Touha po smrti krvavé

Jako ďábel vypadala, i všichni ji rádi neměli. V šatech černých chodívala, odění jiné proň neexistovalo. Ve snách svých na vraždy krvavé, na umučení lidí a zvířat myslila a sny takovéto ve skutečnost proměniti chtěla. Lidé ji Zmijí černou nazývali a nikdo ji rád neměl, ba ani matka její.

Už odmalička v mysli své měla jen smrt – ale ne ledajakou - násilnou, krvavou – ďábelskou… Ona sama se jako ďábel cítila. Mezi záliby její sbírání plžů a myšek, jež posléze usmrtila, patřilo. Jak čas šel, tak zvířata malá ji nestačila, po obětech větších zatoužila. Koťátka krásná sousedi vlastnili, radost velkou jim přinesla, ale Ona život jejich zničila – hlavy od tělíčka odřízla, ocásky krví jejich potřísnila.

Když do puberty vyrostla, po krvi spolužáka svého zatoužila. Zabít jej chtěla, noži probodat, hlavu jeho roztlouci, i plán si rozvrhla. Jednou, když matka její doma nebyla, spolužáka na návštěvu pohostinnou pozvala. Pojedli, popili a pak, ač jim ani patnáct nebylo, oblečení své svlékli a líbati se začali. Jakmile líbání málo se jim zdálo, to, co lidé starší dělávají, i oni provedli. Posléze si Ona pro nůž ostrý odskočila a hruď jeho s povzdechem blaženým probodla. V mžiku mrtev byl. Krev jeho, tenkrát poprvé, okusila… Jako upír cítila se. Když matka vrátila se, mrtvolu spatřila a dceru svou, krví posetou, hrncem těžkým udeřila a pana doktora z obce zavolala. Doktor ji na léčení do Berlína poslal.

Jakmile se vrátila, chování její změnilo se. Po krvi již netoužila, ba naopak jí se vyhýbala.

Když dospěla, muže hledati začala. Jinocha mladého, vysokého, pěkného, bohatého potkala a do něj se zamilovala, on také. Když však muž zjistil, že žena jeho dítě čeká, odejíti se rozhodl, řka: „Dítě jsem nechtěl, a proto odcházím. Už mne nikdy neuvidíš!“ „I ty lotře hamižný, máš pravdu, nikdy tě neuvidím, neboť tě zabiju! Budeš mrtev! Budeš mrtev za to, žes chtěl opustit mne a mé dítě nebohé, které se ještě nenarodilo.“ A stalo se. Ráno lidé místní manžela, rozřezaného na několik kusů, našli. Žena jeho však do hor utekla a již vrátiti se nechtěla. V horách dobře se jí dařilo. Všechny kozy, jež se zde pásly, brzy vyvražděny byly. Brzy se ženě dítě narodilo a také brzy ji lidé nalezli a dítě ji vzali. Žena vztek dostala a její oči krvavě se zbarvily. „Vraždy! Když nemám dítě ani manžela, musím žíti pro vraždy!“ Jak řekla, tak stalo se. Každý týden dolů do údolí scházela a dítě nějaké probodla a krví jeho pak sebe potřísnila.

Lid mezitím rozhodl, že žena zlá – Zmije zlá musí zemříti – krutě a nemilosrdně! Mužové největší se na horu její vydali a tam dřeva kusy velké nasbírali a oheň na nich rozdělali. Doprostřed ohniště kůl silný zasazen byl a tam právě Zmiji zlou uvázali. Když pevně k dřevu uvázána byla, kolem ní oheň vzplál. Do očí jejích strach přišel… „Lidé zlatí, pomozte mně! Já za nic nemohu. Prosím vás, lidé zlatí!“ Nikdo však nepomohl. Žena plakala, bolestí se utápěla, k Bohu křičela, avšak nikdo jí nepomohl. Upálila se – prach, jenž vhodili do Dunaje, z ní zbyl. Jen prach, nic víc. Tak život Zmije zlé skončil…