Sofie a Tlapička

Sofie a její pes Tlapička se mají hrozně rádi. Ale brzo na ně čeká nemilé překvápko.

,,Sofie, pojď dolů. Na stole máš večeři!“ volal na mě táta. Rychle jsem seběhla po dřevěných schodech:,, Tati, nepůjdeme se podívat za Martou?“ Zeptala jsem se táty ,,Ne, zlatíčko, dnes ne. Musím toho ještě hodně udělat. Musím vyprat, vyžehlit, zamést, vyvenčit Tlapičku a nakoupit. Až zítra, Sofie, slibuji ti to.“ Vzdychla jsem a okusovala jsem kůrku chleba. Když jsem dojedla řekla jsem tátovi: ,,Tatí, já  vyvenčím Tlapičku. Zatím můžeš vyžehlit, vyprat a zamést. Až se s Tlapičkou vrátíme, tak můžeme dojít nakoupit spolu.“ Táta zakýval hlavou a já odběhla do pokoje. Vzala jsem si bundu a boty a běžela jsem pro vodítko. Když mě viděl, hned ke mně přiběhl a olízal obličej. Připoutala jsem ho a vykročila k vrátkům. Občas si s Tlapkou povídám o mámě. Protože mi máma umřela, když mi byl jeden rok, nepamatuju si, jak vypadala.  

Každopádně bych chtěla vědět, jaké to je mít mámu. Mám po ní jen pár věcí. Hřeben, zásnubní prsten, deníček s rozpitým písmem a Tlapičku. Když si máma brala tátu, dostali jako zásnubní dar Tlapku. Tak jsem si to aspoň přečetla v první stránce mámino deníku, která nebyla jediná rozpitá. Bylo tam napsáno, jak babička pekla koláče a maminka měla strach, aby to všechno vyšlo a táta si třeba sňatek s ní nerozmyslel. Bylo tam napsáno, jak tátu milovala, jak on jí miloval a znali se už 12 let.

   Podle jedné stránky deníku jsem poznala, jaký hodný člověk máma musela být. Tolik jsem toužila ji poznat. Když s Tlapkou o mámě mluvím a vyslovím její jméno: Leona, tiše zakňučí a jemně do mě drcne čumáčkem, abych ho pohladilo, po jeho strakaté a hebké srsti. Tlapku mám hrozně ráda nejen kvůli tomu, že mi zbyl po mámě, ale můžu si s ním o ní povídat. Můj kamarád Leoš má rodinu vcelku a kamarádka Ivana má rozvedené rodiče. Leoš má doma křečka Oldu a kočku Lídu. To Ivana má koně Podkovu, psa Hafíka a morče Mrkvičku.

    Když jsem dorazila domů, viděla jsem před zahradou velké červené auto. Vešla jsem do domu a slyšela v kuchyni strašný smích a jak se táta ptá: ,,A dáš si ještě šálek kávy?“ A nějaký ženský hlas odpověděl: ,,Ano, děkuji, máš výbornou kávu.“ A bylo slyšet hlasité mlasknutí a další hora smíchu. Táta nebývá tak veselý, zvlášť ne v ženské společnosti. Svíral se mi žaludek a měla jsem knedlíky v krku, když jsem pomyslela na to, že by třeba táta s tou ženskou něco měl. Vždyť mámu tak miloval. A já nechci macechu! Stačí mi táta. Navíc mi slíbil, že půjdeme k Martě. Moment, nemá Marta nové auto? Třeba je to ona, ta žena, která je u nás v kuchyni! Sebrala jsem všechnu odvahu a vrazila do kuchyně. Najednou táta i ta žena cukli hlavou a ta žena se na mě podívala a řekla: ,,Ahoj, Sofie,“

Uf, je to Marta ,,tak jak se máš? Čekala jsem, že přijdete na kafe, ale na konec jsem musela přijít já k vám!“ Ale táta říkal, že se za ní zastavíme až zítra. No co, spadl mi velikánský kámen ze srdce a odpověděla jsem: ,,Ale mám se docela dobře. A co ty, Marto, co Leoš? Musím s ním někdy zase vyrazit ven, ve škole se vidíme málokdy. Hodně jsem se rozzlobila, když ho dali do béčka.“ ,,Ano, já se mám dobře. No, Leoš je nemocný, má angínu. Taky si stěžoval, že chtěl sedět s tebou a nakonec musí sedět s Lili.“

