Více než sen

Mé bosé nohy se dotýkaly vlhkého listí a jehličí spadaného v celém lese. Rychle se stmívalo. Byly vidět poslední paprsky lahodně teplého, zapadajícího slunka. Mé tělo se rychle hýbalo. Běžel jsem. Rukama jsem si chránil obličej před houštím a větvemi, které se míhaly kolem mne.
             Běžel jsem dál. Cítil jsem bolest na hrudi, zhluboka jsem dýchal a nedokázal zastavit. NE! Nesměl jsem zastavit. Snad všechny svaly v mém těle pracovaly z posledních sil. Byl jsem zoufalý... Stále jsem se díval za sebe. Nic jsem neviděl, ale bál jsem se. Dotýkal se mne ohromný strach. Ještě nikdy jsem se tak nebál...
             Zbytky světla se z lesa rychle vytrácely. Strach se zvětšoval. Zoufalství mě obklopovalo. Jediné, na co jsem celou dobu myslel, bylo: 'Nezastavuj! Nesmíš se zastavit! Jestli se zastavíš, je po tobě! Běž!'
             Utíkal jsem dál a doufal, že se stane nějaký zázrak. Začal jsem zpomalovat. Nemohl jsem dál. Mé tělo bylo velmi vyčerpané. Nedokázal jsem uniknout. Rozhodl jsem se tomu poddat a smířit se se svým osudem, když v tom se přede mnou objevilo průčelí temné jeskyně. 'Moje záchrana. Uvnitř se schovám... Nenajde mě.'
             Nepřemýšlel jsem. Nevěděl jsem, co jiného dělat. Vběhl jsem do velkého tmavého ústí jeskyně. Neviděl jsem ani na špičku vlastního nosu. Nahlas jsem dýchal a snažil se uklidnit. Rukama jsem šmátral po stěnách jeskyně. Byly vlhké. Vkročil jsem do osvěžující, chladné vody. Podíval jsem se za sebe a rychle se vydal více vpravo. Orientoval jsem se podél stěn. Byl jsem v nějaké úzké chodbě, protože jsem rukama dosáhl na obě její stěny. Na bosých nohách jsem začal cítit bahno.
Najednou jsem do něčeho narazil. Otesaný kámen. Nadzvedl jsem nohu a pokoušel se to překročit, ale byl tam další kámen. Začal jsem střídavě nadzvedávat nohy. 'Schody? Co dělají schody v téhle jeskyni?' Obě myšlenky jsem rychle vyhnal z hlavy. Musel jsem pokračovat. Každou chvíli mě to mohlo dohonit. Pokračoval jsem dál po kamenných schodech, jak nejrychleji jsem mohl. Můj tep se pomalu uklidňoval.
             Připadalo mi to jako věčnost. 'Copak ty schody neskončí?!' Stěny najednou někam ustoupily a já byl znovu na rovné ploše. Stále jsem nic neviděl, ale musel jsem dál. Nemohl jsem se orientovat podél stěn. Dal jsem ruce před sebe a mával jimi, abych do něčeho nevrazil. Ušel jsem asi dvacet kroků a opět pocítil pod svými prsty dotyk chladné, kamenné stěny.
             Odněkud z dálky se ozval uši rvoucí řev. 'Ne! Dohání mě to... musím se odsud dostat!' Znovu mě obklopil strach a zoufalství. Cítil jsem, jak se mi třese celé tělo. Šel jsem více doleva. Někde za sebou jsem zaslechl hlasité funění.
             'Musím pryč! Dělej! Pohni sebou!' Křičel jsem na sebe v podvědomí.
Najednou se něco změnilo. Ruce se už nedotýkaly chladných stěn. Ta přede mnou nebyla studená, naopak. Vyzařovalo z ní teplo. Něco uvnitř mě, mi říkalo, že tohle je cesta na svobodu. Přejížděl jsem rukama po celé ploše té stěny. Něco jsem našel. Rukama jsem přejel přes nějakou prohlubeň na oné stěně. Ohmatal jsem ji. Podle dotyků mi to připadalo jako otvor přesně na přiložení ruky. Neváhal jsem ani vteřinu. Okamžitě jsem tam přiložil tu svoji.
             Začal jsem na ní cítit lehké chvění. Stěna se rozpálila... nedokázal jsem na ní udržet svou holou dlaň. Ucukl jsem a ustoupil o pár kroků zpět. Nevěděl jsem jistě, co se děje. Najednou se místnost zaplnila jasným světlem. Nebylo nic vidět. Světlo mě na chvíli oslepilo. Pomalu se mi vrátil zrak a já nevěřil vlastním očím. Tam, kde doposud stála zvláštní stěna, byl nyní velký otvor. Měl v průměru tak deset metrů. Nerozmýšlel jsem se a rychle vyběhl otvorem ven.
             Vyběhl jsem na lesní palouk osvětlený pouze měsíčním světlem a zapálenými pochodněmi zabodanými v půlkruhu v zemi. Znovu mě zachvátil ohromný strach. Čtyřicet kroků přede mnou stálo, s nataženými tětivami luků, přes sto mužů v roztrhaných šatech.
             "K zemi, ty pitomče! K ZEMI!" Ozval se jeden z nich. Najednou se za mými zády ozval onen děsivý řev. V posledním záchvěvu zdravého rozumu jsem skočil na stranu. Nohou mi projela příšerná bolest a já dopadl na zem. Na holeni jsem měl dlouhou tržnou ránu, z níž tekla krev. Nevšímal jsem si jí, otočil jsem se na záda a viděl, jak muži vypouštějí poslední šípy do otvoru, ze kterého jsem právě vyběhl. Nelidský řev ustal a ke mně se přiřítil muž, který na mě před pár okamžiky křičel. "Udělal jsi něco strašlivého. Vypustil jsi příšerné zlo. Proklínám tě, cizinče."

             V tu chvíli jsem se probudil. Ležel jsem stále ve své posteli. Třásl jsem se strachy. Bál jsem se pohnout. Po chvíli jsem se začal uklidňovat a reálně přemýšlet. 'Byl to jen sen.'
             Potřeboval jsem se napít. Zvedl jsem se z postele a postavil se, když v tu chvíli mi nohou projela děsná bolest. Rozsvítil jsem lampičku u postele a znovu mě zachvátil strach. Na noze jsem měl dlouhou tržnou ránu, ze které tekla krev.