Pouto krve- část první

Studiem povinný

Rok 916, Emeraire, Zealot

V měsících tygra bylo vždycky vedro k zalknutí. O to byla horší skutečnost, že byl Sander velice nervózní a nepříjemný pocit vyvolávající jeho stres, dosahoval nebeských výšin. Ne, že by byl nějaká citlivka, jen nechápal z jakého důvodu si s ním vladařka přeje mluvit. A ta nejistota ho doslova sžírala, což byla i tvrdá zkouška pro jeho zvědavost. Uklidnil ho ale pohled na Meariu, Sindra a Kavena, kteří byli na pohled stejně nervózní jako on sám. Naplňovalo ho to podivným uspokojením a škodolibou radostí. Co by mu však způsobilo největší radost, by bylo zjištění co po nich Emeraire, vladařka po níž země dostala jméno, chce.

Skláněl se nad vypouklou, tlustou baňkou, zasazenou pevně v alchymistické aparatuře plné hadiček, trubiček, skleněných spirál a látek, které by neopatrným smícháním mohly nechat zmizet celou akademii z povrchu zemského. Kdyby ji ovšem nechránila mocná ochranná slova královniných magusů.

V temně hnědých očích se mu odráželo smaragdově zelené světlo, vyzařující z nedávno ukořistěné substance, kterou získali ze dna Temného jezera. Na tváři se mu jemně leskl pot, ve sklepení bylo díky alchymistickým pecím k nevydržení, a každou chvilku si tvář musel otírat cípkem svého pláště barvy noční temnoty. Ten si nesundával nikdy, nejvýše když jej potřeboval očistit, a nosil jej ke každému oblečení, které bylo ale vesměs stejně černé barvy, takže mu plášť ladil ke všemu. Vlastně hlavně díky tomu získal přízvisko Černoplášť.

Sander nebylo jeho celé jméno. Původně se jmenoval Kaiten Sander Arcana, ale jméno které zdědil po otci, nenáviděl stejně jako otce samotného. A tak, když vstoupil do Prvního kruhu akademie, si ponechal jen jméno Sander. Jediná složka jména na kterou byl hrdý. Patřilo rodu jeho matky a poukazovalo k jeho smíšenému původu. Byl rád, že nepatří k zemi Emeraire celou svou duší, ačkoliv se zde narodil a byl také rád, že má spletitý rodokmen sahající do severských dálek v zemích Mhauguru i do zemí Leviathanu ležících daleko na jihu. Pro něj to byl jeden ze znaků jedinečnosti. Něco co neměl jen tak někdo.

Rukou si pročísl krátké, černé vlasy a snažil se soustředit na látku, která byla možná odpovědí na otázku jak vymýtit podivný mor. Byl nervózní. Ale to byl vždycky, kdykoliv se jednalo o podivínskou alchymii, protože věděl kolik věcí se vždycky může pokazit. Kdysi dávno, zhruba před čtyřmi lety, se rozhodl najít esenci kamene mudrců a nejednalo se mu ani v nejmenším o zlato, které by tím získal, ani o moc kterou by mohl díky němu mít. Jeho problém byl strach ze smrti, věděl o něm a podivně se v něm ten neurčitý pocit rozlézal, zvláště teď. V době kdy se smrt procházela v ulicích Zealotu. Problém vězel v tom, že po čtyřech letech studia se cítil jako na začátku, kdy nastoupil. Nešlo mu to. Nebyl schopný si zapamatovat si složité obrazce a zmatené zákony vzorců. Už tolikrát uvažoval, že přestoupí. Zvláště pak v době, kdy zjistil stoprocentní pravdu o kameni mudrců – neexistuje a nikdy neexistoval. Jen v mýtech a legendách Emerairských zemí. Bohužel se zavázal slibem a musí studium dokončit. Slíbil to matce před tím než si ji vzal mor a slíbil to i Eileen. Kdyby nebylo jí, nevěděl by, co si má počít, nebo měl alespoň takový pocit. Byl rád že má někoho kdo ho miluje a ještě radši, že našel někoho koho by milovat mohl.

Po chvíli která se snad odhodlala napodobit věčnost, uslyšel tiché cvaknutí kovem pobitých těžkých dveří a řinčení řetězů, které se ozvěnou šířilo kamenným sklepením.Mearia, Sindró a Kaven si toho také všimli, především Kaven se, ačkoliv byl jedním z nejlepších alchymistů jaké Sander znal, tvářil velice nervózně.

Sandera intuice nezklamala. Během chvilky se vprostřed místnosti postavilo šest postav v hávu zealotských mnichů. Do tváří nešlo prohlédnout skrz stíny tetelící se jako mlha pod kápí a tak mohl člověk jen hádat z rozmazaných rysů o koho jde. Kolem pasu měli zealoti omotaný stříbrný řetěz s drobounkými zuby, který vytvářel podivný kontrast s róbou barvy zaschlé krve.

Pozorně se rozhlíželi. Nakonec jeden z nich předstoupil a rychlým posunkem si požádal o ticho a ukončení prací, což většina už dávno udělala.