Lili, LILI! Já Lili tak nesnáším! Už od školky jsme si dělaly naschvály a teď si sedne s Leem! Tak to ne, na tohle jsem Martě něco říct musela: ,,Aha, tak já Leovi zavolám, jak se má. Zatím.“ ,,To je dobrý nápad. Tak se měj.“ Táta se nějak divně zatvářil. On pozná, kdy jsem rozpálená!

  Vzala jsem Tlapku a odešla s ním ke mně do pokoje. Hleděla jsem na jeho šedé chloupky a odpočítávala roky jeho narození. Je mu vlastně 8 a půl let. Už je dost starý. Doufám, že se mi neztratí. Nebo neumře. Ne, na tohle nemůžu myslet! Tlapkaje můj miláček, mám ho strašně ráda! Nahrazuje mi matku. Najednou jsem slyšela nějaké divné zvuky. Pod Tlapkou byla loužička a on se třepal se staženým ocasem u rohu: ,,Tlapko, co to děláš?! No, co to má být?! Kdo to má po tobě uklízet, jsi už dost velký na to, abys věděl, že se vevnitř nečůrá!“ Vzala jsem hadr a loužičku po něm utřela. Mezitím Tlapka někam zmizel. ,,Tlapko? Kde jsi, Tlapko? No tak, neschovávej se mi.“ Prohledala jsem celý dům, kromě kuchyně. Tak jsem běžela po schodech dolů, abych se tam podívala. Prohledala jsem ji, ale nikde tam nebyl. Strašně jsem si vyčítala, jak jsem na Tlapku křičela. Bylo mi to tak líto! Možná by tu teď byl. Běžela jsem tátovi říct, že se Tlapka ztratil: ,,Ale to není možné, vždyť jsi ho měla u sebe! Nemohl se vypařit!“ To samé jsem si říkala. Vždyť jsem dveře zavírala, když jsem do koupelny šla pro ten hadr! Marta se na mě a na tátu podívala: ,,Já vám ho pomůžu hledat!“ ,,Ne, Marto, běž domů.“ ,,Dobře, ale budu se dívat po ulicích, jestli ho někde neuvidím.“ Neměla jsem Tlapkovi tolik vynadat, on za to nemůže! Třeba má nějaké problémy! Je nemocný! Vždyť on normálně chodí na záchod ven.

       Když Marta odešla, pustili jsme se s tátou do hledání. Prohledali jsme každý koutek našeho domu. Já zavolala Ivaně, jestli k nim třeba nezaběhl. Ale tam také nebyl. Začala jsem brečet! Táta ke mně přišel a řekl, že Marta ho nikde nenašla. Kam se jen Tlapka mohl vypařit? Pořád jsem brečela!

Chýlilo se k večeru.

Já nemohla spát.

 Ležela jsem stulená do klubíčka

 a poslouchala, jestli náhodou

 Tlapka nedrápe na dveře a nechce se

 dostat dovnitř. Nakonec jsem

 přece jen usnula, ale klepala

 se zimou celou noc. Ráno jsem

 reflexně šahala vedle sebe na

 Tlapku, ale on tam nebyl. Seběhla

 jsem po schodech do kuchyně,

 kde po ránu bývá táta: ,,Tatí, našel jsi Tlapku?“

 ,,Nenašel, drahoušku, ale on se najde.Neboj se. Zkus si dát k posteli misku se žrádlem, třeba přiběhne.“

 

 

Našla jsem Tlapičku!

