Mlha se valila podzimní ulicí a spolu s pouličním osvětlením  vytvářela závoje a stíny jako přízraky z temných legend. Vlhkost vzduchu pronikala až do plic a nutila ke kašli bezdomovce , který se hlady potácel , protože od rána neměl v žaludku nic, kromě okoralého chleba a půllitru piva.  Hlad ho nutil dychtivě nakukovat  do pootevřených popelnic a  prohrábnout  tu a tam krátkým klacíkem slibně zaplněný odpadkový koš. Dnes měl štěstí , posadil se tedy na nízkou kamennou zídku  a povečeřel skoro celý nedojedený hamburger, hrst hranolků z umaštěného pytlíku  a kus hořké čokolády, kterou očistil od obalu z kamínků a mravenců. Svoji večeři  zakončil  zvětralým pivem přímo z láhve,  ze které ale nejdřív zkušeně vylovil ještě živou ,alkoholem omámenou vosu. Mírně nazelenalou  a trochu navlhlou veku uklidil do ušmudlaného batohu, ráno plíseň okrájí, k snídani bude dobrá. Seděl na zídce s pocitem plného žaludku,  pobrukoval  si a klátil nohama, přitom vychutnával  zapálený vajgl, teprve odbíjení věžních hodin mu připomnělo, že by se měl postarat  kam  složí hlavu na dnešní noc.

Zaniklý hostinec U lípy, tam se dá dobře spát, to si pamatoval od Šimiho z ranního postávání  u Kauflandu, kde s podobnými existencemi  žebral o peníze , za které si koupil pivo, nebo kartonové víno. A tak se dal na cestu k hostinci, který byl skoro na kraji města .Nejdřív sešel z kopce, zahnul doleva ,po 10 minutách doprava a pak už šel jen rovně a po chvíli se dostal na okraj  ulice ,kde hostinec stál. Domy v ulici vypadaly prázdné, v oknech se nesvítilo. Průvan mlátil a drnčivě lomcoval rozbitými okenicemi, a ponuré ticho prázdné ulice  přerušilo jen vzdálené troubení motorového vlaku. A přece jen v ulici někdo byl. Náznak rychlého pohybu zahlédl v prvním patře domu na protější straně , blízko něj  se roztříštila láhev. Tlumená hádka zabublala tmou, ale hned utichla. Z šesti lamp v celé ulici svítily dvě, z toho jedna poblikávala v posledním tažení svého světelného deliria  a chvílemi se kymácela ,jak opilec hledající cestu domů.. Tak byl vchod do hostince lampou někdy osvětlen, a pak se zase ztrácel v naprosté tmě. Muži se najednou zdálo, že ve vchodu někdo stojí a kyne mu  ,ale sotva zaostřil svoje krátkozraké oči,  postava se rozplynula. To bude asi někdo z našich, pomyslel si  a vydal se váhavou chůzí k místu, kde spíše tušil než viděl vchod. Doufám ,že tu nebude plno.  Vchod našel, pomalu a opatrně prošel masivními dveřmi a bliknutí pouliční lampy mu osvětlilo rukou načmáraný nápis na dveřích z předsíně. „Bez peněz do hospody nelez“. Bez dalšího přemýšlení otevřel dveře předsíně, odkud  se kdysi vcházelo do výčepu..

„Je tu někdo ?“ zavolal do tmy.  Zaslechl šustění hbitých myších nožiček odkudsi zprava z rohu místnosti do které vešel. Vytáhl pevně srolované noviny, které měl  připravené a škrtl zapalovačem.  Plamen z novin osvětlil místnost, která byla až na tři stoly a dvě židle prázdná  a  náhlý průvan z otevřených dveří přinesl  směs pachu desinfekce, zaschlých výkalů, hniloby a špinavého prádla. Vlevo od dveří stál  stůl , na kterém byl položený malý talířek. Náhle se mu zdálo, že zaslechl tiché zasípání „Bessssssss  peněěěěs, neleeess“.  Za mihotání plamene, které noviny vydávaly, prošel  místností. Podlaha byla  pokrytá nánosem sutě a prachu, který začal vířit ve vzduchu a dráždit oči k slzám. Nikdo zde nebyl a nic nesvědčilo o tom, že by tuto místnost navštěvoval někdo jiný, kdo by mohl uplatňovat právo domácího. Vešel do úzké chodby , došel na konec a vešel do místnosti, která kdysi sloužila jako WC.  Ke svému překvapení našel kohoutek ,ze kterého na plné vytočení mírným čůrkem tekla voda. Nabral ji tedy do starého připáleného hrnce ,šel zpět do výčepu  a podlahu tam rukama pokropil. Noviny mu mezitím zhasly  ale již se tolik neprášilo  a oči si již pomalu zvykly na tmu. Spokojený s výsledkem si narazil „spacího“ kulicha na hlavu, na podlahu rozložil starou deku, zabalil se do tenkého spacáku, který pamatoval ještě cvičení Varšavské smlouvy. Zaplašil neodbytný pocit ,že není v místnosti sám  a rychle upadl do hlubokého, ale neklidného spánku.

