Na co myslíš, drahá?

Na co myslíš drahá? aneb neznámá jiskra pochybnosti v oku každé ženy

   Zastihla mě právě na odchodu. Samozřejmě že mě napadlo jí zabouchnout dveře před nosem, už mě ale zahlédla, a tak bylo zbytečné si věci více komplikovat. Měla jsem v úmyslu ji pozvat dovnitř, některým lidem však netřeba říkat: „Chovejte se jako doma!“ Sama se pozvala a namířila si to rovnou do obýváku.

   Nevypadala vůbec špatně. Těžko říct, zda jsem si ji představovala tak či onak, zkrátka dáma jak má být: blondýna, vlasy střižené na mikádo, vkusně oděná do černého kabátu, na nohách legíny a vysoké kozačky s podpatkem až hanba. A klapaly, ó jak ty klapaly! Přestala jsem si je prohlížet (však o sobě dávaly hlasitě znát), zavřela dveře a následovala ji do obýváku.

   Zatím neměla tu drzost se posadit, za to si s notnou dávkou opovržení prohlížela předměty kolem. Koukala do vitrín na mou sbírku revolverů a škrabošek na oči, na roztržené fotografie na skříních a na obrazy pověšené na provazech; polštářky prstů sjely obrazovku televize, aby zjistily, zda není špína na povrchu. Pak elegantně překročila nože válející se na podlaze a prošla kolem paruk rovnou k oknu. Dvěma prsty rozhrnula rolety a její dokonale bílou pleť ozářil paprsek světla. Potom už jen pohlédla na plamínky hořící v květináčích a obrátila se směrem ke mně.

   Už už jsem se ji chystala vybídnout, aby se posadila, ale evidentně mi četla myšlenky. Z kabátu vytáhla tabatěrku, z tabatěrky cigaretu, a tu si zapálila. Chtěla jsem vznést námitku, že tady se nekouří, ale gestem mi ukázala na křeslo naproti ní, a tak jsem, do té doby stojící, neprotestovala. Disciplinovaně jsem klesla do ušáku a čekala na obvyklý kolotoč.

   „Máš to tu pěkný,“ začala familiérně, i když bych více ocenila kapku slušnosti.

„Skoro jako u nás doma.“ Odklepala popel na koberec. Chvíli trvalo, než se snesl úplně –za tu dobu mi málem praskly nervy-, potáhla a pokračovala.

„Nevím, co jako teď čekáš, že udělám.“ Bála jsem se okamžiku, kdy bude ohořelý konec cigarety opět neunesitelně dlouhý...

A pak to přišlo: klep klep.

Popel opět padal k zemi, lehounce, pomaloučku.

A znovu!

Klep klep!

V proužcích světla přicházejícího zpoza rolet se měnil na zlatavý prášek, ale na povrch přistál opět v barvě i skupenství, jaké mu bylo hodno.

Na koberci se utvořila malá hromádka popela se špačkem na vrcholu. Oddechla jsem si.

   Sáhla opět do kabátu a vytáhla obálku. Trochu mě to překvapilo, s takovou reakcí ještě žádná nikdy nepřišla. 

„Kolik za to chceš?“ zeptala se, a já jsem mlčela.

„Ne no tak kolik bereš? A neříkej mi, že to děláš gratis! Nebuď přehnaně skromná!“ Sarkasticky se zasmála. Pěkná, navíc chytrá, důvtipná ještě ke všemu…, bylo mi jí líto.

„Dva roky je dlouhá doba, za to by jiný už měly celej barák.“ Hodila obálku přede mě, jako by předhazovala žrádlo psovi, peníze děvce, a schovala tabatěrku.

„Vem si to celý, zpátky nic nechci.“ Ani jednou na mě nepohlédla.

   Zvedla se a pokojem se opět rozezněly její špičkové boty. Zastavila se u dveří a naposledy se na mě otočila: „Doufám, že chápeš, že je mezi vámi konec!“ Těžko říct, zda mi to oznamovala nebo se ptala, už jsem jen viděla, jak za sebou zavírá dveře. Pokrčila jsem rameny a rozhodla se pokračovat v načaté cestě.

 

   Zastihla mě právě na odchodu….

 

  

 

 

---