Udělala jsem, co táta řekl. Vzala jsem konzervu a nasypala její obsah do Tlapkovi mističky. Zaslechla jsem žalostné kňučení. Podívala jsem se do skříně, za stolek, pod peřinu a na konec pod……… pod postel! Byl tam Tlapka, bezvládně tam ležel. Lehla jsem si k němu pod postel a poslechla jsem si jeho srdíčko. Dýchal. Honem jsem běžela za tátou: ,,Tatí, našla jsem Tlapku, je pod postelí, nehýbá se, jen leží.“ ,,Dobře. Vezmi misku se žrádlem a pojď honem nahoru.“ Udělala jsem to, co táta povídal. Misku jsem dala Tlapkovi k čumáčku, ale on nemohl zvednout hlavičku. A tak jsem si vzala do ruky granule a strčila jsem je Tlapkovi do krku. On to spolkl, ale stěží. Pak mě napadalo si vzít injekční stříkačku (ne opravdovou, jen na hraní) A naplnila jsem jí vodou. Stříkačku jsem dala Tlapkovi do pusy a pomalu jí mačkala, aby obsah zajel Tlapkovi do krku. Táta zatím zavolal veterináře. Já seděla u Tlapky, mačkala mu tlapičky a říkala: ,,To bude dobrý, vydrž! Vydrž ještě chvilku.“

Za pět minut přejel veterinář a hned na to odjel s Tlapkou do své ordinace. Táta si mě k sobě přitiskl a zašeptal do ucha: ,,Neboj se o něj, pan veterinář to všechno zařídí. On se o něj postará.“ Já jsem brečela. Bylo mi příšerně líto, jak jsem Tlapičkovi vynadala. Brečela jsem a cítila, jak tátovi stéká něco teplého po tváři. On také brečel. Tlapka byl to jediné, co měl táta po mámě. Já znám Tlapičku 7 a půl let: ,,Sofie, musíš jít do školy! Až se vrátíš, bude tu babička.“ Řekl táta chraplavým hlasem. Běžela jsem nahoru si vzít bundu a tašku do školy. Ale vůbec se mi tam nechtělo! Před obličejem jsem měla pořád Tlapkovo výraz, jak jsem mu vynadala. Že se mu něco stalo je moje vina.

    Když jsem dorazila do školy, šla jsem za Ivanou. Řekla jsem jí o Tlapkovi a znova se rozbrečela. Ivana mi podala kapesník, odejmula mě a řekla: ,,No tak, neplač, on se uzdraví. Nemysli na to!“ Ale já mám Tlapku tak ráda, že na něj zapomenout nedokážu. Zase jsem se rozbrečela. Ve škole jsem málem dostala poznámku, od mé třídní, že neposlouchám při hodině. Ale děti ze třídy se mě zastali, že nemám mámu a že nám málem umřel pes. A já se zase rozbrečela. Naší třídní mám ráda. Utěšovala mě, když jsem se rozbrečela.

 

Položila mi ruku na záda a soucitně řekla: ,, To je mi líto, nevěděla jsem o tom. Víš moc dobře, že tu nejsem moc dlouho.“ Já jen kývla.

Při přestávce ke mně přišla Ivana a řekla, že jí volal Leoš a moc mě pozdravuje. Pak mě objala.

       Když jsem přišla domů, přivítala mě babička. Měla slzy v očích: ,,Ahoj, babi, tatí už ti řek o Tlapkovi?“ ,Ano, řekl, kočičko, já vím, co pro tebe znamená,já ho mám také moc ráda! Táta teď volá se zvěrolékařem.“ Byla jsem překvapená a nahrnula se do domu.

Táta stále ještě telefonoval, byl smutný, ale zároveň trošku veselejší. Když položil telefon, tak nám oznámil: ,, Tlapka je ochrnutý. Přední packy mu rozhýbaly a štěkat a jíst už taky může, ale zadníma packama nemůže hýbat.“ Řekl zkroušeně táta. To mě zlomilo. Rozbrečela jsem se a pak se táty zeptala: ,,A nebolí ho to moc?“ ,,Ne, vůbec to necítí, zlatíčko.“

,, A přivezou ho k nám?“ ,, Ano, už dneska, je zbytečný ho tam nechávat! Není co zjišťovat.“

 

Za hodinu k nám přijel zvěrolékař. V náruči měl Tlapku. Tlapka vrtěl ocáskem.

