Černá Růže

Byla tmavá noc. Celé město bylo ztichlé,ale něco přece rušilo noční klid ulic tohoto města. Byly ty kroky,spíše dusot utíkajícího. Běžel bez přestávky. Byl to muž. Vysoká postava,tmavý plášť s kápí zakrýval celou postavu a obličej. Zastavil se před černou bránou. Bránou na hřbitov. Otevřel prudce vrata a ta pod tíhou let zavrzala jako na protest. Proběhl dovnitř a zavřel za sebou. Běžel doprostřed,kde se tyčila mohutná a obrovská hrobka rodiny Redialů. Byl to velmi starý rod,který zde žil už mnohá staletí. Přiběhl až ke dveřím,které vedly do hrobky,ale byly zamčené. Muž se do dveří opřel,ale ty se nehnuly ani o milimetr. Zaklel. V tom ho zamrazilo na zádech. V očích se mu objevil děsný strach. Otočil se a ….

            Muž byl Adrián Jutský,syn místního obchodníka. Před týdnem se probudil a na posteli měl položenou černou růži. Teď ležel na hřbitově a vedle něj černá růže.

            O 100 let později

Katrin ležela na posteli. Mnula si oči a protahovala se. Slunce jí probudilo jemnými paprsky,které se vloudili do jejího pokoje mezerou mezi záclonami. Ještě chvilku se tak protahovala a pak vstala. Šla se do koupelny umýt a obléknout se. Poté sešla dolů do kuchyně kde na ní přes noviny pohlédl její otec.

„Dobré ráno,Katrin. Copak,že tak brzo?“ poznamenal a usmál se. Katrin se podívala na hodiny a opravdu. Bylo teprve 8 ráno. Na to,že je neděle tak vstávám opravdu nějak brzo,pomyslela si,ale přesto si vyndala z lednice džus a napila se. Otřela s ústa a džus vrátila zpět. Katrin žila sama s otcem. Maminka jí před rokem umřela na rakovinu. Otec si nikdy nenašel jinou ženu,pořád miloval svou první ženu a nemohl se uvnitř sebe pořád smířit s tím,že tady už není. I přestože stal Katrin oporou. Byl podnikatel a musel pracovat i o víkendu. Tudíž i dnes musel do práce. Rozloučil se po snídani s Katrin a odjel do práce. Katrin už tu byla zase sama. Už si zvykla být sama doma. Vždy si pustila televizor  nebo rádio. Občas jí zavolala její kamarádka a šly spolu někam ven. Dnes ale Katrin věděla,že Julie nezavolá. Byla už týden nemocná. Katrin se tedy vrátila do svého pokoje. Když došla do pokoje zazvonil telefon. Katrin ho zvedla, „Dům Jutských,co si přejete?“.

„Katrin,je čas aby si splatila dluh tvého rodu“ ozval se takový tichý a chraplavý hlas a telefon ohluchl. Katrin si pomyslela,že je to nějaký žert.

Rodina Jutských zde byla poměrně známá od té nehody s Adriánem Jutským,který byl nalezen na břitově mrtvý. Lidi si mysleli,že zešílel. Poslední týden se choval nějak podezřele divně. Pořád byl ustrašený a trpěl paranoiou. Někteří ale tvrdili,že ho zabila kletba která se měla vznášet nad každým členem rodiny Jurských. Stalo se to v roce 1754. V tom roce ve městě vládly dvě rodiny. Rodina Jutských a Rediálů. Tyto dva rody spolu byly v příměří a mezi jejich členy bylo naprosté přátelství. Až jednoho dne se syn Karla Jutského zamiloval do dcery Georga Rediála  Anny. Anna byla krásná,mladá, pohledná blondýnka s modrými oči a krásnými vnady. O ní snili všichni mládenci ve městě. Ale ona přislíbila své srdce Ulrichovi z Waltenburgu. Byl to mladý syn knížete Valerije z Waltenburgu. Karel to ale nemohl přenést přes srdce a Annu i s Ulrichem zavraždil na jejich těla položil vzácnou,černou růži,která rostla jen zde a kvetla jednou za sto let .Od této tragédie se tyto dva rody znepřátelili. Georg Rediál   na smrtelné posteli proklel rodinu Jutských: Ať každých sto let platí ten prokletý rod za to,co provedl mé malé Anně.

            Katrin položila sluchátko a podívala se na postel. V očích se zaleskl smíšený pocit strachu a údivu. Katrin vykřikla a utekla pryč z pokoje. Na polštáři ležela černá růže a vzkaz napsán krví: Teď jsi na řadě ty……