Paranoia Park (33D)

O soužití ženy, adoptované dcery a otce (dědečka) ducha. Pozor na občasný černý humor XD.

"Všechno je to vina tvé matky!" táta se mi vznášel nad kuchyňskou linkou s tradiční, a nyní již nepostradatelnou, ublíženou vráskou na čele. Propůjčovala jeho jinak přátelskému kulatému obličeji výraz zoufalého plyšového medvídka, ke kterému se blíží dítě s nůžkami v ruce.

Samozřejmě, že narážel na smutnou událost, která se přihodila před pěti lety, kdy matce diagnostikovali rakovinu. Žádná léčba už jí nemohla pomoci - nemoc dosáhla téměř konečné fáze a tak jediné, co jí doktoři poradili, bylo jít domů a rozloučit se se svou rodinou. Nevím na co všechno může člověk myslet, když se dozví, že do týdne zemře, ale máma zřejmě už myslela na svůj pohřeb, protože ji našli s katalogem rakví v kabelce. Ne, moje matka nezemřela na rakovinu - porazil ji autobus plný turistů z Německa. Od té doby je otec na Němce něco jako alergický - i když v jeho případě, kdo ví? Někdo, kdo žije mimo naši dimenzi a živí se tamním hmyzem možná alergií netrpí, ale jak jinak popsat stav kdy se dotyčná osoba neustále ošívá, kýchá a oči má opuchlé jako vyděšená žába?

"Nemůžeš tvrdit, že máma tě poslala do jiné dimenze," přela jsem se s tátou a plnila varnou konvici vodou. "To sis nadrobil sám."

"Kdyby neumřela dříve, než jsem jí mohl říct, že ji miluji," popotáhl táta a rukou si promnul oči. "Nic z toho se nemuselo stát."

Ano, můj otec je typický ustrašený nekňuba, který své dívce a později manželce nikdy nevyznal svou lásku, protože se příliš styděl. Možná to bylo špatnou výchovou dědečka a babičky, ale s těmi jsem to nemohla prodiskutovat, neboť oni se na věčnost odebrali již před patnácti lety.

Ale stejně jsem se domnívala, že máma o tátových citech věděla - jak jinak si vysvětlit, že si vzala muže, o kterém si všichni v okolí mysleli, že je trochu potrefený? Jenže tohle táta nebral a rozhodl se postavit stroj, který by jejího ducha přitáhl do našeho (nyní mého) bytu, donutil ho zhmotnit se a umožnil mu tak vyznat svou věčnou a nehynoucí lásku. Ale jak se správně domníváte, všechno nešlo podle jeho plánu.

Ve chvíli, kdy stroj konečně po třech letech spustil, došlo v elektrárně k poruše a do elektrické sítě byl vyslán více než trojnásobek běžné "šťávy". V důsledku toho nejen že polovina města vyhořela a ta druhá byla bez spotřebičů, ale také se zbláznil tátův Hop-a-strčák (jak láskyplně nazýval svůj vynález) a místo zhmotnění mámina ducha udělal ducha z něj - a také ze všech věcí, které v místnosti byly, kromě samotného přístroje. 

Možná byste čekali, že takovýto vědec si bude pamatovat, jak se jeho přístroj vypíná. Neplatí to v případě mého otce.

Ovšem z toho jsem ho nemohla vinit. Když někdo dostane takovou elektrickou pecku, je div, že to z něj neudělá topinku. A můj otec rozhodně jako připálená topinka nevypadal - zato jeho paměť dostala zabrat.

Nikdy nepochopím, jak to že si pamatuje všechno ze svého života, krom vymýšlení a nakonec také zkonstruování Hop-a-strčáka. Dokonce si pamatuje i fakt, že jsem si od něj těsně před zkratem v elektrárně půjčila dvě stovky. Vždycky mi tuto skutečnost s blahosklonným výrazem ve tváři sdělí, jakmile si začnu stěžovat na nehorázně vysoké účty za elektřinu (bůhví jak je možné, že ten stroj neustále "žere" elektřinu i po té bombě, kterou dostal. Podle mého mu měla vydržet na několik století.)

Konvice s vodou na kávu konečně vypla a já si mohla nezbytný nápoj zalít. Hodiny na troubě ukazovaly šest hodin ráno a kalendář připevněný k lednici spoustou barevných magnetek upozorňoval na Daphnenina zubaře. Chudák malá - dostane rovnátka už ve čtvrté třídě.