 Celá uvzlykaná jsem běžela ke zvěrolékaři a Tlapku si od něj přebrala. Do ouška jsem mu zašeptala, jak je mi líto, že jsem na něj křičela. On mi olíznul obličej a já poznala, že mi odpouští. Postavila jsem ho na zem a on postoupil dvěma předními packami za mnou a zadní za sebou táhl. Rozbrečela jsem se, že ho to musí bolet a na do smrti je za sebou bude tahat ,,Drahoušku, já vím, ale jinak to nejde.“

    V noci se mi těžko usínalo. Hladila jsem po bříšku Tlapičku a koukala na jeho bezvládné zadní nožičky. Bylo mi ho strašně líto a slzy mi stékaly po tvářích. Najednou se ve dveřích objevila babička, podívala se na mě a odešla.

 

Jak tak jsem koukala na Tlapku, něco mě napadalo. Opatrně jsem se zvedla a vzala si papír a tužky. Napsala jsem:

                       Všem milovníkům psů! Prosím o podporu.

                                   Potřebovali by jsme uspořádat sbírku peněz

                                   Pro našeho psa, kterému ochrnuli zadní

                                   Nožičky. Potřebovali bychom  pro něj vozíček.

                                   Nožičky by za sebou nemusel tahat.

                                   Peníze posílejte na adresu………

 

Tak a bylo to. Teď jsem se klidně přitulila k Tlapičkovi a podívala se mu do očí. Také se na mě díval. Pak jsem usnula.

Ráno mě přišel táta vzbudit. Podíval se mi na stolek a přečetl si tu správu: ,,Sofie, to je skvělý nápad!“ Hned na to přišla babička a dívala se tátovi přes ramena. Někdo zazvonil. Babička šla otevřít. Ze zdola bylo slyšet: ,,Ahoj, pojď dál, to je ale doba, co jsem se neviděli!“ Byla to Marta. Přicupkala k nám nahoru a pozdravila mě i tátu. Zbystřila mi na posteli Tlapičku: ,,Ahoj, Tlapičko, tak jak se máš?“ Zdá se mi, jako by měla Marta patřit do rodiny. Zná se s tátou už 12 let. Jako s mámou.

Táta mi řekl: ,,Drahoušku, uděláme nějaké kopie, dobře? Pak je vyvěsíme a někdo nám možná něco dá.“ Souhlasila jsem a běžela se obléct. Když jsem měla namířeno do školy, ještě jsem Tlapkovi dala pusu na čelo.

  

Ve škole už byl Leoš: ,,Ahoj, jak se máš Sofie? Co Tlapka?“ Vzpomněla jsem si na něj a draly se mi slzy z očí i když jsem věděla, že mu můžu hodně pomoct: ,,Ahoj, Leo, já se moc dobře nemám. Tlapka se má nejspíš hůř než já.“ A přikradla jsem se k Ivaně. A ta se mě zeptala: ,,Ty zase brečíš? Co Tlapička? Je mu líp?“ ,,Jo, brečim. Má ochrnutý zadní tlapky. Ale chceme pro něj uspořádat sbírku na vozíček. Mohlo by mu to pomoct.Ty nožičky za sebou vláčí. Je to strašně smutný.“ A oči se mi zase zaplnily slzami. Ivana mě po třetí objala.

 

Při hodině mi napsala dopis: Řeknu rodičům, ať přispějou. Něco určitě dají.

Já jí odepsala: Děkuju ti moc Ivi, jsem ráda, že tě mám.

        Když jsem přišla ze školy, měli jsme narvanou schránku obálkami. Říkala jsem si, kdo nám to může psát a pak jsem si vzpomněla na tu zprávu. Všechny obálky jsem nanosila do kuchyně a zavolala jsem na tátu: ,,Tatí, máme poštu, pojď dolů!“ Táta seběhl po schodech dolů, ale ne sám! 

 

SUPER DEN

Za ním byla Marta. Ani nevím proč, ale byla jsem ráda, že u nás Marta je.

,,Ahoj, Marto.“ ,,Ahoj, Sofie!“ Pozdravily jsme se. Zasedli jsme se stolu a já otevřela první obálku. Bylo v ní 500 Kč. Druhou otevřel táta. Tam bylo 300 Kč s dopisem: Dobrý den, je mi moc líto vašeho psa. Proto vám posílám 300 korun českých.

