Prší...

            Už zase prší. Přes špinavé okno vidím na dvůr, déšť padá na promáčenou zem, hlína na dvoře se mění v bahno a svět se v tomhle okamžiku zdá rozmazaný a nejistý. Co já tu vůbec dělám? Tady v tomhle domě? Ztracená, zbloudilá, zmatená... Všechno se změnilo tak rychle. Dřív, když mě ještě miloval, tehdy se zdálo, že se dá všechno změnit. Že se dá špína vymést ven a že můj smích může nahradit tohle šedivé ticho. Byli jsme dva.

            Kapky dopadají na sklo, řinčí, ale jinak je dnes až podivné ticho. Dům je prázdný, omítka se odlupuje ode zdí, zima, špína, plíseň. Ale to všechno se dá překonat. Stěny se dají nabílit, kuchyň uklidit a schody vytřít. Ne, to na tom zdaleka není nejhorší. Čekání, to je to, co mě ubíjí, pomalu, potichu, skrytě. Každý den čekám na něj. Čekám, jestli přijde, postojí ve dveřích, usměje se, zeptá se, jak mi je. Čekám, že řekne, že od teď už bude všechno dobré.

            Ale popravdě řečeno, téhle naděje jsem se už dávno vzdala. Ve skutečnosti čekám už jen na to, jestli to dnes bude tichá nenávist a nadávky, jestli to budou rány a kopance, nebo jen otevřené pohrdání. Jestli se dnes vrátí opilý, rozzuřený, nebo jestli nepřijde vůbec. Už nejsme dva, jsem já a je on, a snad ani jeden z nás neví, kdo vlastně jsme. A všechno, co jsem kdy znamenala, se vytratilo, spadalo se starou omítkou, odnesl to déšť, zničil to jeho křik a moje bolest je den ode dne větší, a jednou přijde den, kdy už jí neunesu.

            Otevřu okno a vykloním se ven. Déšť mi padá do vlasů, na obličej, na rty. Kapky chutnají jako rosa, připomínají mi les a louku, nesou do města příslib jara. Vykloním se ještě víc. Déšť ze mě smývá pohoršení a smutek. Chtěla bych v tom dešti zmizet, zapomenout, rozpustit se. Chtěla bych...

„Okamžitě zalez dovnitř, ty krávo!“

Takže křik. Zavírám okno a dívám se na manžela, který vešel do místnosti a zabouchl dveře.

„Podívej se,“ chytá mě za ramena a lomcuje se mnou: „Jsi celá mokrá. Špinavá, nechutná... Dones mi pivo!“

Pustí mě a já se pomalu potácím k ledničce. Skutečně jsem celá morká, mikinu mám promočenou a vlasy mi visí splihle dolů. V ledničce už není žádné pivo.

„Tak kde jseš?“ rozvalil se do křesla a nohy si položil na vyřezávaný stolek, jediné mé věno, jediná věc, co tu ještě zbyla z mého života předtím...

„Pivo už není,“ říkám pevně.

„Sakra, to ani nemůžeš dojít nakoupit?!“ zařve a vstává z křesla: „Člověk by řek, že můžeš udělat aspoň něco, když celej den vysedáváš doma na zadku. Doběhni pro něj do krámu!“

„Není za co ho koupit,“ říkám pravdu, z hrníčku s uspořenými penězi se včera ztratila poslední stovka. Proto přišel domů pozdě.

„Za co vyhazuješ prachy?!“ rozkřičí se na mě a chytí mě za ruku: „Za nějakýho svýho nýmanta platíš jeho dluhy, co?! Poběhlice! Děvko!“

Ani ho nevnímám, jeho slova ke mně doléhají dál, ale cestou ztrácejí význam.

„Já nikoho nemám...“ zašeptám potichu a potom přijde první rána.

Zasáhne mě do tváře, pak do břicha, kopne mě do nohy. Spadnu na podlahu, ale on nepřestává, řve, kope do mě a nakonec se jen znechuceně otočí a posadí se do křesla. Ležím na zemi, krev mi teče z dolního rtu, jak jsem se do něj zakousla, abych nekřičela. Do nohy mi vystřeluje bolest, ale já chci jenom jedno.

Prosímtě tohle ne, tohle ne... Aspoň se otoč, aspoň něco řekni... Ale on jen pustí televizi a už na mě ani nepohlédne.

Zvedám se a šourám se ke dveřím od bytu. Na levou nohu nemůžu došlápnout. Konečně se dostanu na schodiště, dolů a pak k domovním dveřím. Venku pořád prší. Když mi na obličej dopadnou první kapky, zavřu oči. Opřu se o zeď, abych neupadla, otevřu ústa, chytám do nich déšť, ten vlahý, milý, příslib jara...

            Slyším bubnování, jak kapky vyťukávají refrém neznámé písničky. Cítím tep v ráně na čele, ale vnímám jen kapky. A pomalounku, tiše, se rozpouštím v dešti.