STÍNY OSUDU

Ale život je jen slovo, jsou jen láska a smrt Hej, a kdo bude zpívat, když všichni budou spát? Smrt stojí za to, aby se žilo A láska stojí za to, aby se čekalo... Viktor Coj Věnováno mým kamarádům

© Lord Denvil, 2007-2017

 

STÍNY OSUDU

(pracovní název)

 

 

Ale život je jen slovo, jsou jen láska a smrt
Hej, a kdo bude zpívat, když všichni budou spát?
Smrt stoj za to, aby žilo
A láska stojí za to, aby čekalo...

                                                     Viktor Coj

 

Věnováno mým kamarádům

 

 

        Koncem dubna zem už není tak studená. Slunce, které tak laskavě a současně nemilosrdně praží přes den už stihlo darovat půdě část své nevyčerpatelné energie. Proto záda cítí jen příjemný chládek, nikoli do morku kostí pronikající zimu, jak by tomu bylo jen před pár dny. Stonky mladé trávy radostně prožívají znovuzrození a ochotně vytváří měkký, pohodlný polštář. Nad ním slabě probleskovaly útlé hvězdy. Přímo nad hlavou se dal spatřit Velký vůz. Vpravo od něj tiše visel a nezaujatě zíral na dění dole rostoucí půlměsíc. Na benzínku, která se momentálně - záhadnou hrou orientačních smyslů - nacházela přímo nad jeho hlavou přijížděla a v zápětí zase odjížděla auta. Lidé řešili své drobné a velké problémy. Nějaká slečna se hlasitě smála v neumělé snaze předstírat uvolněnost a radost…

        Max se snažil srovnat své pocity do latě. Co se to zase děje? Jaká záhadná síla ho zvedla z pohodlného gauče a vyhnala ven z tepla domova do zatím ještě nepříliš teplého večera? Že by krize středního věku, se kterou s vypětím všech sil bojoval na podzim a nebyla zažehnána, ale jen potlačena a teď se opět vracela s novou silou? Uvnitř cítil černou, matoucí prázdnotu. Jen tupá a nepatrná bolest v hrudníku mu připomínala, že zatím ještě žije.

        Jakými pravidly se řídí lidské chovaní? Co nutí člověka jednat tak nebo jinak? Na každém kroku, každou sekundu, udělat rozhodnutí jakým směrem vykročit? Předem sepsaný a zpečetěný osud… jakási karma? Souhra náhod? Složitý a zamotaný systém střetů osobních zájmů všech lidí, co jsou v blízkém nebo i ne moc blízkém okolí? Proč Max cítil tak neskutečnou nejistotu a zmatek? Jako by najednou stál na křižovatce s milionem stejných cest a netušil po které z nich má udělat ten jediný správný krok. A jakým způsobem lze dopředu odhadnout, že pravě ten krok je ten správný? Zase ho ovládla vtíravá myšlenka, že on, stejně jako ostatní, je jen marioneta v nějakém fantasmagorickém divadle. Marioneta,  kterou někdo tahá za provázky. Ale zrovna teď, v tuto chvíli, ten někdo si udělal pauzu na svačinu nebo si odskočil se vyčůrat.   

        Max se znovu podíval na hvězdy, jestli tam náhodou není odpověď… Ale ty jen chladně mrkaly a neřekly nic. Hvězdy tam byly dlouho před námi a budou dlouho po nás. Určitě znají všechny odpovědi, ale v žádném případě se o ně nehodlají s námi podělit. Max se posadil, nahmatal v trávě kelímek s vychladlou kávou z automatu a s nechutí ji dopil. Na dně kelímku, oproti očekávaní taky žádné odpovědi nebyly. Max si vzpomněl na nedávné časy, kdy dost dlouho a vytrvale hledal odpovědi na dně sklenice whisky… Trpce se usmál. Tudy cesta určitě nevede. Tíha v hrudníku začala být skoro nesnesitelná. Co se stane, když ten velký a tajemný manipulátor na cestě se záchodu zakopne a spadne do všech provázků tak, že se bez jakéhokoli plánu propletou a smíchají se tak, jak nikdo nemohl očekávat? Ve vzduchu se skoro hmatatelně dalo cítit, jak vržou a přetékají přes sebe pravděpodobnostní čáry. Něco se musí stát. Pravě teď. Teď nebo nikdy...       

