Klubíčka

Když ženská miluje,

má tomu svýmu uplíst svetr.

A myslet na něj den i noc,

nosit čtyřlístek pro štěstí,

vzít sobě hvězdy na pomoc

a neztrácet ani vteřinu.

Všechno ostatní počká.

Když ženská plete svetr,

když nahazuje očka,

tak zkrátka musí milovat.

Dvě řady trpět a dvě se radovat,

kus vzoru proplakat,

proplést se do půlnoci,

hladce se rozstýskat,

obrace utýct noci,

vyběhnout bosá do louky,

natrhat kytku, zasnít se,

vymetat z bytu pavouky,

navařit, napíct, oblíct se

do oček vlněné lásky,

která na jehlicích

přibývá jako vrásky

v hádankách roků ještě spících.

Svetry jsou tiché příběhy,

co ženská tomu svýmu,

když je s ním,

posílá poštou v telegramu kouzelným.