Runaway train

                Naše nádražíčko pro mě nikdy nemělo nějaký extra zvláštní význam. Vlakem jezdím nerada a navíc mám mnohem kratší cestu k autobusu. Máte tam vůbec vlak? Jo, máme. A naše nádraží, to je aspoň něco. Sprejeři si na něm vyhráli, jen co je pravda. Lavičky tam vydržely jen krátký čas, čekárna je otevřena zhruba dvě hodinky denně a toalety v provozu jsem tu snad nezažila. Nádhera. Taky je to u lesa, to už jsem vám říkala? Zkrátka a dobře, nikdy na mě nepůsobilo nějakým magickým dojmem. Jiná nádraží ano. Některá mám nesmazatelně spojena s různými pocity a zážitky. Třeba nádraží v Hradci Králové.

                Tam jsem seděla u krosny a hromady lyží tehdy při návratu z hor. Doprovod se mi kamsi ztratil a já tam sama doufala, že mě nikdo nepřepadne. Taky jsem tam ležela začátkem července roku 2007 na baťohu a po probdělé noci čekala na vlak, který mě odveze z hudebního festivalu domů. Roku 2008 se podobný zážitek opakoval, ačkoliv tak silné pocity, jako roku předchozího, jsem v sobě už neměla.

                Veselské nádraží. Vrylo se mi do paměti jako vzpomínka na letošní léto. Naše nádražíčko se s veselským nedá srovnávat. To jejich je velké a upravené a funguje jako železniční uzel. Má význam. A kousek od něj bydlí má milá kamarádka. Proto jsem po nástupišti prošla nejen při příjezdu k ní a odjezdu domů, ale také před různými nočními akcemi a nad ránem po nich také.

                Brněnské nádraží. Často se po něm mihnu, aniž by mi v hlavě vyvstaly nějaké vzpomínky, ale když nad tím přemýšlím, tak se mi vybaví pár momentů. Třeba tehdy, když byla má hořkosladká letní láska na cestě domů, do Prahy, a já seděla ve vlaku na brněnském nádraží a jen díky slunečním brýlím skrývala slzy. Když jsem byla malá, tak jsem po něm několikrát přešla se svou babičkou, která mě vodila na kurzy plavání. Tehdy mi Brno přišlo obří, neznámé a tajemné a bojácně jsem se držela její ruky. Ty doby jsou dávno pryč. Brno, alespoň centrum, mi dnes přijde trapně malé a moje babička už nežije.

                Zkrátka a dobře, najdou se některá nádraží, ke kterým mě váže nostalgie. Ale to naše mezi ně nepatří, to opravdu ne. Proto nechápu, proč jsem se na ně vydala zrovna v této situaci. Zoufale jsem opustila své přátele v hospodě. Už se to nedalo vydržet. Jejich štiplavé poznámky mířené na mou osobu, veselý smích a jeho vyčítavé pohledy. Měla jsem pocit, že mi exploduje hlava. A proto jsem ze záchodu zamířila k baru, zaplatila svoji útratu a nenápadně se proplížila ven. Nepřemýšlela jsem o tom kam jdu. Vydala jsem se rovnou cestou za nosem a najednou jsem se ocitla tady. U lesa. U kolejí. U počmárané budovy našeho nádražíčka. Sedla jsem si na zábradlí a začala meditovat o nádražích a z hlavy jsem vytlačila myšlenky na zrádné a ty druhé kamarády.

                Botou jsem zašlápla cigaretu a vyrazila k domovu. Ani ne po pěti metrech se mi v kapse rozehrál telefon.