        V pouzdře na opasku zavibroval telefon. Vidina skřípajícího hodinářského stroje pravděpodobnosti náhle zmizela. Přišla textová zpráva od staré kamarádky – zdržela se někde s přítelkyněmi a potřebovala odvoz. Je vhodné použít termín „stará kamarádka“ u dívky, které ještě nebylo šestnáct a kterou zná necelý rok? Miniaturní křehká zrzka s nádhernýma modrýma očima, která si úspěšně hraje na nevinné koťátko a přitom umí zamávat s každým chlapem lépe, než kdejaká mnohem starší a zkušenější ženská. Podobné prosby nebyly u Margo neobvyklé a Max nemohl, a vlastně ani nechtěl odmítnout. Rychle vyťukal odpověď, že na požadovaném místě bude do pěti minut, zvedl se, oklepal z džínů pár přichycených stébel trávy a vykročil ke svému autu.

        Pár lidí, co krátili večer s kelímkem kafe a rozhovorem u svých aut, klouzli po něm pohledem, ale jakoby si ho nevšímali. Max věděl, že má nějakou záhadnou vlastnost odvádět od sebe pozornost, když si to přeje. Jeho střední vysoká, podsaditá postava s širokými rameny, krátký sestřih a kamenný výraz obličeje budila v lidech už od prvního pohledu respekt a možná i strach. Navíc, on preferoval oblékat se v černém, a to určitě taky hrálo svoji roli. Dneska, jako obvykle, měl na sobě pohodlné černé tričko a džíny. Obrázek dovršovala jeho oblíbená černá kožená bunda ze kterou nechával doma, jen pokud to vyžadovalo opravdu horké počasí.       

        Max na dálku odemkl auto a nastoupil si. Ještě teplý šestiválec se ozval příjemným nízkým duněním a všech třístá dvacet koní ukrytých pod kapotou netrpělivě zadupalo kopyty. Jen velké brzdové kotouče, sevřené mohutnými třmeny ve velkých kolech, a široká dvojitá koncovka výfuku prozrazovaly, v na první pohled usedlém rodinném kombíku, skrytou sílu a mrštnost. Max si pustil rádio. Z reproduktoru se ozvaly vzrušující tóny Offspring – One Fine Day – přesně to, co bylo třeba. Es-čtyřka se nenechala prosit a bez jakékoliv prodlevy vystřelila dopředu. Max lehkým pohybem volantu prokličkoval mezi zaparkovanými auty a opustil "základnu" – jak se říkalo mezi kamarády benzínové stanici na okraji města.

V noci byly silnice téměř prázdné a nebylo zapotřebí se krotit. Když Max zabrzdil u známě čajovny, neuplynulo ani těch slíbených pět minut. Margo už čekala venku a s ní byla neznáma černovlasá dívka v černo-červené kožené bundě. Od pohledu ji mohlo byt tak šestnáct nebo trochu víc. Obě vypadaly trochu nervózně a hned se vydaly k autu. Ještě po cestě Max zaregistroval zaparkovaný nedaleko nápadný mohutný džíp – Cadillak Escalade, jakoby vystřižený s amerického filmu o špionech - působil nepřirozené, jakoby tam nepatřil. Slečny nastoupily součastně, neznámá dívka si sedla dozadu a hned upřela pohled do okna, jakoby tam někoho vyhlížela.

„Ahojky“, pozdravila Margo a obdařila Maxe pronikavým pohledem svých velkých krásných očí, „Nevadí ti, že nás někam hodíš, že ne?“.

„To víš že ne“, Max ji pozdravil lehkým pohlazením po zápěstí – v určitých situacích dával přednost neverbální komunikací před zbytečnými slovy. „Kam to bude, slečny?“ – nasadil tón starého všemi větry prohnaného taxikaře.

„To je jedno, hlavně už jeď“, podrážděně odpověděla neznámá slečna se zadního sedadla, stále hledíc někam ven.

Margo nasadila shovívavý výraz a pokrčila rameny. A zase hodila ten svůj pohled na Maxe.