Přeji vám, ať se vám váš sen o vozíčku pro psa splní. Karel Voříšek.

Babička seběhla ze schodů a usedla k nám ke stolu. Třetí obálku otevřela Marta, tam bylo 600 Kč. Babička otevřela čtvrtou obálku a tam bylo 750 Kč. Do večera jsme měli o zábavu postaráno, protože chodila pořád nějaká pošta. Nakonec přišel i Leoš a Ivana.

Zazvonil zvonek u dveří: ,, Já otevřu.“ Řekla Marta. Slyšela jsem ženský hlas. A poznala jsem ho dost dobře. Paní učitelka. Marta jí pustila dovnitř: ,,Dobrý den, neruším?“ Zeptala se: ,,Ne, vůbec nerušíte, dobrý den, paní Slavíková. Sedněte si. Omlouvám se za ten nepořádek, ale uspořádali jsme takovou sbírku na našeho psa.“ ,,Já vím, taky jsem vám něco málo poslala.“ Všichni jsme zůstali s otevřenými ústy. Dokonce i Tlapička.

,,Věděla jsem, že se budete divit, ale že tolik?“ Zasmála se paní učitelka a všichni ostatní taky: ,,A proč jste tu?“ zeptal se táta ,,No, víte, vím, že prožíváte těžké období a chtěla bych vám s tím nějak pomoci.“ Byla jsem tím překvapená, ale její pomoc jsme přijali.

Večer jsme peníze sečítali a Tlapička už se těšil, až se dozví výsledek. Když táta dopočítal, sdělil nám výsledek: ,,Dělá to 3 000 Kč!“  Všichni jsme zajásali! Dokonce i Tlapička jásal. Měla jsem takovou radost, že jsem řekla, že 2 000 Kč dáme truhláři na kvalitní vozíček a za zbylých 1 000 koupíme potřeby pro Tlapku. Byla jsem tak dojatá, že jsem Tlapku objala a pusinkovala ho: ,,Tatí, já jsem tak ráda! Ale jsem ospalá, asi si půjdu lehnout.“ ,,Jistě, zlatíčko, jen běž.“ Řekl táta.

          Když jsem si oblékla pyžamo, slyšela jsem, jak se všichni loučí. Babička přišla ke mně do pokoje a řekla mi: ,,Tatínek by ti chtěl něco říct. Ale musela by jsi s tím souhlasit.“ ,,Tak ať přijde a zeptá se mě,“ Otočila jsem se k babičce ,,já se přece zlobit nebudu!“ Pohladila mě po tváři a zavolala tátu. Hned na to přicupital táta a sedl si mi na postel: ,,Víš, chtěl bych se tě zeptat na jednu moc důležitou věc, Sofie!“ Byla jsem příšerně napjatá: ,,Dobře, tak se ptej, tatí.“ ,,No, víš já…… ehm ……. No, chtěl bych požádat Martu o ruku.“ A bylo to tu. Byla jsem hrozně ráda, ale také se mě zmocňoval takový divný pocit. Nevěděla jsem co mám říct: ,,Tatí, já ti na to odpovím až zítra. Dnes jsem moc ospalá a potřebuju si to promyslet, dobře?“ ,,Dobře!“ To jeho ,,Dobře“ se mi zdálo zklamané.

         Celou noc jsem přemýšlela o tom, co se mě ptal táta. Mnula jsem Tlapičkovi ouška a přemýšlela. Chci mámu? Nechci mámu? ,,Až se ráno probudím, budu mít jasno“ Šeptala jsem Tlapičkovi.

        ,,Ahoj, Tlapičko,“ pozdravila jsem ráno Tlapičku s dobrou náladou ,,Tak jak ses vyspal?“ Tlapička jen zakýval hlavou. Seběhla jsem po schodech dolů, kde ležel táta na gauči u televize a v ruce svíral malou krabičku. Pomalu jsem ji tátovi vypáčila z ruky. Byla to malá, sametová krabička. Otevírala jsem ji želvím tempem a když jsem viděla něco se blýskat, rychle jsem ji dootevřela. Byl tam překrásný, blýskavý prstýnek s kamínkem uprostřed. Prstýnek jsem na chviličku z jeho místečka vyndala, ale zase rychle zandala a tátovi dala krabičku zpátky do ruky, protože Tlapička začal štěkat.

