Pohled z okna

Když odtrhnu svůj zrak od lavice, kde sedím

a pohlédnu skrz okno, přírodu spatřím.

Všude přítmí, jako když noc nastává,

jen bříza bílá, tomu všemu světlo dává.

Zima na mne přichází, jako bych tam venku stál,

možná je to veverkou, co sedí na větvi opodál.

Všechny ty stromy co vidím,

tvoří dlouhou řadu o níž vím,

že skrývá v sobě poklady,

né však zlato, či stříbro, avšak své klady.

Jako matka, když drží v náručí dítě své,

tak i les se stará a ukrývá potomky své.

Od maličkých tvorů

až po tu velkou horu,

na které se ptáci ukrývají,

a jídlo svým mláďatům přinášejí.

I přes to, že se les snaží,

aby nikdo nezmrzl a jde mu to steží,

stejně nese to břemeno na svých větvích.

Tu bílou smrt, tu noční můru všech živých.