Akt

„Kolegyně, kolegyně, s tou modrou jste to přehnala. Teď jste vytvořila jednu velkou modrou kaňku.“

    Při pohledu na záda svého profesora vzteky mrštím se štětcem zašpiněným od modré. Kdyby tak věděl, že se do mých obrazů vkrádá právě tenhle odstín od doby, co nás začal učit. Že je to modrá jeho očí.

    Marek Veselský, uznávaný malíř, vystavující snad ve všech zemích světa, se rozhodl vyučovat na naší škole moderní umění a kreativní tvorbu.

   „Přes víkend radím, ať raději hledáte inspiraci než nové lásky, tedy hlavně někteří.“

    Cítím jeho přísný pohled a vím, že celý den bude už k ničemu. Ale já se snažím!

   „Tak si z toho, Ani, nic nedělej. Myslí si, když je světoznámý malíř, že nám může kázat jako Bůh.“ Uklidňující slova mé nejlepší kamarádky mi však žádnou útěchu neposkytují.

    Pomalu se loudám domů a snažím se vymyslet, jak se mu jenom trochu přiblížit. Jsem pro něj jen modrou kaňkou bez špetky talentu. V odrazu výlohy se snažím zkrotit svou zrzavou hřívu do copu. Porovnám si brýle a všimnu si drobné skvrnky na čele. Sakra. Vypadám jako šašek.

Nová výstava Annabely Wintrové se koná zítra ……..

  Rychle přelétne ohromný nadpis v dnešních novinách. Tak přece se jí to podařilo. Na obrázku v novinách na něj hledí mladá a charismatická žena. Musí se tam zítra vydat.

     Už to mám. Budu modelkou. Malíři pořád hledají modely k malování. Ale jak udělám, aby mě nepoznal. Vemu si papírový sáček na hlavu. No, tak tuhle myšlenku tedy raději zapudím.                  

    „Helčo stříhá ta tvoje kamarádka ještě?“

Kamarádka pokýve hlavou a mrkne na mě od plátna.  „Chceš se snad nechat ostříhat?“

    „Ne já se ptám jen tak. Mamka by chtěla, víš?“

  Místnost je už plná. Snaží se proplést mezi lidmi. Jsou tu kapacity oboru a dokonce televize. Pomalu si prochází výstavu. „Jsou opravdu dobré“ pomyslí si v duchu a pomalu pokračuje dál výstavou. Stále hledí ke vchodovým dveřím, musí přece přijít na svou výstavu.

  „Vy jste ta modelka? Dobře, já jsem Marek. Můžeš mi tykat.“ Hodí po mně svůj chlapecký úsměv a zmizí mi z dohledu.

   Půdní ateliér je příjemně osvětlen. "Támhle se můžeš převléknout.“ Slyším hlas za rohem. Tiše odpovím na souhlas a vejdu do šatny. Tak Anno, jsi tu, takhle jsi to chtěla. Víš, co tě čeká, hledal přece modelku pro akt. Pohlédnu do zrcadla. Rozcuchaný účes vyměnily elegantní vlny, oči již nezdobí brýle, i šmouha z tváře zmizela. Jak by mohl poznat v mladé modelce svou „kaňku“?

   Rychle si obléknu chladivý saténový župan a bosky přejdu k Markovi. Ten již stojí za plátnem a mísí barvy na paletu. Tiše se posadím na stoličku. „Trochu se natoč v bok a odhal si záda a levé ňadro.“ Těžce polknu a pomalu se vysoukávám z županu.

   „Víš nemám na tebe celý den, jestli se stydíš, jdi pryč!“ Marek se na mě trochu zamračí.

   Nadechnu se a nechám lehký samet sklouznout po kůži. Snažím se skrýt své rozpaky a tvářit se jakoby nic, ale moc mi to nejde. „Počkej, musím tě nasměrovat proti světlu.“ Dotek jeho ruky se mi vpaluje jako cejch do kůže. Skoro nevnímám, jak dlouho již sedím na stoličce. Vnímám jen tahy jeho štětce jako by to byly jeho prsty bloudící podle mapy anatomie po mém těle. Doteky pálící jako žhavé uhlí, ale zároveň chladné jako vítr z pólů. Ani nevím, jak jsem se objevila za dveřmi ateliéru, již oblečená a svírající pětistovku v ruce. Jako v extázi se vznáším domů.

   Konečně ji zahlédl. Stála u jednoho z obrazů a mluvila s reportérem. Tiše se přiblížil, aby alespoň takhle zaslechl její hlas. „Tento obraz však není Vaším dílem, Annabelo?“reportér nasadil dost osobní tón. „Ne, to je pravda. Jedná se o portrét, který jsem získala v jedné aukci.“ Její hlas melodicky rozeznívá celou místnost. „Ta dívka je Vám velmi podobná.“

Annabela se tiše zasmála: „Ano, jsem to já, za mladých let. Autorem je můj profesor Marek Veselský. Díky němu jsem se naučila zacházet s modrou. Je to určité díky jemu.“

   Reportér tiše vypl diktafón a rozloučil se s autorkou dnešní výstavy. Konečně zahlédl obraz. Jak dlouho už ho neviděl. Tak pět let. Musel ho prodat, i když nechtěl. Nutila ho k tomu finanční situace. Tiše přistoupil blíž k Annabele. „Hezký obraz.“ pronesl směrem k ní a doufal, že ho zaslechla. „Děkuji, není ale mým dílem. Jen částečně. Stála jsem modelem muži, kterého jsem milovala a myslela jsem, že ho tím získám.“ Na tváři ji přelétl smutný úsměv.    

  „Ale ty sis mě získala už předtím, Ani.“