Dárek

Dal jsi mi jednou perlový korále, pamatuješ?

Vidím to jako dnes. Držíš je za zády, tajemství ve dlani...

Připínal jsi mi je na krk a já cítila na šíji tvoje hebký prsty.

Byl toho plný vzduch...plná já...plní my...

Vezmi odkvetlou pampelišku a rozfoukej chmýří na všechny

strany. Kolik moc štěstí jsme takhle rozfoukali?

Ale najednou...teď...Kam se všechno podělo?

Tkanička se přetrhla, korále se rozsypaly. Zvonily o zem,

všechny popadaly. A já klečím na zemi, nemůžu je posbírat.

Když nějakou najdu, chci ji navlíct zpátky, ale klepou se mi ruce.

Zachvíli zas zvoní o zem a kutálí se někam pryč...

Nevím co dělat... Hledat dál nebo se zvednout a jít jinam?

Všechno ve mně křičí... Mám jít? Ale kam?

Kde čeká další štěstí?

Krev na rukou od drsné země...

To nejsou perly, to jsou moje slzy.

Nechci už slyšet, jak moc tě všechno mrzí...

Chtěla bych zůstat tou holkou, co lítá kdesi v oblácích a věří ve svý

ideály. Ale něco ve mně vyhaslo a já cítím cizí chlad.

Dal jsi mi jednou perlový korále, pamatuješ?

Byly to šťastný, krásný časy, ale už to má zůstat takhle asi.

Teď jsi mi daroval zlomený srdce.