Vzpomínky na Francii...

Hlavou mi víří myšlenky,
(jako sněhové vločky v tom skleněném těžítku,co jsi mi kupoval na Champs Elysees,vzpomínáš?)

Byl to nádherný podzimní den...slunce ještě trochu hřálo,stromy hrály koncertem barevných tónů a my jsme u maličkého stolku upíjeli svařené víno,jehož vůni stále cítím...

Procházeli jsme se Paříží,a ani ve snu by nás nenapadlo,že to je jeden z posledních dnů,co se vidíme... Co jsme spolu.Co se můžeme držet za ruce,dívat se tomu druhému do očí a občas si dát polibek. Smáli jsme se spolu hloupostem a pak jsi vytáhl ten malý balíček. Rozbalila jsem ho,a uvnitř našla to malé kulaté těžítko,které má v sobě Eifellovu věž a sněhové vločky.

Když jsme stáli u Seiny,a cítili její vlhkou vůni,brával jsi mou dlaň do své,a šeptal mi do ucha:“ Moje Seino...“ Prý jsem se stejně vlnila,když jsi zdolával moje vlny a snažil se dobýt Mys Naděje..

.Ale dnes jsou z toho jen pouhé vzpomínky...

Seina už tak nevoní,listí nehraje barvami ohně a slunce,slunce už nehřeje.Ani stolky už nejsou tytéž,prostě to už bez tebe není naše Paříž. Stále se procházím kolem Seiny,po Champs Elysees,pozoruji lidi,jak spěchají tam a sem,město hlučí svým životem... ale já nic neslyším,nechci nic slyšet.

Jsi daleko,ani nevím kde. Nenechal jsi dopis,ani lístek,nic...

Prostě jsi jednoho dne zmizel. Políbil mne na rozloučenou ráno,když jsi spěchal za matkou.

.. Ještě ted cítím hořkou chuť absinthu na rtech...

.................... Umřel jsi... ................

Stalo se to prý brzy ráno,na úzké silnici,někde na venkově.Jel jsi prý moc rychle,a ten strom ti neuhnul.Ještě dnes chodím ten strom obviňovat,ale vím,že za to nemůže.Bylo to to nehorší léto co znám,Všichni se mě snažili utěšit,ale nejde to.Nechci,aby mne někdo utěšoval.Nechci na tebe zapomenout...

Když stojím u toho stromu,tam,a zafouká vítr,tak slyším jeho listí šeptat :“Moje Seino...“

A na rtech stále cítím chuť absinthu.