Vzpomínání

Pomalinku svítá. Ranní slunce kreslí na obloze první prstýnky světla. Ležím na posteli přímo naproti oknu a z posledních sil sleduji jeden z největších zázraků přírody.

Kolik času uběhlo od té doby, cos mě nechal stát na ulici samotného. Jsou to dva měsíce? Nebo už tři? Byl to vlastně docela pěknej den. Dokonce jsem se kvůli tobě ulil na chvilku z práce. Večer už jsi neměl čas. Teď už to vím, bylo to kvůli někomu jinému. Víš, čekal bych všechno. Ale že mě opustíš zrovna ty, to bych nečekal.

Vlastně jsme spolu byli jenom chvilku. Co je to rok a půl společného života? Asi nic. Tedy – nemělo by být.

Ale asi bylo. Chybíš mi. Chybí mi vůně tvých vlasů, jiskřičky v očích které si měl když ses smál, když ses mě nesměle dotknul na ulici (já vím, vždycky ses styděl). Nejvíc mi ale asi chybí ta pohoda. Přitulit se k tobě, pustit si televizi a nemyslet na nic než na tvoji přítomnost.

Když to skončilo, chtěl jsem vrátit čas. Zkusit to ještě jednou, jinak. Ale už nechci. Rozchod bolí, ale návraty bolí dvakrát tolik. Proplul jsi mým životem jako nádherný sen. Budeš mi chybět, možná i hodně dlouho. Ale já už se z toho dostanu. Období depresí a sebevražd už mám za sebou. Slzy mi už taky došly. Proč plakat. Pokud nejsi se mnou, tak za slzy nestojíš. Alespoň tímhle se utěšuju.

Sluníčko se posouvá po obloze pomalinku čím dál tím výše. Za chvilku mi začne svítit do očí. Na peřinu si kreslím prstem srdíčko. Sám sobě. Nikdo jiný ho pro mě nedokáže namalovat. Asi si budu muset přesunout postel dál od okna. To světlo mi začíná vadit.

Za chvilku bude budíček. Dostanu svůj příděl jídla a těch pár prášků na zapomnění. Nejhezčí pocity mám stejně ale ráno, když můžu vzpomínat. Když jsem bez prášků.