Seník

Matěj spatřil na okraji opařeného lesa seník. Dokonce s rozhledem nahoře nebo co to bylo. Vypadalo, že bude ještě pršet, mraky totiž začaly opět houstnout černat a celý nabubřelý se daly do stepu na místě. Nemohly se dočkat, až budou moci opět pomočit ty ubohé, nízké Vysoké Tatry. “Nezapíchenme to tady, v seníku?” zeptal se Elišky. “Kamže? Ty mě zveš do sssseníku?” opáčilu mu Eliška vystrkujíc přitom svůj šedý rozeklaný jazyk. Bože, to bude s ní zase radost, pomyslel si Matěj, ale hned napadlo, jaké by to bylo líbat se s tím zmijím jazykem, který tak ráda vystrkovala a jehož dva konce se tak svůdně vrtěly pokaždé, když ho opět zatahovala. Jenže hned si bolestně uvědomil, že on tenhle jazyk nikdy neokusí, že mu nezbývá, než tenhle jazyk provokovat a koukat se na něj.

“No jasně, tys nikdy nebyla v seníku?”

“Že nebyla? Tssssss, já tam jsem skoro pořád!” usadila Matěje a pyšně zvedla bradu. Tajně si přitom změřila ten seník a shledala ho velmi útulným. Jenže to přece nepřizná a bude ho považovat za barabiznu, aspoň dokud Matěj trochu nepookřeje.

“Eliško, Eliško, teče ti po bradě mlíčko,” prohodil Matěj ironicky se zvláštním uspokojením sledoval, jak zatnula pěstičky, až jí zbělely klouby. Prudce k němu otočila hlavu a vyplázla ne něj jazyk. Jenže v tom okamžiku, kdy jí jen bezvládně visel z úst, jako teplému psovi, vypadal hodně odpudivě. Eliška si to uvědomila a jazyk pomalu zatáhla. Styděla se.

“Tak co, jdeme tam?” zeptal se Matěj znovu.

“No jo klidně, mě je to jedno.”

“Co?”

“Něco se tam pohnulo!” řekla Eliška už o poznání nervózněji.

“Jéžiš, snad to nebyl medvěd,” zděsil se Matěj “teď jich je v Tatrách plno. Nikdy nevíš, kdy a kde na něj narazíš.”

“Jsi hnusnej,” urazila se Eliška.

“Ale nejsem, však mě znáš. A medvěd je ještě hnusnější,” dodal. Eliška se jen ušklíbla. “Ale já Tě ochráním, neboj! Vytáhnu na něj svůj boviják a budu se s ním prát.”

“No to bych teda chtěla vidět,” odvětila cynicky, ale už potěšena tím všedním projevem přízně.

Vylezli na seník a pomalu ze sebe sundavali mokré oblečení. A vyměnili ho za suché, které měli pečlivě zabalené v igelitkách, které měli méně pečlivě zabalené v baťůžkách. Mokré oblečení rozvěsili po stranách seníku jako vlajky, které měli dát najevo hajnému, že jsou v seníku vetřelci.

“Hmm, koukáme přímo na hájovnu, to není moc dobrý,” ozval se Matěj.

“Já vím, tady je spousta netopýrů, hned přiletěj a vysajou tě,” řekla Eliška a hned to také Matějovi názorně předvedla na jeho krku. Matěj trochu odvrátil hlavu, aby mu Eliška neposlintala celý krk, ale ta mu ho už utírala svým suchým zmijím jazykem. Najednou zpozorněli, protože zaslechli pomalé plíživé kroky. To nebude netopýr, pomyslel si Matěj a přitáhl k sobě Elišku tak, aby se nemohla podívat, kdo to přichází. Zakousl se jí do ramene. Neměl proto zvláštní důvod, ale ono tak pěkně vyčnívalo zrovna před jeho ústy, tak se do něj zakousl jako do jablka. Aspoň nějaká satisfakce za ten krk, řekl si v duchu.

“Kdo to tu loupe per…, totiž kdo se to tu, kurva, camrá na seně?” ozval se hrubý hlas ze tmy. A je to tady, pomysleli si oba, Matěj s Eliškou, hajnej přišel. Hajný si na ně posvítil baterkou a když viděl Matějův obličej blázna, kterak je zakousnutý do ramene nějaké dívky, myslel si, že ne všichni a ne všechno je dnes v pořádku. Cejtil to v kostech (měl leukémii v prvním stádiu, ale ještě o tom nevěděl). Eliška nevěděla co se děje, protože byla k hajnému zády. Slyšela jen jeho hrubý hlas a jeho vulgární žargon jí trochu šimral v uších.

“Éééé,” začal Matěj, ale v tu chvíli mu málem vyrazila zuby Eliška, které se prudce otočila, když jí pomalu došlo, v jaké je situaci a chtěla si zachovat svoji důstojnost. Místo toho nepříjemně udeřila Matěje do zubů a teď se pro změnu na hajného dívala divoce vyhlížející rozcuchaná dívka, která se marně snažila zakrýt oči před prudkým světlem hajného baterky. Matěj padl obličejem do sena a řekl si, že vyjednávání nechá pro tentokrát na oslněné Elišce. Hajný už se nadechoval, že se zeptá znovu, ale rozmyslel si to, když uviděl, že se dívka snaží nějak upravit, aby nevypadala tak zvířecky. Eliška si zajela rukama do vlasů a trochu si je urovnala.

“Nóóó, víte,” spustila Eliška, ale pak se tázavě podívala na hajného. To hajného probudilo, uvědomil si kdo je tady pánem.

Vyplašíte zvěř, pomyslel si Matěj a asi mu něco z toho uklouzlo i nahlas, protože hajný se hned na něj obořil: “Cos to říkal?” “Nic, nic, jen že to bolí jako…, jako pěst,” odpověděl Matěj s rukolu na ústech a se slámou ve vlasech. Hajný se na něj nedůvěřivě podíval, ale nedůvěřoval především sobě. Nemohl uvěřit, že tady má dva obyčejné náctileté, kteří se mu válí na seníku a proto je taky nedokázal vyhnat.

“Co ‘ste vlastně zač?” zeptal se znovu nedůvěřivě. Matěj se zvedl na loktech, takže si je hajný mohl konečně prohlédnout oba. Eliška se mylně domnívala, že se Matěj opět zapojí do hovoru, ale ten se jen na hajného usmíval tím maskuliním, vševědoucím, debilním úsměvem. Ticho mezi nimi začínalo být už trapné, ale pak to Elišce opět došlo a rychle ze sebe vyhrkla: “Ne, to nebylo tak, jak si myslíte, my jsme tady ne to, víte, my nejsme ti, no, však víte. Milenci, nó,” dokončila. Matěj se na hajného ušklíbl a ten se cynicky rozřehtal, protože si vzpomněl na vlastní ženu. Do prdele s chlapama, pomyslela si Eliška a ve svém zamyšlení vyplázla svůj zmijí jazyk a nenávistně s ním zasyčela. Hajný už viděl ledacos, tak ho Eliščin jazyk nevyvedl z míry, spíš ho štvala dobrá nálada toho kluka, který tak bezostyšně nechává vyjednávat svou holku.

“No dobře, to je ostatně jedno. Ale v tomhle seníku nemáte co dělat!”