Tmavé světlo, bílá tma

Typickej podzim. Léto bylo krásné, ale krátké. Zato podzim se hned v počátcích ukázal ve své nejsychravější podobě. Listí poletovalo vzduchem a obloha byla pokryta šedými mraky. Ženy v tuto dobu u sebe stále nosili deštníky, protože nikdo nevěděl, jestli zrovna, až vyjde ze svého vyhřátého domova, nezmokne. Foukal nepříjemný studený vítr, který vám zajížděj pod vaše sebedražší oblečení, takže pokud jste chtěli ven, bylo důležité, abyste se pořádně a důkladně oblékli, jinak by se vám velmi lehce mohlo stát, že byste museli další týdny zůstat v posteli, protože nastydlý organismus neobstojí v boji proti bacilům, které se v tuto dobu šířili civilizací neuvěřitelně rychle a podle. A v tomto nejnepříjemnějším ročním období prožíval Sebastian svůj další životní turning point.

Sára vyrůstala v klasické konzervativní rodině.  Její rodiče pracovali jako účetní a chyběla jim ta potřebná tvořivost, nutná pro překonání zažitých stereotypů. Byla pečlivě naplánované, chtěné dítě. Přes tenhle neumělecký rodinný potenciál, se z ní stala velmi úspěšná umělkyně. Měla obrovský talent, nepochopitelně. Byla to chytrá a krásná mladá dáma. Milovala divadlo a právě tam se seznámila se Sebastianem. To bylo před třemi lety. Stromy, doly, staré těžební věže, auta, hodně domů, hodně lidí, hodně osudů, hodně bolesti. Mladému muži zazvoní v přeplněném vlaku telefon, stal se celebritou okamžiku. Lidé sice poslouchali jeho telefonát se Sárou, ale pochopit ho nemohli, ani asi nechtěli. „Oukej, sejdeme se v restauraci v osm.pa“

Restaurace: dvanáct stolů, sedm stolů pro dvě osoby, tři stoly pro čtyři osoby, jeden rohový stůl (s akváriem), jeden obrovský stůl pro devět lidí. Na zdi pět až šest obrazů nevalné kvality (ovšem s jistým kouzlem). Nebylo zde moc lidí, ale nedá se říci, že by tu bylo liduprázdno. Celkově, působilo to tu dojmem, že ta restaurace byla moderní zhruba tak před dvaceti lety. Děčín je takové neutrální město. Má své krásy, ale oproti Znojmu, Praze nebo Krumlovu to je bída. Na druhou stranu ani není tak ošklivé a kafkovské jako Most nebo Ostrava. Je to tu takové nijaké.

Ne, sem si nemůžete sednout. Proč ne? Odpověď nepřišla. Sebastian pokrčil rameny a nakonec zakotvil u jednoho normálního stolu pro dva zhruba uprostřed restaurace (no upřímně, ke středu to mělo dost daleko).  Na stole ležely dva jídelní lístky. Šedé. Celé to tu bylo vlastně takové šedé. Šedé zdi a šedé květináče. Sebastianovi se dokonce na chvíli zdálo, že i květiny v oněch květináčích sou šedé, ale bylo to pouhé zdání. Některé věci jsou i přes všechnu šedost, krásně barevné. Jídlo: základní menu stálo určitou, nespecifikovanou částku. Za jakýkoliv přídavek se platila velmi drahá částka. Pán s modrou kravatou u vedlejšího stolu se svojí krásnou ženou se právě doslova cpali. Sebastian se k nim (velmi zdvořile) naklonil a poněkud hladově se jich začal vyptávat. Jejich jídlo krásně vonělo a podle jejich reakcí muselo chutnat skutečně božsky. Vlastně jim chutnalo tak, že Sebastiana úplně ignorovali. Nakonec si dal pouze základní menu, nechtěl utrácet.

První půlhodina čekání na Sáru byla víceméně klidná a kupodivu nebyla ani nudná. Těch pár lidí se o zábavu postaralo. Po chvíli váhání se dal sám i do jídla. A ačkoliv to bylo vůči Sáře krajně neslušné, tento společenský hřích se jevil jako příjemné zpestření života. Nebylo to špatné jídlo, ale k naplnění Sebastianovy chuťové touhy to mělo přece jen daleko. Když dojedl, restaurací zazněly dva výstřely: mladík, oblečený jako mafián z padesátých let, zastřelil, hned poté co se vrátil z toalety, dva spolusedící, z nichž jeden byl očividně policista. Odešel rychlým krokem a těsně u dveří upustil zbraň na zem.  Hned za ním vyběhli dva kluci. Oba ze sebe při běhu dosti nemotorným způsobem strhali šaty, pod kterými měli své komiksové kostýmy.  Pán s modrou kravatou zívl. Sebastian dopil víno. Když si uvědomil, že se Sára někde možná směje a tančí s nadrženými primitivy, z vína se stala kyselina. Au, velká fantazie znamená velkou bolest. Kéž by byl nadržený primitiv bez fantazie.