Když byste tu malou kouzelnou dívenku vedle mě pozorovali, muselo by vám být jasné, že není mou pravou dcerou. Adoptovala jsem ji po nevyjasněné smrti svého bratra, když jí nebyl ještě ani rok. I když nevyjasněné je tak trochu ne zrovna odpovídající slovo.

Můj bratr pracoval jako řidič cisterny. Jednou potřeboval zjistit stav nádrže a jeho nenapadlo nic lepšího, než strčit hlavu dovnitř cisterny a posvítit si tam zápalkou. Policie zvažovala několik možností: sebevražda, nešťastná událost a nedodržení předpisů (s následkem smrti). Po krátkém rozhovoru jsem je ujistila, že sebevražda to nebyla určitě a nedodržení předpisů to mohlo být stěží, vzhledem k faktu, že ve společnosti ve které bratr pracoval, žádné předpisy zakazující strkat hlavu do cisterny s benzínem a svítit si na to zápalkou neexistovaly. Proto se policie rozhodla přiklonit k nešťastné události, ale bratrův případ byl i nyní stále otevřený.

S povzdechnutím jsem se napila životabudičského nápoje.

"Udělej mi taky jedno," zaprosil táta náhle, když přerušil mumlavou sebe mluvu.

Nechápavě jsem se na něj podívala. "A k čemu ti bude, smím-li vědět?" zeptala jsem se značně zvědavě.

"No, chtěl bych taky jednou vypadat normálně," pokrčil rameny a bezhlučně seskočil z kuchyňské linky na podlahu. "Daphne mě vidí pokaždé jenom postávat u stolu s novinama v ruce a zaslouží si nějakou změnu."

"A myslíš, že jí nebude divné, když tady budeš sedět s chladnoucí kávou a ani se jí nedotkneš?"

"Pořád lepší než aby o mě všude vykládala, že jsem nerudný stařec, který s ní u snídaně a vůbec u žádné příležitosti neprohodí ani slovo"

Zakuckala jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe mohla něco dostat. "Jak to myslíš? Všude?"

"No, všude ne," připustil táta neochotně, "Ale vždycky si o mě povídá s Klárou na školním záchodě."

"Školním - školním záchodě? Tím myslíš na tom školním... Jak...?" 

"Neboj, nikdo mě nikdy neviděl," uklidňoval mě táta. "Vždycky si zalezu do kabinky a tam se zamknu."

Tohle mnou doopravdy hluboce otřáslo. Dokonce více než zjištění, že můj otec se stal prakticky duchem jiné dimenze. "Ty jsi se snad zbláznil!" vyjekla jsem rozhořčeně, když mi došlo, že mě lidé mohou považovat za dceru nějakého úchylného pedofila.

"Jenom jsem chtěl být blízko někomu, komu nevadím," odsekl táta vzdorovitě jako pětileté dítě, i když byl desetrkát starší. "Což ty rozhodně nejsi."

"Kdybys odsud nevyhnal každého chlapa, kterého chci Daphne představit, možná bych tě tady měla radši. I když jsi jenom duch," vztek ve mě pomalu ale jistě bublal a rychle se blížil bodu varu.

"Za to já ale nemůžu," ohradil se táta. "To oni vždycky ječí jako by je na nože bral sotva mě uvidí."

"A ty se jim divíš?" hlesla jsem odrovnaně. "Jak by ses zachoval ty, kdyby se otec tvé přítelkyně vynořil z pevné zdi?"

Teprve teď zřejmě tátovi došlo, co vlastně dělá špatně. "To mě nenapadlo." přiznal překvapeně.

Tiše jsem si odfrkla a dopila zbytek už studené kávy. "Jdu vzbudit Daphne," oznámila jsem mu. "A ty se koukej pořádně obléct, než tady přijde."

Ve chvílích jako je tato jsem byla vděčná faktu, že v pokoji, kde táta vynalézal se nacházel i šatník, který se do jiné dimenze přestěhoval s ním. Bylo to zvláštní, ale věcí, které v pokoji byly s ním se mohl dotýkat - dokonce se mohl dotýkat a používat věci, které byly úplně stejné, i v našem obyčejném světě.

Když jsem odcházela z kuchyně, skoro bych přísahala, že jsem ho slyšela říkat: "Škoda, že tam nebylo grilované kuře."

---