Zimní krajina mého domova

Zimní krajina mého domova.

   S pomalu přicházející nocí, usedám na parapet v mém pokoji. Hlavu si oddaně položím na studené okenní sklo a svým pohledem zamířím v dál. Na zasněženou zemi se pomalinku snáší noc. Obloha je zcela temná, zkrz husté a ocelově zbarvené mraky není vidět jasného měsíce ani drobných zářících hvězdiček. Z té nekonečné pláně se pomalinku a lehce snášejí velké a chladné sněhové vločky, které jako peříčka plachtí oblohou a záhy přistanou na husté přikrývce naší země. Pod světlem pouličních lamp, jejíchž zářící kotouče lemují zavátou cestu, se třpytí jako miliony drahokamů a křišťálových kamínků. Všude je ticho a houstnoucí tma.

   Mráz na okenní tabulky kreslí nádherné obrázky z ledu, které by snad ani žádný malíř nedokázal vykouzlit na své čistě bílé plátno. Odkudsi z dáli se ozývají tóny známích vánočních koled a v každém domě panuje klidná a přátelská atmosféra.

   Svůj pohled pomalu stáčím na druhou stranu, kde se rozprostírají pole a staré sady, kam jen málokdy zamíří kroky člověka. Vše je zakryto tím magickým sněhem a jen po paměti vím, kde leží jaký strom, kde je velký svah s mohutnou borovicí, kudy vede stará cesta a kde začíná a končí velká dřevěná ohrada, ve které se přes teplejší období pasou stáda krav a ovcí. Teď, když tyto klidné a staré sady tiše odpočívají, na pokraji západu slunce zavítá vždy pár koní se svými jezdci. Lehký sníh, jenž spočívá na zmrzlé zemi, se před mohutnými kopyty ve třpytivých vlnách nese vzduchem, a ve kterém pak zůstávají hluboké stopy, jako jediná známka toho, že tento tajemný kraj i přes studené a pro mnohé nevlídné počasí, přece jen někdo navštíví.

   Uběhlo pouhých pár sekund a krajem zavládla opravdu hustá tma a na trůn usedla královna noci. Obzor splynul s nebem a ty smutné a nikým si nepovšimnuté pouliční lampy, jsou jediné, kdo nám dá trochu světla  a místo měsíce, jenž je ukrytý za klenbou neprostupných mraků, nám posvítí na cestu touhle krásnou a tajemnou krajinou mého domova.