Ad absurdum

Ad absurdum

Matěj se opatrně rozhlédl po nemocniční chodbě. “Nikde ani noha, můžeš!” dodal si odvahy a vyskočil na nemocniční vozík. Pevně se chytil rukama za okraje a nohama se odrazil od zdi. “Jedéém,” křičel na pohyblivé lůžko, které si to i s Matějem šinulo chodbou. Otočil se na břicho, čelem ve směru jízdy. Z dálky slyšel jiný vozík jak mu šlape na paty. “Přidej, přidej,” povzbuzoval svoje vozidlo. Vozík jen úpěl a ohlédnuvší se Matěj spatřil za sebou vozík číslo pět. Byl necelých deset metrů za nimi a stále se přibližoval. Je rychlejší, jistě má lépe promazaná ložiska, pomyslel si Matěj. Sedl si do tureckého sedu a jal se přemýšlet.

“Z počáteční vzdálenosti obou těles, jejich hmotnosti a vzájemné rychlosti vyplývá, že vozík číslo pět dostihne naše těleso během deseti vteřin, což je čas té, který mi zbývá do vymyšlení nouzového…” Matějův výpočet přerušil skřehotavý hlas z amplionů: “Prrrrrosíme vozík číslo pět, aby se urrrrrrychleně dostavil na operrrrrační sál. Vemte si sebou sterrrrrilní výbavičku a klidnou náladu. Prrrrovádíme rrrrresuscitaci,” dochrčel hlas. Ještě chvíli se z rozhlasu ozývalo hlasité oddechování. Matěj zařval nadšením, když zpozoroval, že jejich pronásledovatel začal okamžitě zpomalovat. “Paráda,” pochválil svůj vozík “a teď mě zavez na přednášku.” Hlasatel opět chytil dech a znovu zařval: “Vozík číslo čtyři, vozík číslo čtyři. Prrrroveďte operrrraci beta.” Poslední slovo ze sebe hlasatel doslova vyplivl. Matěj, který nic nechápal, se zmateně rozhlížel kolem sebe a pozoroval, jak z každého reproduktoru padají řecká písmena. Matějovy údy najednou začaly obepínat silné kožené řemeny a za chvíli už ležel pevně spoután na svém vozíku. Jenže Matěj neznal ani číslo svého lůžka ani nevěděl, co je operace beta. Vyprrrrrostil pravou ruku z vozíkova sevření a strčil si palec do pusy. Ne, je to trojka, jsem na trojce, uklidňoval se. Po chvilce, s palcem v puse a s očima upřenýma na míhající se lampy, usnul.

Probudil se, když s ním vozík dojel k malým dveřím. Byl stále v nemocnici. Zpoza dveří se ozývaly duté rány a pak se dvířka rozletěla. Prosvištěla těsně nad Matějovou hlavou a rozbila okno za ním. Ze dveří se vysoukal vousatý doktůrek. “Sakra trojko! To už jste tu zase? Kolikrát vám mám říkat, že do čtyřky vám chybí jedna jednotka?! Vy musíte bejt úplně blbej!” Matěj se už chystal omlouvat, ale uvědomil si, že doktor křičí na jeho vozík. Ten se začal pomalu vrtět a přejíždět sem a tam, jakoby se styděl. “A co vy jste zač?” vypálil doktor na Matěje. “Já… já,” koktal Matěj “já se tu jen tak jako, no víte co… projíždím.” “Tak vy se tu jen tak projíždíte?” zařval. Matěj se obával nejhoršího. “Otevřete ústa,” vyštěkl doktor. Matěj poslušně otevřel pusu jak jen to šlo. Doktor vytáhl dřevěnou špachtli a vrazil ji Matějovi do krku se slovy ‘Áááá’. “Éééeááá.” “Člověče, vždyť vy tam máte raka jak kráva!” “He?” podíval se Matěj nechápavě. Pak se prudce rozkašlal a nakonec si vrazil ruku hluboko do krku a vytáhl velkého červeného raka. Utřel si pot z čela a zhluboka dýchal. Nebohého raka hodil za sebe a vyčerpaně se podíval na doktora.

“Sestři, přineste mi kávu!” zavolal doktor.

Vozík se v tu chvíli přestal stydět a s velkým škubnutím se zase rozjel. Matějovi to už stačilo a chtěl jít domů, ale vozík jel ďábelsky rychle a nedalo se z něj tak snadno seskočit. Matěj začal lůžko přemlouvat. Sliboval mu, že mu promaže kolečka, že ho vyčistí, dokonce, že ho znova nalakuje. Nic, s vozíkem to ani nehlo. Nakonec Matěje napadal spásná myšlenka: slíbil, že mu zařídí jednu jednotku navíc, když ho zaveze do centrály. Vozík zpozorněl. “Hele, slibuju, že budeš čtyřka, když mě odvezeš k tomu skřehotavýmu.” Vozík se moc dlouho nerozmýšlel a zamířil tam.

Matěj rozrazil dveře a podržel je. Byly dost široké na to, aby jimi vozík projel a naložil překvapeného Skřehotavého. Trojka si to uháněla i se skřehotavým kamsi do temných nemocničních koutů. Matěj přiběhl k mikrofonu a spustil: “Žádám všechny, aby se okamžitě dostavili do konferen… do konferrrrrenčního sálu,” opravil se Matěj rychle. “Včetně všech vozíků,” dodal Matěj.

Konferenční sál byl našlapaný, až praskal ve švech. Všichni se těšili na nějakou skvělou šou, ale nikdo nevěděl, co se bude dít. Když Matěj vystoupil na pódium, celý sál vydechl údivem a pak si začal vzrušeně šeptat. Vozíky se vrtěly a dělaly hrozný hluk. Matěj si žádnou řeč nepřipravil.

“Éééé,” začal “chtěl jsem totiž… abych tak řekl, něco tady není v pořádku,” dokončil Matěj s viditelnou úlevou. Sál začal bučet a pískat. Ze všech stran se ozývalo samé ‘fůůůůj‘ nebo ‚vyveďte ho’. Za chvíli už na pódiu přistávala zelenina. Matějovi známá sestřička po něm hodila žábu. Pana doktora. Matěj neobratně doktora zachytil a před celým sálem se styděl s žábou v ruce. Doktor zakuňkal do mikrofonu a sklidil obrrrrovský aplaus. Toho Matěj využil – nastavil mikrofon tak, aby do něj doktor mohl kvákat a rychle odběhl do zákulisí. Seběhl do šaten, kde chyběla maskérka. Zhroutil se na židli a začal olizovat pudr. Mezitím sál začal šílet, ozývalo se dupání, tleskání a skandování nějakých nesmyslů. Matěj si uvědomil, že chtějí přídavek. Sebral se ze židle a opět vyběhl na pódium. Sál vydechl úlevou a tušením nadcházejícího. Matěj doklusal k mikrofonu a zvedl na něm přilepeného doktora-žába, který mikrofon obemknul celým tělem, aby posluchači slyšeli bití jeho splašeného srdce.

“A teď něco aviatického, chcete?” zařval Matěj do publika. To sborovoě odpovědělo: “No to si piš!”