Ráno

Ráno

Probudil se do šedivého, deštivého rána. Rozhodl se začít den jako obvykle, ale při pohledu na svou košili s rudým otiskem rtů na límci si vzpomněl na události včerejší noci. Nedostal ji, mrchu. Celý večer se k němu lísala jako nějaká dotěrná domácí kočka. A pak? Prostě utekla. Vstal a začal se oblékat. Vzal si tu samou košili, kterou měl na sobě předešlou noc, aby jí ukázal, že tuhle hru začala, ale zapomněla ji dokončit.

     Nasadil si klobouk a vyšel ze dveří. Po chvíli chůze si uvědomil, že míří jinam, než by měl. Věděl, že má být za hodinu v práci. Také věděl, že když nedorazí včas, bude si muset hledat práci jinou. Tohle všechno věděl, přesto nedokázal svým nohám poručit, aby ho donesly do kanceláře, kde pracoval. Měl pocit, jako kdyby ho nějaká divná síla táhla neznámo kam. Ne, on to přece jen věděl. Má namířeno k ní do bytu. Čím víc se blížil k cíli, tím víc se mu vracely pocity předešlé noci. Prostupovala ho jakási zvířecí vášeň, nezvladatelná touha, jako když šelma toužící po krvi neúnavně pronásleduje svou kořist. Tato touha se teď postupně vlévala do každého údu, do každého svalu v jeho těle. Cítil, jak hoří a věděl, že tenhle oheň musí uhasit, jinak ho stráví zevnitř. Veškeré myšlenky jakoby se ztrácely někam do dálky, jakoby mizely za neprůhledným mlžným oparem. Chvílemi měl pocit, že ztrácí vědomí a mezi těmito výpadky se mu stále zjevoval ten samý obraz. Byla to ona, její oči, její vyzývavý pohled. Než si to stačil uvědomit, stál před jejími dveřmi. Krátce stiskl zvonek. Trvalo jen malou chvíli, než mu přišla otevřít. Ten okamžik se mu zdál nekonečný. Zvedl oči ze země a zahleděl se na ni. Bylo ráno a ona tam stála jen v lehké noční košilce, přes kterou měla převázaný koketní saténový župan. Pod splývavou látkou se rýsovala její pevná, oblá ňadra a skrz světlou košilku prosvítaly i tmavé terčíky bradavek. Pomalu sjížděl pohledem směrem dolů, kde jeho oči spočinuly na jejích plných bílých stehnech. Vtom se ona vzpamatovala a pozvala ho dál. Jako každý jiný host si odložil kabát a klobouk a posadil se ke stolu. Ona zatím šla do kuchyně připravit kávu. Byl tak bez sebe, že si ani nepamatoval, že vešel dovnitř. Brzy si ale uvědomil, že kvůli kávě sem opravdu nepřišel. Vstoupil do kuchyně. Stála k němu zády, měl tak skvělou příležitost si ji pořádně prohlédnout. Pod lehkým saténem tušil obrysy smyslného pozadí, které se, jak míchala kávu, vlnilo ze strany na stranu. Jeho vzrušení neustále rostlo. Cítil brnění v celém těle. Až v konečcích vlasů cítil ten tlak, nesnesitelný tlak, který se nedal vydržet. Neměl ani v úmyslu se tomu bránit. Nemyslel na nic. Cítil jen potřebu, nutkání to udělat. Přistoupil k ní a silnou mužskou rukou z ní najednou strhl župánek i košilku. Vyděšeně se otočila. Stála před ním zcela nahá, v očích strach. Poručil jí, aby si sedla na stůl. Beze slova ho poslechla a sledovala, jak si svléká kalhoty. Chytil ji za boky a pevně sevřel. Projelo jím takové vzrušení, jako rána elektrickým proudem. Jeho ruce putovaly po jejím bílém, masitém těle a on čím dál víc cítil ono smyslné elektrizování. Jeho vzrušení se začalo rychle stupňovat. Prohledal každý záhyb onoho ženského těla. Přestával se ovládat. Myslel si, že omdlí, ale hnal ho dopředu stále neukojený chtíč, zvrhlá touha vzít si někoho a neptat se. Jeho do teď potlačované zvířecí pudy ho vedly k jedinému cíli. Přehodil jí přes obličej její župan, který zvedl ze země a nenávratně se s ní spojil. Drtil pod rukama její tělo a nemyslel. Konal. Zoufale bránící se ženské tělo rozdmýchávalo jeho vášeň na maximum. Cítil každý její pohyb. Každý pohyb onoho bezbranného těla ho přiváděl do extáze. Pak sebou najednou zmítat přestala. Pochopila, že nemá jinou šanci a lhostejně se mu odevzdala. Pak ztratil pojem o čase. Pokračoval, dokud ho úplně neopustila síla.

     Probudil se do šedivého, deštivého rána. Rozhodl se začít den jako obvykle, ale při pohledu na její stále ještě bezvládné tělo si vzpomněl na události včerejší noci. Nasadil si klobouk a při odchodu nechal na stole lístek. „Děkuji za kávu,“ stálo na něm.