Honem jsem běžela zpátky po schodech nahoru. Tlapička mě následoval. Táta zavzdychal a zvedl se z gauče. 

Zašel do koupelny a vylezl s kartáčkem na zuby v ruce. Chudinka byl celý rozespalý. Rozhodla jsem se sejít dolů: ,,Ahoj, tatí, tak jak ses vyspal? Já s Tlapkou dobře.“ Táta se na mě otočil, zamžikal a řekl: ,,No, celkem dobře. Odpoledne se tě na něco s babičkou zeptáme. Teda spíš já.“ Zčervenal táta. Asi jsem tušila, na co se chce zeptat. Já už jsem byla rozhodnutá. Přesto jsem chtěla počkat až na babičku.

             Nastalo to odpoledne, na které táta tolik čekal. Ale i já. Sešli jsme se u stolu: já, babička a táta. Naservírovali jsme oběd na stůl na a táta pravil: ,,Tak Sofie, myslím, že víš, na co jsem se tě to včera večer ptal. Já bych chtěl znát tvůj názor.“

Svou židli jsem si přisunula blíž k tátovi a následně sdělila svůj názor: ,,Já o tom přemýšlela, táto. A myslím, že by jsi Martu o ruku požádat MĚL. Je hodná, pracovitá, myslím, že tě má ráda. A kdy plánuješ se jí zeptat?“ Táta chvíli jásal, ale po mé otázce se podrbal na hlavě a potichu odpověděl: ,,No, víš, já mám strach, že mě odmítne.“ Zakroutila jsem hlavou: ,Tati, má tě určitě taky ráda! Tak třeba dnes!“ Dodávala jsem mu odvahu.

Táta najednou vykřikl: ,,Máš pravdu, nač čekat! Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!“ Táta si vzal bundu a boty a než jsme s babičkou stihly něco říct, byl pryč.

      Tlapička se smál. A já z babičkou taky. Když jsem sledovala Tlapičkovi skroucené nohy, už mi tak smutno nebylo, protože jsem věděla, že za chvíli bude mít vozíček.

Najednou se ke mně přitočila. ,,Tak copak by jsi chtěla, Sofie? Takový věk je krásný, já v těchhle letech…..“ Divně jsem se na babičku podívala. Jaký věk? A sakra! Já zapomněla, vždyť mám za dva týdny narozeniny. Propána: ,,Já na to úplně zapomněla! Tak já tedy chci něco pro Tlapku a mámu.“ Zasmála jsem se. Řekla bych, že jí brzo budu mít J ,,Tak dobře, kočičko. Já něco vymyslím.“

            Večer se táta vrátil celý smutný a řekl ,,Marta, Marta si mě-si mě,“ Tak to vyklop, řekla nedočkavá babička. ,,Si mě CHCE VZÍT!“ Zvedl hlavu táta a měl hroznou radost. Napadlo mě, jak by se asi cítila máma, kdyby byla živá a byla by s tátou rozvedená. ,,A kdy bude svatba?“ Zeptala se babička. ,,No, za dva týdny.“ Za dva týdny? Vždyť to nestačíme všechno nachystat, měly by to být tak dva měsíce! A navíc mám narozeniny! Svatba a narozeniny? Dohromady? ,,Tati, ale to se všechno nestihne! To máš: vyrobit pozvánky pro hosty, koupit oblek a šaty, upéct cukroví, objednat stůl! A nevím co všechno.“ Táta ale řekl, že se to MUSÍ stihnout. A že to odkládat nebude

 

 

ZA DVA TÝDNY-SVATBA a mé narozeniny

Tak a je to tu. Mám narozeniny. Je mi 12 let. A táta s Martou se budou brát.