Omlouváme se za nepříjemnosti, ale toto se tu děje pořád. Jako omluvu prosím přijmete tento skvělý desert. Byl opravdu vynikající. Sebastian se snažil jíst co nejpomaleji, aby jednak zabil čas a aby si tu lahodnost patřičně vychutnal. První vyrušení bylo velmi nepříjemné. Každý ve svém životě má pár lidí, které už nikdy nechce potkat a většinou v tom hraje velkou roli láska. K jeho stolu si sedla překrásná slečna. Zažil s ní spoustu nádherných chvil, ale okamžiků, kdy chtěl sebe i jí zabít, bylo mnohem víc. A jelikož bolest je silnější, než krása, špatné vzpomínky vždy zůstávají. Ten rozhovor byl tak trapný a umělý, že ho ani nejde reinterpretovat. Situaci naštěstí zachránil její nový přítel, který jí vítězoslavně odvedl od jeho stolu. Byla chyba si s ní začínat nebo byl omyl se s ní rozejít? Sebastian pochopil, že tohle zůstane vždycky nedořešené a nezodpovězené. Druhé vyrušení bylo mnohem příjemnější. Ke stolu si přisedl sympatický mladík s kytarou. V otrhaných šatech s dlouhými nemytými vlasy. „Víte, já měl těžký život, celá moje rodina spadla do Labe, ale všechno …špatné, co se mi kdy stalo, jsem uzamknul.  Do svých básní a melodií. Nebejt všeho toho zlýho nejsem ani slavnej ani bohatej.“ Sebastiana napadlo, že on takové neštěstí mít nikdy nebude. Mladík mluvil krásnou spisovnou češtinou a nikdy se nemračil, byl to jednoduše typ, kterého si ihned zamilujete. „Život mě naučil, že když jste metr od dna, měl byste za ten metr děkovat Bohu.“

Sebastian ani nestačil rozhodnout, zda to je životní moudrost nebo příšerná kravina, protože se u jeho zad objevili dva číšníci, kteří mu jednak sebrali dokonalý desert, ale také ho odvlekli do malé hnusné místnosti, kde ho zamkli. Sebastian a tma. Dva velcí kamarádi. Život a absurdita. Dva šťastní manželé.

Tak tyhle dveře slabý Sebastian nevykopne. Začínal si uvědomovat, že jít do této restaurace asi nebyl nejlepší nápad. Otázka je, zda měl vůbec na vybranou. Seděl v naprosté tmě dost dlouho na to, aby o tom mohl přemýšlet. Za celou dobu si ale nevšiml, že zde není sám. Dokud tmu v místnosti neporazila sirka a cigareta. Muž vedle něho si zapálil, podíval se na Sebastiana a potáhl. „Žijeme životy druhých. Vytváříme si pop ikony, aby sme zapomněli na naši nedokonalost. Rádi citujeme moudré lidi, protože sami nic moudrýho nevymyslíme. Milujeme uzavřené happyendy, sami ale neumí nic dovést do konce. Zbožňujeme akční filmy, protože naše životy sou beznadějně nudný. Jsme odsouzený žít v hořkosladké iluzi. V iluzi, že to není tak špatný. Jmenuju se Charles Michael, ale řikej mi Chuck. A co se týče těch dveří myslím, že ti nezbývá nic jiného než zkoušet to znova a znova.“

Restauraci ovládl klid. Pán s modrou kravatou stále mlaskal, číšník se plně věnoval své práci a obrazy na šedých stěnách nehybně visely. Dveřích do tmavé místnosti si nikdo nevšímal. Na Sebastianův mobil přišla zpráva. Sebastianův mobil se stal celebritou okamžiku.

Promin, uz to není ono. Potrebuju tedka byt bez tebe. Doufam ze si to v restauraci uzijes. pa

Jsem Sebastianova neexistující originalita, jsem Sebastianovo sériové číslo. Umím akorát vzhlížet a napodobovat. Jsem Sebastianova pošlapaná důležitost, jsem Sebastianova amputovaná naděje. Vím, že všechno zlé pomine a všechno krásné jednou skončí. Jsem Sebastianova touha zapálit kostel. Jsem Sebastianův slušný život. Modlím se k Charlesovu Mansonovi, ale neublížil bych ani kryse. Jsem Sebastianovo poklidné dětství, jsem Sebastianův absurdní osud. Řídím jeho život tak, aby nikdy neskončil špatně, ale nedovolím mu změnit svět. Jsem Sebastianova umírající nasranost. Jsem Sebastianův poslední pokus. Nikdy se nesmířím s tím, že většinu krásných věcí na světě nikdy nebudu mít. Dveře se rozletěli a třísky padali lidem do polívky…

Ráno se Sebastian probudil mezi odpadky v popelnici za restaurací.  Měl roztržené obočí a pravděpodobně zlomená žebra. A ačkoliv v ústech cítil pachuť krve, připadal si náramně šťastný. Trvalo mu velmi dlouho, než se dostal na pevnou zem, protože byl doslova roz-lá-ma-ný.  Zkoušel popojít pár metrů, načež zjistil dva problémy. Má příšerné bolesti v levé kyčli. A taky hrozně páchne. Pořád ale necítil sebemenší vztek ani rozhořčení, byl spokojený. A tak tento kulhající, páchnoucí, pomlácený tvor se vydal směrem ke kavárně U Gasseta, kde se posléze rozešel se Sárou. Když odešla, zůstal v kavárně sám a koukal z okna. Nepršelo ani nebylo teplo, nefoukal vítr ani nebylo bezvětří, bylo tak nějak průměrně, normálně. Byl typický, průměrný podzim; podzim, kdy se lidi rozcházejí a scházejí, rodí a umírají, milují i zabíjejí, nic zvláštního, nic strašného. Prostě průměr.