Jedno odpoledne

Včerejšek stál za starou belu. Hodně starou. Nemá cenu se dohadovat, co to ta bela vlastně je, protože to je stejně každýmu fuk a jestli ne úplně každýmu tak mě teda jo a o mě tu jde především. Včerejšek teda stál za houby. Dnešek měl proto nakročeno svého předchůdce s jásotem porazit. Ale nepovedlo se mu to. A to je nepříjemné. Jestli to takhle půjde dál asi si budu muset najít psychologa nebo rovnou psychiatra, aby rohodl jestli má můj život cenu nebo už taky celej stojí za bačkoru. Jasně doktor ti to neřekne. Doktor léčí, udržuje naživu. Udržuje naživu i už dávno uvnitř mrtvího člověka. A to stojí taky za houby. Takže nikam nepůjdu jen se tu budu pomalu roztejkat pod návalem tepla planoucího z radiátorů ústředního topení, jenž se nedají ztlumit a tak tu vytvářejí tropické vedro. Ani domácí palma to vedro neoceňuje a ledabyle si žlotne, možná taky žloutnu a nevím o tom. Do zrcadla už se nějakou dobu radši nedívám. Co bych tam měl vidět? Sebe? Děkuji, nechci. Možná bych měl vyrazit mezi lidi, aby zjistil jestli žloutnu. Jenže takovou věc ti nikdo na ulici nepoví. Asi zajdu za kotelníkem, ale kdo ví jestli v tohle domě a v tomhle čase nějakej kotelník vůbec existuje. Já ho nikde neviděl. Možná spíš otevřu to okno. Jo otevřu okno a nadejchnu se čerstvýho vzduchu. Hmmm.... Možná nebude tak zle.