Orbis Pictus

 Konečně si můžu sednout. Nikdy jsem si nemyslela, že návštěva malé galerie mne může tolik unavit. Když jsem se ráno rozhodla udělat si dneska výlet za kulturou, tak mne vůbec nenapadlo, že zde uvidím tolik krásných děl, ať už postmoderních abstraktních výtvorů málo připomínajícím umění či krásné olejové obrazy z nesčítajíc náměty. Odpočívám  a rozhlížím se kolem sebe, vidím  monotónní bezduché postavy , nedaleký pár, jenž velice živě diskutuje a pána co.. , počkat. Zarazím se, protože můj zrak spočinul na velice zvláštním obraze. Netuším, co je to za styl, ale nemůžu odtrhnout zrak od pozoruhodného plátna. Musím jít blíž, jako by mne to nějakou tajemnou silou přitahovalo.Stojím a tajím dech, natahuji ruku. Ale co se to děje ? Celá paže prošla obrazem, s neuvěřitelnou zvídavostí a bázlivostí jdu dál..

 Stojím na spáleništi krásy, ohořelé stromy, žádná tráva, černo šedá mlha se líně převaluje kolem a já mám pocit, jako kdybych se už nikdy neměla radovat. Z dáli vidím menší postavu ve středověkém oblečení. Zblízka poznávám, že je to Otec naší vlasti. Lehce se ukloním a zeptám se: „Kde to jsme ? “ Císař mne záhy odpovídá : „Toto není ta správná otázka, zkus se zeptat jinak.“. Udiví mě jeho klidný a hodný hlas a přemýšlím, jak se mám správně zeptat.Vzpomenu si,  jak se bratránek ptával: „Proč já jsem zrovna já a proč zrovna jsem tady a ne  jinde.“ Ano, to je ono „Proč  jsme tady ?“ Král  se pomalu otáčí a kyne mi rukou, abych šla za ním. Strnule se rozejdu. Zastaví u dětského náhrobku a praví :     „Za mé doby České země  zkvétaly a Evropa taktéž. Teď jsem v budoucnosti a co kolem vidíš. “ Zamyšleně se rozhlédnu a odpovím: „Hrůzu. Smrt. Utrpení.“ Nekonečně dlouhou chvíli ticha utne můj průvodce. „ Zde se měly  bujaře vinout  hrozny lahodného vína. Ale lidé si ničeho nevážili a lhostejně ničili to, díky jemuž mohou žít. Provedu tě temnou Evropou, jenž každý, kdo si to utrpení neprotrpěl, nedokáže pochopit, že každý má právo žít bez hladu, usínat a nebát se, jestli zítřek přežije.“ Jakmile to dořekl, zatočila se mi hlava a všechno zčernalo.

 Stojím uprostřed  třídy. Slyším rány, křik, kroky  a výstřely. Utíkám se schovat . Třesu se . Do třídy vejdou dva muži, kteří  za vlasy vlečou mladou dívku, podle mého úsudku jí může být kolem 15 let, je oblečena v roztrhaných šatech, špinavá a odhalená místa jejího těla pokrývají ohavné rány. Pohlédnu na dva chlapy, jenž jsou maskováni a v roce drží  pušky. Zhluboka dýchám a snažím se vymyslet, jak té ubohé dívce pomoci. Ozbrojenci si sednou a s ledovým  klidem si zapálí  doutník a zakřičí na dívku: „Vysleč je kuja!“ Nevím co to znamená,ale podle zlomyslného úšklebků těch bastardů to nevěstí nic dobrého. Dívka se hrdě postaví a praví: „Ja Ilja Nikolich je nesleču pred stranim muškarcima!!“. První, jenž je oslovován Cyrillic, jde k holčině  a ohromnou silou ji udeří do tváře a ta se klátí k zemi a hlavou se uhodí o zeď. Začínají mi téci slzy po tváři a v hlavě mi prolétne myšlenka, že tohle nemohla přece přežít. Opak je pravdou. Ilja se sebrala z podlahy a ještě z větší  hrdostí stála, nepohnula se, dokonce ani slza nezkrápěla její tvář, jen rudý pramínek mladé krve,jenž kolovala v jejích žilách, ztékala po nevinném  obličeji. Jovanovíc pozvedl zbraň,věděla jsem , že je zle. Vyběhla jsem z úkrytu a anglicky  prosila, ať ji nechají být.  Ale oni se vůbec neotočili, žádná reakce.  Přeskakovala jsem rozmlácené židle v už tak dost zničené místnosti. Ilja se na mne otočila a  klidným  hlasem pravila: „Ubile su moja obitelj i ja znam da sam umrijeti, ali neka se smrću drugih i važ život.“ Ozvala se ohromná rána. V té chvíli by se ve mně  krve nedořezali. Zjevil se mi zpomalený výjev. Kulka vylétla z pušky a zavrtala se mezi oči mladé a velice hrdé Albánky. Běžela jsem k ní jak smyslu zbavená. Brečela jsem  a svírala ji v náručí.Kolem mne prošly ty ohavné zrůdy a típly doutníky o zuboženou dívku. Ještě chvilku jsem nehybně seděla a pak jsem pospíchala ven.Ocitla jsem se na ulici.Kolem mne byly všude  domy zničené bombami, kulky  byly v omítkách a mnohé domy neměly okna. Procházela jsem tím peklem na Zemi a neustále plačíc se modlila za každý zachráněný život. Neobyčejně silný výbuch někde poblíž mě donutí zrychlit krok a vydávám se najít místo explose. Nemusím hledat dlouho. Po pěti minutách rychlého běhu už skoro nemůžu popadnout dech.A pohled, jenž se mi naskytl ,mi ho vzal úplně.Školní autobus plný malých dětí celý hořel a těla byla spálená na uhel.O kousek dál ležela mrtvá těhotná žena.Pod návalem emocí  jsem upadla na zem a uprostřed morbidního výjevu hystericky plakala.Nejhorší bylo, že jsem nemohla nic dělat. Po dlouhých minutách mučení jsem opět spatřila mého průvodce, kterýž pravil: „Prožila jsi dvě hodiny v kosovském bojišti, kde se umírá kvůli nenávisti příslušníků dvou národů . Proto se tě ptám: „Vážíš si života ?“ Z posledních sil se zvedám ze země a odpovím: „Nesnáším život, ne proto co mi dal či vzal, ale proto ,že je tak okázale odporný. Ano vážím si života jako takového, přesto budu vždy nenávidět, to co se děje na Zemi , nezměním názor,  že život je jen snůška hnusných her a poslední bitvu stejně každý prohraje.“  S těmito slovy vše upadá do tmy.

Znovu jsem v galérii a otřeseně odcházím domů. Cestou přes park mně napadá, že sice každý rozhoduje o svém životě, ale všemi svými rozhodnutími ovlivňuje životy druhých. Nežijte proto jen pro sebe, ale i pro ty, co neměli takové štěstí jako vy.