„Buďte pozdraveni studenti Prvního kruhu. Nechci vás dlouho zdržovat nějakými zbytečnými řečmi, protože chápu jak moc je vaše práce důležitá.“ Muž byl vysoký a všichni přítomní v něm poznali představeného řádu a neoblomného inkvizitora Cohena. „Chci jen, aby se k mým zealotům připojili tito čtyři lidé,“ pozvedl k úrovni svých očí nový pergamen a četl „ Studenti Sander Arcana, Sindró Mauris, Kaven Reylien a studentka Mearia Derfoe.“

Všichni čtyři si očistili ruce od všemožných substancí a přistoupili, protože věděli co bude následovat. Síněmi se však rozšířili syčivé ohníčky zvědavých hlasů všech ostatních.

„ Skvěle.“ Ozval se hlas znovu. „Zealoti, odveďte je do velkého předsálí, kde se připraví na audienci u Emeraire“ poručil a tak se tedy stalo.

Co následovalo v předsálí Sandera i ostatní neuvěřitelně nudilo, protože se nejednalo jen o očištění a úpravu oblečení, ale komorník jakéhosi šestého komorníka jim bez přestání vtloukal do hlavy různé formální pozdravy a zvyklosti, nutné při přistupování k trůnu. Takže když je komorník provedl dlouhými chodbami paláce, a dvakrát je prohledali strážní, byli už všichni značně otrávení. Naštěstí netrvalo dlouho a všichni čtyři stáli před zdobeným průchodem trůnního sálu, kam měli vstoupit a jednat s královnou každý zvlášť. Sander byl samou nervozitou potichu, zahloubán do vlastních myšlenek a mírně vyděšen, protože netušil co ho čeká. Královna Emeraire byla údajně krásná ale bojovná. S jistotou to říci nemohl. Neviděl ji, jako většina lidí. Byla však všeobecně známá svým sklonem ke spontánnímu chování, které mělo čas od času katastrofické následky. Ne že by neměla jistou dávku inteligence, ale často se nechává strhnout okolnostmi.

Sander zůstal poslední, a zatímco čekal než se královna připraví k rozhovoru s ním, přemítal nad tím, co měly znamenat ty výrazy obličejů Kavena a ostatních, když odcházeli. Každý jakoby horečnatě přemýšleli o tom, co jim právě bylo sděleno a ne každému se to očividně líbilo. Zvlášť Kaven vypadal, že se k setkání nemělo dojít. Byl bledý jako smrt a bez hlesu zmizel Sanderovi z očí. Snad nějaký rozkaz? Věděl jak Kaven reagoval na rozkazy lektora nejvyššího kruhu a obvyklé nepříjemnosti, které mu zadával, byly oproti tomuto asi jen dětskými hrami. Na druhou stranu musel Sander pochybovat. Co by totiž mohla chtít Emeraire po sotva dvacetiletých studentech, snažících se teprve zdárně ukončit své studium, bez jakýchkoliv zkušeností s vnějším světem?

Trhaně zakroutil hlavou jako by se snažil probudit ze sna a snažil si připomenout všechny ty složité úklony a věci nutné k přijetí u královny. Nechtěl by ji rozčílit snad tím, že jí ukáže nedostatek respektu či uznání. Popravdě byla Emeraire poslední člověk známého světa, kterou by chtěl naštvat sebemenší malicherností.

Komorníkovo tlumené zakašlání a Sander zhluboka vydechl. Už mu bylo dovoleno vstoupit k nohám trůnu….

Vešel tiše dovnitř s hlavou pokorně skloněnou, že si jen stěží dokázal prohlédnout rozlehlou síň a vladařku samotnou. Kráčel pomalu a opatrně odpočítával kroky k trůnu, aby věděl jaký úklon použít. Zajímalo ho, z jakého důvodu si královna potrpí na tyto zbytečnosti.

Sálem se hlasitou ozvěnou ozýval klapot kroků, dokud Sander nestanul na rudém koberečku před trůnem, kde Emeraire vysmekl poslední poklonu a poprvé od chvíle co vstoupil mohl pozvednout hlavu.

Síň byla úchvatná, rozlehlá s četnými ozdobami a vyumělkovaným stropem s napodobeninou modrého nebe a jemnými mráčky. Stěny byly obloženy zdobeným pruhem ze světlého dřeva s jemnými dřevořezbami. Téměř vše bylo pozlaceno a tak se vše lesklo jiskřičkami díky mnohým plamenům svic. I podlaha z vyleštěných kachlic černé barvy se leskla přízračným leskem.

Úžas smazalo ze Sanderovi tváře čiré překvapení a mírné zděšení. Existovalo jen málo lidí v království, kteří viděli Emeraire na vlastní oči, a i to málo nikdy neřeklo ostatním jak královna vypadá. Představoval si ji úplně jinak. Jako krásku s jemnýma rukama, očima schopnýma pohltit jakéhokoliv muže, jemnou tvářičku. Představoval si ji jako paní s mnoha šperky a v nádherných šatech.

Emeraire sedící zničeně před ním na pozlaceném trůnu,těžce oddychovala a tvář měla plnou šrámů. Dlouhé tmavě hnědé vlasy měla zcuchané, plné prachu z cest a její rty rozhodně nevypadaly na rozdávání úsměvů. Emeraire Sandera tvrdě probodávala mrazivým pohledem modrých očí, oblečena v plné zbroji ze stříbřitého kovu. Dlouhý meč s vroubkovanou čepelí byl zbrocen krví a jeho jílec nervózně třímala v rukách…..