Já se tak těším. To bude žůžo. Už se těším, až bude Marta moje máma. Mám jedno tajemství. Docela se mi líbí Leo, ale dohromady bychom se dát nemohli. Navíc brzy bude můj bratr. Ach jo, jaké já mám štěstí. Ale to zrovna teď neřeším, musím babičce pomoct dopéct poslední várku koláčků. ,,Babičko, došly mi rozinky,“ oznamovala jsem ,,mám pro ně doběhnout?“ ,,Ano, běž, drahoušku, vezmi s sebou Tlapičku, bude určitě moc rád.  A dej mu těch rozinek taky trošku, ať ochutná.“ Mrkla na mě babi. Tak jsem běžela do spižírny pro rozinky a cestou jsem zakopla o bednu s vajíčky. Trošku jsem si narazila nohu, ale to nic nebylo. Navíc jsem si nechtěla zkazit mé narozeniny a den, kdy se táta žení. Nepřipadá v úvahu. Tlapička ke mně hned přiběhl a čumáčkem mi postrkoval hlavu. Tak jsem se zvedla a společně jsme došli pro ty rozinky. Jakmile jsem došla do kuchyně, sundala jsem alobal, co mi blokoval cestu k nim a hned jsem jich několik strčila Tlapičkovi. Tlapka je spokojeně převaloval v tlamičce. Zbytek rozinek jsem rozendala po koláčcích. Pár jsem si jich taky nastrkala do pusy, měli úžasně sladkou chuť, rozplývaly se mi na jazyku. Babička na mě volala, abych se už šla připravit. Tak jsem se tedy sebrala a vzala Tlapičku do náručí. Napřed jsem se šla vysprchovat, potom jsem se musela rozhodnout, co si vezmu na sebe. Moment, já zapomněla, vždyť mám slavnostní šaty¨, které mi táta koupil na družičku! Po svatbě je má oslava. Bude tam samozřejmě i Leoš a Ivana. No, Leoš tam musí být, když to bude můj bratr. Ale to teď neřeším. Za tři hodiny je ta svatba. Zrovna odbíjí 10. hodina. Svírá se mi žaludek, jak se těším!

        

                                          ZA TŘI HODINY

Všichni jsme se sešli na radnici a už se nemohli dočkat, až přijde nevěsta a ženich. Napřed přišel táta s babičkou. A potom se tam objevila krásná nevěsta (Marta) s kyticí lilií v ruce. Já jsem šla samozřejmě za ní. Byla to krása. Za chvíli už se Marta dostala až k tátovi a asistentka oddávajícího přinesla prstýnky. Za 30 minut bylo vše pryč. Táta s Martou si řekli své ano. Pak byla svatební hostina, do které byla zamíchána oslava mých narozenin. Pořád jsem musela myslet na tu svatbu. Jenže den utíkal hrozně rychle. Najednou se předávaly svatební dárky. Následovaly MÉ dárky. A víte, co jsem dostala? Vozíček pro Tlapičku!

   A také granule, vodítko a obojek. Pro sebe pár hadříků, novou čelenku a to nejdůležitější! Od Leoše náhrdelník a od Ivany náušnice (ne ze stříbra, ani ze zlata). Byla jsem hrozně ráda i za Tlapičku. Konečně jsem mu vozíček připevnila na zadní nožičky. Už je za sebou nevláčel. Najednou za mnou přicupkal táta s košíkem v ruce. Nevěděla jsem, co to znamená. ,,Tak já ti přeji k tvým dvanáctinám všechno zdraví, také lásky, štěstí a rozumu.“ A předal mi ten košík. Udiveně jsem si sedla na stoličku, co stála vedle mě. Okolo stáli: babička, Marta, táta, Ivana, Leoš a paní učitelka. Všichni pomrkávali na košík. Rozbalila jsem červenou stuhu a slyšela lehounké zakňučení. Z košíku na mě koukalo černobílé štěňátko. Já jsem radostí vyskočila a hned ho pojmenovala. Byl to kluk, takže se jmenuje Flíček. Podle jednoho fleku, co má na zádech.

 Jsem v sedmém nebi. Tlapička si s Flíčkem náramně rozumí. Jsem ráda za sebe, tátu, Martu i Tlapičku. Prostě ráj.

---