Anděl strážný

Anděl strážný!

Všechno to začlo loni na podzim. Myslela jsem, že umřu. Všechno se zdálo být tak černobíle až jsem nevěděla jak dál. Ted, když to píšu, mi ztékají slzy po tváři a přísahám, že má bolest v srdci je upřímná. Není to lehké, otevřít ho a vše sdělit světu, ale nemám na vybranou. Vím, že vy budete dobří posluchači.

Tehdy byl krásný říjnový den a já se celá nedočkavá těšila na odpoledne. Posedávala jsem na lavičce v parku a rozhlížela se. Když jsem z dálky spatřila přicházející osoby s úsměvem na tváři, celá nadšená jsem seskočila na pevnou zem a vyběhla za ní. Ta osoba byl můj přítel. Zcela normální osmnáctiletý kluk s obrovským smyslem pro humor. Tehdy jsem netušila, že v hlouby jeho duše je to jen ničivá troska s báječnou maskou. Bohužel jsem to v té době nedokázala rozeznat. Byla jsem tak moc zaslepená láskou, že jsem ani na okamžik nesundala své růžové brýle.

Tomáš se semnou procházel v místním parku a tiskl se ke mně. Cítila jsem jakési bezpečí . ,,Bylo mi bez tebe těch čtrnáct dnů na Kubě tak strašně smutno. Nemohl jsem se dočkat, až budeme zase spolu.“ Poté mě políbil a něžně se na mě usmál. V jeho očích jsem spatřila bolest. Avšak slzy zůstaly skryté uvnitř jeho modrých očí.,,Stalo se něco? Vypadáš přešle.“  Zeptala jsem se ho.,,Nic se nestalo. Je mi výborně. Jen jsem možná trochu unavený z té cesty. Raději se půjdu pořádně vyspat.“  Tohle vysvětlení mi bohatě stačilo. Já hloupá mu uvěřila. Políbil mě, malinko se usmál a pomalu odcházel. Uklidnilo mě to, ale zcela neuzdravilo.

„Ahoj Veroniko! Doufám, že jsi ten Tomášův příjezd moc neoslavovala.“ Mrkla na mě moje spolužačka Karolína a přisedla si vedle mě. Smutně jsem na ni pohlédla.,,Spíš naopak.Tomáš se včera choval dost divně.Přišel mě jenom pozdravit a zase šel. Nedokážu si to vysvětlit. Možná má nějakou jinou.“ V tom  do našeho rozhovoru skočila Pavlína, Tomášova sestra z druháku. ,,Promin, že tě ruším,Verčo, ale nevíš co je s bráchou? Vy jste se pohádali?“ Vytřeštila jsem na ni oči.,,Ne.Nepohádali. Všechno je mezi námi v pořádku. Alespon z mojí strany.“ Ujistila jsem ji, ale netvářila se nijak spokojeně.,,Já jen, že včera přišel domů nějaký mrzutý. Chtěla jsem s ním mluvit, ale zamknul si v pokoji.“ Pavlína vypadala opravdu starostlivě. Musím uznat, že mi dost nahnula strach. Co se to s Tomášem děje? Vždycky to byl kluk plný humoru a legrácek. Patřil k nejoblíbenějším klukům z naší školy. Měl všechno. Rodiče, kteří ho milují, sestru, která má o něj strach, napatří k chudým obyvatelům našeho města a hlavně má mě. A on ví, že se o mě může kdykoliv opřít. Nevím. Nevím, co si mám o něm myslet. Možná, že mě přestal milovat a bojí se mi to říct.

,,Ahoj, holky!“  Usmál se na nás náš profesor hudebky a připravil si do rukou seznam, kde si odškrtával jména studentů, kteří jsou připraveni k odjezdu. Dnes je totiš náš velký den. Den s velkým ,,D“. Odjíždíme na pěveckou soutěž do Olomouce, abychom všem ukázali, že na to máme. A my na to máme!!! Jen mám nějaký divný pocit. Pocit tam někde uvnitř a nemohu se ho zbavit. Jen doufám, že mi to nezkazí celý výlet. To bych asi nepřežila.

,,Tak, co si zahrajeme jako první?“ Mirek před nás rozprostřel několik karetních her a my jsme se s těžkým rozhodnutím rozhodli pro Bang. Pro mou nejoblíbenější karetní hru. Hádali jsme se, štouchali do sebe, smáli se a já alespoň na jeden okamžik jsem zapomněla na podivný pocit v mé duši.

Po denní prohlídce po Olomouci jsme si společně zašli na oběd do McDonalds.Vím, že to není to nejzdravější jídlo, ale v tuhle chvíli jsem byla tak vyhladovělá, že jsem zkrátka nemohla odolat vůni hranolků a hamburgeru. Mnam. Hotová poezie!!!!!!!!!!!!!!!!!!                                                                                                                                                                         

,,Vážení, můžete mě chvilku poslouchat?“ Vyrušil nás z vysoko kalorické siesty náš profesor Hamžík.Mával kolem sebe rukama a vysvětlovat nám v kolik máme být v hlavním sále a v kolik večer odjíždíme. Abych pravdu řekla, vnímala jsem to jen jedním uchem.

Kdo říká, že divný pocit nemůže nijak ublížit, moc se plete. Právě jsem svou neopatrností shodila obrázek z police. Sakra! Zrovna dneska. V tom jsem strnula. Žeby přece jen špatné znamení? Ne. Nesmím se pořád oddávat špatným myšlenkám. Coby se tak strašného asi mohlo stát???

Tak jsme to dokázali! Vyhráli jsme.! Je to tak neuvěřitelné! Už se nemůžu dočkat až to řeknu Tomášovi. Určitě ze mě bude mít radost. Cesta zpátky probíhala v klidu. Polovina sboru byla tak utahaná, že ve vlaku usnula, ale já jsem nějak nemohla. Pořád jsem se nemohla zbavit toho strašného pocitu uvnitř. A měla jsem pravdu. Něco se stalo. Něco strašného. Nikdy nezapomenu na ten pohled,když jsem vystupovala z vlaku a spatřila jsem zhroucenou Pabvlínu, jak klečí na zemi a má dlaně schované ve tváři. Kolem ní stály dvě postavy.Máma s tátou. A kde je Tomáš?????????????????  V momentě, kdy mě Pavlína spatřila, vstala a rozeběhla se ke mně. Objala mě kolem krku a vzlykala.,,Tomáš! On…“  Vůbec jsem jí nerozuměla, ale slzy jsem měla na krajíčku.,,Pavlo, co se děje?“ nevěděla jsem jak reagovat. Podívala se mi hluboce do očí.,,Tomáš je mrtvý,Veroniko! On umřel.“ Už jsem nezabránila výbuchu pláče a mezi jednotlivými vzlyky jsem se jí zeptala proč. Proč se mu to stalo.,,Veroniko! On spáchal sebevraždu!!!! On se zabil!

Tyhle slova mě straší dodnes. Držím jeho dopis na rozloučenou a stejně nechápu nic. Proč to udělal mi asi navždy zůstane utajeno,ale jedno vím jistě. Nikdy na tohohle člověka nezapomenu. Byl to můj první kluk a už do smrti zůstane mým andělem strážným.