  

            Krátká temná chodba a křik hospodských štamgastů. „ Kdy mi tu sekyru zaplatíš máš už tady skoro tři tisíce?“, „Jóóó tolik, to jsem tady teda nevypil ani náhodou !!! Dva ti dám..“

„Ne máš tu tři klacky sekyru“, „Helé kluci on si připisuje bacha na něj,hlídejte si tácky“. Prázdná hospoda, když už na sekyru nedáváme…Kdy zaplatíte splátky vašeho úvěru na pořízení nemovitosti ? Dáváme vám poslední termín, jinak budeme peníze soudně vymáhat a nemovitost zabavíme….

U auta mi někdo propíchal  gumy a rozbil okna. Asi bývalý štamgast.

            Pracák,  fronta žadatelů. Kolik mi dáte za směny ? 12 čistýho ? Z toho dluh nezaplatím….Beznaděj a vztek…

            Střelba, rychlý útěk, kde si umýt ruce od krve a barvy co byla v těch penězích….

            Policejní eskorta…Útěk

            Oprátka a krátký pád…

 

Probudil se s křikem a musel si otřít špinavé čelo zalité horečnatým potem. Zaposlouchal se do ticha, zda jeho křik nevzbudil nežádoucí pozornost. Po chvíli zase usnul a spal až do rána.

           

            Probudilo ho slunce, které se dralo přes zaprášená okna do místnosti. Vstal, sbalil spacák a deku. Když už jsem tady v suchu, tak se aspoň nasnídám. Vyndal z batohu veku, pečlivě ji okrájel ,a natočil si do láhve vodu. V batohu  ještě našel měsíc prošlou paštiku, nafouklá nebyla tak co ? Najedl se a chystal se odejít, zvědavost mu ale nedala, aby se nepodíval po celém domě. Po vrzajících dřevěných schodech vešel do prvního patra , kde otevřel dveře nejbližší místnosti. Samé haraburdí, polámané nářadí, smetí a několik starých fotek a dokumentů , které jen letmo prohlédl. Nějaká rodina, dvě děti, dovolená u moře. Rodina a nové auto. Otevření hospody, spousta  lidí. Vánoce. Průkaz uchazeče. Muž před stanem. Nic zajímavého. První místnost opustil a stál  před druhou.  Dveře nesly známky policejní pečetě .a vzduchem se nesl podivný nasládlý pach. Otevřel dveře a oči jako by sami vyhledaly kus provazu ,který se pohupoval na háku ve stropě místnosti. Téměř přesně pod provazem byla na podlaze temná skvrna. Mraky a slunce si podivně hrály se stíny a jemu se chvíli zdálo ,že se na protější stěně objevila silueta postavy, která visela ve vzduchu. Z té představy ho zamrazilo, a dostal chuť být na kilometry daleko.

 

            Sešel ze schodů , do batohu nacpal složený spacák a deku,  hodil si ho na záda a zamířil k východu. Zablýsknutí kovu napravo od něj upoutalo jeho pozornost, šel tedy blíž ,aby se podíval co to přesně bylo a ustrnul. Na talířku vedle dveří byla celkem slušná hromádka drobných mincí. Koruny, dvojkoruny, pětikoruny,  desetikoruny. Chvíli se na mince díval, přemýšlel odkud se mince vzaly.  Taky si prohledal si kapsy, jako že tam položí aspoň tu korunu, ale bylo to jen divadlo.Pokušení a zvyk z ulice byly silnější. Vzal si z talířku desetikorunu, pak pětikorunu. Ze zvyku se rozhlédl, jako vždy  když nechtěl být nikým přistižen, nikde nic, vzal talířek a vysypal si hromádku mincí do dlaně , a prázdný talířek vrátil na místo. Jako by všechno kolem ztichlo, až na to ,že schody zřetelně zavrzaly. To už se mu nelíbilo, vyrazil proto ke dveřím, trhnutím je otevřel, a chtěl vyjít ven. Noha, kterou vykročil však došlápla do prázdna, místo podlahy předsíně tu byla černá bezedná jáma ,do které padal a na jejím dně si roztříštil hlavu o špičatý kámen. Poslední co slyšel , když se na něj už šklebila zubatá s kosou bylo zřetelné „Bez peněz do hospody nelez“.

 

 

Parta trampů vyšla z bývalé hospody a vydala se na nádraží. Každý byl o korunu lehčí, na prázdném talířku vedle dveří nechali každý symbolickou korunu za nocleh. Byli rádi ,že přečkali v suchu deštivý večer. A přece… Bez peněz do hospody nelez…