mi ani rodičům mé matky neomluvila. Proto jsem ji zabila! Když zabila ona, já můžu taky!“

            ,,Zákony zní jinak,“ upozornil ji inspektor.

            ,,Ale to mě nezajímá!“ prohlásila tvrdě Izabela a poté se otočila k Lopatovi.

            ,,Copak?“ ozval se Lopata. ,,Před chvílí jste zde ronila slzy a teď na mne vrháte vražedný pohled.“

            Izabela se vztyčila.

            ,,Jsem mrtvá!“ prohlásila procítěně.

            ,,Co prosím?“ nechápal Michal.

            ,,Brzy uvidíte, že… Ale to nic, pokračujte v proslovu.“

            ,,Milá Izabelo, strávila jste noc s panem Valchařem, že?“

            ,,Ano, a ta noc stála za to.“

            ,,Ale pan Valchař si asi příliš z oné noci nepamatuje, že?“ otočil se k němu.

            ,,Máte pravdu – byl jsem totiž opilý, to už jsem vám ale říkal.“

            Michal Lopata si promnul ruce a otočil se tentokrát ke slečně Novotné.

            ,,Slečno Novotná, když jste stála na balkoně, podívala jste se doleva?“

            Jarmila zavrtěla hlavou.

            ,,Vlevo na balkoně totiž stála Izabela Kročková a střílela na paní Munzarovou, která poté spadla do bazénu.“

            Izabelina očka dostala odstín téměř černé barvy.

            ,,Už jste skončil?“ zeptala se detektiva.

            ,,Ne, ještě pokračuji. – Kdybyste nebyla zbabělá,“ mluvil k ní, ,,nikdy byste do vraždy nezamíchala paní Rohanovou.“

            ,,Paní Rohanová,“ řekla slečna Kročková, ,,byla jste mi od začátku nesympatická a také jste uveřejnila své telefonní číslo v návštěvní knize.“

            ,,Napsala jsem dopis,“ pověděla paní Rohanová. ,,Udělala jsem chybu – velkou chybu. A na druhý den jste mi, slečno Izabelo, vyhrožovala! Kvůli vám jsem málem spáchala sebevraždu. Jste zlá!“

            Izabeliny oči se opět zalily slzami.

            ,,Je mi to líto, ale… Proklínám Munzarku! Proklínám ji! Zasloužila si smrt! Už před dvěma roky jsem ji začala hledat – a teprve teď se mi ji podařilo najít. Ach, je mrtvá! Konečně chcípla!“

            ,,Už dost!“ rozhněvala se komisařka. ,,Kde jsou policisté?“

            ,,Lidi, proboha,“ ozval se Ondřej Vlachař, jenž byl po dlouhou dobu zticha, a povstal. ,,Izabela není vrahem! To já! Víte ona…“

            ,,Mlč, lásko,“ ozvala se slečna Kročková. ,,Já do vězení nepůjdu!“

            Náhle se rozběhla, a než se všichni nadáli, opustila jídelnu.

            ,,Za ní!“ poručila komisařka.

            Michal Lopata a Ondřej Valchař následovali vražedkyni.

            Izabela opustila hotel a poté běžela po malé pěšince k lesu. V mládí se věnovala mnoha sportům a atletickým disciplinám, a tak pro ní nebyl problém uniknout dvěma sejně zdatným mužům.

            ,,Ach Bože, doufám, že nechce skočit z té skály!“ pronesl svou obavu Ondřej.

            Jakmile se Izabela ztratila z dohledu mezi stromy v lese, oba muži zmatkovali.

            ,,Kam zmizela?“ tázal se Lopata.

            ,,Nevím. Snad neběžela ke skále!“

            ,,Rychle ke skále! Znám zkratku!“ zvolal detektiv a dal se opět do běhu v doprovodu pana Valchaře.

            Za pár minut se ocitli oba mužové na vrcholu skály. V bezprostřední blízkosti tohoto místa se nikdo nenacházel.

            ,,Asi utekla,“ napadlo Lopatu.

            ,,Ne! Bože ne! Ona leží tam dole!“ ukazoval na říčku, jež tekla pod skálou.

            Michal Lopata se naklonil a spatřil ženu, která se rozprostírala na velkém balvanu uprostřed říčky. Voda smáčela ženiny špičky chodidel. Z ženiných očí šla hrůza – její oči byly jiskřivé – a také krvavé…

            Kdyby Michal i Ondřej běželi rychleji a nezmatkovali, slečna Kročková by mohla býti stále mezi živými, avšak štěstí vždy při člověku nestojí – štěstí si musí každý vážit.

            ,,Jsem mrtvá!“ zněl Michalovi v uších hlas Izabely Kročkové.

            Ano, byla mrtvá. Už nedýchala, nemluvila ani nedýchala, pouze ležela – stala se z ní mrtvola – tak jako z paní Munzarové.

            Zlo se nemá oplácet zlem, jinak se zdvojnásobí!

---