Láska, snad i výčitky?

O lásce jediné já píši jen, té co žalostně postrádám u mé milé, ať už noc, či den.

Já stále s tebou jsem,

ať tady, či ve snech jen.

Má ústa se již nesmějí,

jen po tobě toužebně vzdychají!

 

Jméno sladké jako med,

do světa já ječím,

a ten můj křik slyší hned -

Jen nedochází k Tvým hluchým lásce uším!

 

Ty jsi mi byla řekou,

já Tvým korytem,

však bez Tvé vody teď,

má láska praská s vyschlým dnem.

 

Láska lahodí světu,

dává sílu skal.

Jediná je ze všech,

kdož zboří mříže, ztiší žal.

 

Nejsem nic z tohoto světa, nechceš-li,

já vzdám se tlukotu srdce v prospěch Tvůj.

Nevzpomenu dne ani hodiny našeho setkání,

chceš-li já zapomenu i jazyk svůj.

 

Ty ze všech jsi ta jediná,

kdož žádat můžeš záři hvězd,

Těch jiskřiček na tmavé obloze,

jež jen pro tebe se bohové snažili vynalézt.

 

Aby uctili krásu Tvou nepomíjivou,

jenž trvá v rodě stovky, ba i tisíc let.

Tou září teď jen pro tu jedinou,

osvětlují tisový háj i jezerní led.

 

Průzračně jasný

a tím duši anděla podobný,

tak pro duši radostný,

však povrch uzamčený.

 

Připomíná mi Tvé oči,

které nepustí k srdci dál,

tou cestou, hned z kraje mrazivou,

o níž jedinou kdy jsem stál a šanci jít jí nedostal.

---