Má nejoblíbenější hračka

Jako malý kluk jsem trávil hodně času v Sudetech, v bývalé německé jižní Moravě, hned vedle dnešních hranic. Po revoluci zmizel trojitý ostnatý drát za barákem a my děti jsme si mohli vesele hrát. Všude. Vybrali jsme si opuštěný vojenský útvar, relikt komunismu. Vepředu byla stará secesní vila, šel z ní strach. Kolem byly pak další budovy, klece a garáže. Vypadalo to tam jako v poválečných filmech z Berlína – prázdno, vymlácená okna, nepořádek. Líbilo se mi tam.

Byli jsme čtyři. Já, brácha, sestřenice a bratranec. Země se právě privatizovala a my si hráli. Nejraději jsme prolézali největší opuštěnou budovu. Byla krásná. Dole byly zásobárny uhlí. Obrovské. Rodiny, co bydlely vedle, se po celé roky potýkaly s jejich nedostatkem. Nahoře byla věžička, pěkný výhled. Ve vile byly staré dřevěné ztrouchnivělé schody. Vrzaly. Sklep byl zatopen. Půda děsivá. Nikdy jsme ji celou neprohlédly, báli jsme se.

Už ani nevím, kde jsme je vzali. Ale vím, že kdykoliv jsme chtěli, měli jsme jich dostatek. Kolik jsme chtěli. Myslím náboje, ostré. Hlavně do brokovnice a ráže 9mm. Ty z brokovnice jsme rozdělali a vysypávali zvlášť střelný prach a broky. Náboje do pistole a kulometu jsme házeli skryti v příkopu do ohně. Pak jsme čekali na výstřel. Občas se neozval.

Trochu starší jsme si začali hrát jinde. Byly zde opuštěné hlídkové věže. Celé železné a hodně vysoké. Byl tam pěkný výhled. Jednou jsem mále spadl. Druhá „hračka“ byla podobná, ale tentokrát jsme se pohybovali pod zemí. Je zde plno starých bunkrů, „řopíků“. V jednom z těch desítek bunkrů zde kdysi uvízly nějaké děti. Zabouchly se za mini tlakové dveře. Naštěstí jedno dítě zůstalo venku a tak běželo zavolat pomoc. My je rádi prohledávali. Moc se toho tam už nedalo najít, jen sem tam nějaké mrtvé zvíře. Hlavní byla ale ta tma, neznámo a nádech druhé světové války.