„Jeď a pak se uvidí“, záhadně promluvila a pokračovala za sebe: „Klid, beruško, už je to v pohodě“.

Max poslušně zařadil rychlost a rozjel se na půl plynu jako vždy, když nebyl v autě sám. Ve zpětném zrcátku zaznamenal nějaký pohyb – mohutný Cadillak se odlepil od krajnice a až pak rozsvítil světla. Max trochu přidal. Koně pod kapotou poslušně zabrali a jeho tělo se citelně vmáčklo do sedačky. Džíp se nepřibližoval, ale taky nezaostával – slušně držel tempo. Max to vzal na vědomí, ale zatím se neznepokojoval – třeba si nějaký nažhavený mladík půjčil od táty silné auto, a teď se chce předvést před dvěma hezkými slečnami. To už tu bylo víckrát. Jeho „rodinný kombík“ už nechal na holičkách nejednoho příliš sebejistého rádoby závodníka. V podobných případech Max rád říkával, že není až tak moc důležitě, co je pod kapotou, ale spíš, kdo sedí za volantem.

„Před kým prcháte?“, zeptal se Max. Ani na chvíli nespustil oči z cesty i když znal tuhle klikatou ulici jak vlastní dlaň. Mezi vlastnosti skutečného streetracera patří i ty, že přesně zná možnosti a limity jak auta, tak své vlastní. A dokáže balancovat na hranici těchto limitů a předpovídat skryté nebezpečí. A tím pádem dokáže jet rychle a zároveň bezpečně.

„To neřeš“, Margo se snažila potlačit nervozitu a vypadat klidně a dokonce vesele. Moc se ji to nedařilo. „Znáš to – holčičí problémy. Odvez nás ke mně domů, ju?“

„Ne, tam nemůžeme, přece“, dívka na zadním sedadle se ani nesnažila nic předstírat a v hlase měla skoro panické tóny. „Jedou za námi a určitě vědí kde bydlíš.“ 

Max taky chytil nervozitu a začalo mu být jasno, že za volantem velkého černěno auta, které se ho stále drželo jako přilepené, nesedí žádny amatér.

„Dobře. Chceš si hrát, tak si pojď hrát“, řekl si pro sebe, hodíl oko do zpětného zrcátka, a pokračoval už nahlas: „Připoutejte se. Obě. Hned.“

Jeho pasažérky poslušně sáhly po pásech a Max vyčkal, než  zacvaknou oba dva zámky. Pak podřadil a vytočil motor do červeného sektoru. Teplota oleje byla ideální a es-čtyřka poslušně vystřelila dopředu. Teď už šly veškeré limity stranou a Max začal riskovat. Mohlo to být fatální pro nějakého nerozumného chodce nebo kočku, kteří by se rozhodli přeběhnout silnici za slepým horizontem nebo za prudkou zatáčkou. Ale Max pevně doufal, ze řev vytočeného motoru a rozsvícená dálková světla pro ně budou včasným varováním.

Znovu jej ovládl ten nejasný podvědomý pocit neznáme moci, jako vždy v podobných situacích. Čím to je, že pokaždé, když mine nebezpečný úsek spatří před sebou jen prázdný asfalt, který se trochu leskne ve světle měsíce a jeho světel, volný od volně pobíhajících zvířat a potácejících se opilců? Slepá náhoda? Předem sepsaný osud, který ví dopředu, že ještě nepřišel jeho čas? Nebo něco jiného? Jenže jako vždy nebyl čas se zastavit a provést analýzu svých pocitů. Takže otázka opět zůstala nevyřešena, snad jen s nepatrným náznakem odpovědi.

Max se už na nic neptal a přesně věděl, kam má jet. Záměrně vybíral cestu plnou strmých zatáček, aby jeho auto bylo co nejmíň na dohled pronásledujícího vozidla. Dokonalá znalost města byla na jeho straně. Gumy pískaly tak, že chvílemi překřičely i mohutný řev forsírovaného motoru, ale tvrdý podvozek chránil auto před nakláněním a poslušné držel stopu. Kruhový objezd, na kterém Max občas dělal „kolotoče“ pro známě slečny toužících po nebezpečných zážitcích, byl projet proti veškerým pravidlům rovně, vlevo od ostrůvku. Teď bylo hodně důležité udržet odstup a pokud možno ho ještě zvýšit. Max sešlápnul plyn až na podlahu a řítil se úzkou uličkou nové "spáči" čtvrtí mezi těsně zaparkovanými auty stopadesátikilometrovou rychlostí a pevně doufal, že brzdy ještě nejsou přehřáté a zvládnou to, co zamýšlel. Černý Cadillac se, proti všem předpokladům, stále rýsoval ve zpětném zrcátku.

Max v duchu odpočítával zlomky vteřiny a zbývající metry. Musela to být opravdu přesná práce. Cítil jak mu po zádech teče pot, ruce na volantu však zůstávaly suché. Teď! Ze všech sil, plnou vahou svého těla, se opřel o brzdový pedál a několik nekonečných sekund milimetrovými pohyby volantu udržoval auto v přímém směru, bleskově podřadil a strhnul volant doleva. Es-čtyřka nezklamala a smykem vklouzla do nenápadné odbočky na parkoviště mezi dvěma domy. Během okamžiku, opět na plný plyn, prolítnul parkoviště, Max vybral ještě jednu levou zatáčku o devadesát stupňů a uháněl proti původnímu směru, ale řada vícepatrových domů jej spolehlivě skryla před zraky řidiče černého džípu. Vrata podzemní garáže se otevírali neúnosně dlouho. Max nedočkavě proklouzl dovnitř, škrtnuv střechou po spodní gumové liště vrat, a hned bez zbytečného prodloužení zmáčknul tlačítko zavíraní. On, znovu a znovu, přehrával v hlavě časový plán svého manévru a čím dál víc se ujišťoval, že pronásledovatelé neměli šanci všimnout si, kam zmizeli.      

Max zaparkoval auto na svým místě, zhasnul světla a ještě chvíli nechal běžet motor. Všichni tři, jakoby předem domluvení, zůstali sedět v autě a čekali. Čekali, jestli se vrata podzemní garáže neotevřou a černý džíp nevřítí dovnitř. Nebo se stane ještě něco hrozného. Max se snažil uklidnit bušící srdce. Události se vyvinuli hodně nečekaně a neobvykle. On vůbec netušil o co se jedná a jestli je vůbec dobře, že se nechal zatáhnout do tak šílené avantury. Ale na druhou stranu, on si říkal, že se už dávno vyloženě těšil na něco podobného. Něco neobvyklého. Něco od čeho tuhne krev v žilách a co naplní jeho celkem nudný život novým smyslem. Aspoň na chvíli. V garáži se už nějakou dobu nic nehýbalo a světla poslušně zhasla. Najednou se na ně sesunula úplná tma. Max vypnul motor. Ve tmě a tichu bylo zřetelně slyšet jak obě dívky nervózně a hluboce dýchají. Kromě jejich dýchaní bylo slyšet jenom a pouze občasně praskaní ochlazujícího se motoru a brzd. Přepálené brzdy nepříjemné smrdělí. "Sakra, to bude zase peněz..." blesklo se hlavou.  

Max vyčkal ještě chvíli. Pak odepnul pás a otevřel dveře. Automatika zase rozsvítila světlo, a to přišlo jako znamení bezpečí. Napětí ve vzduchu trochu ustoupilo. Margo hned pochopila nevyslovený povel a taky se začala vyprošťovat ze sedadla. Neznámé dívce v zadu to trvalo o něco déle. Ale nakonec i ona opustila dočasné a celkem zdánlivé bezpečí vozu.

Před chvílí prožité napětí působilo nějaký blok v řečovém aparátu, ale slov ani nebylo třeba. Zamknuv auto, Max kývnutím hlavy ukázal dívkám, aby ho následovali a vykročil k výtahu. Celou cestu do horního patra všichni stále mlčeli. Max pozoroval jak se jeho náhodné pasažérky, které nečekaně byly zcela oddány jeho pomoci, nechtěně tiskli se k sobě rameny a soustředěně koukali pod nohy. Nebylo třeba být psychologem, aby pochopil, že obě dvě jsou na smrt vystrašené. A to mnohem víc, než v okamžiku, kdy nastupovaly do auta.

Max odemknul byt a všichni tři vkročili do zdánlivého bezpečí zamčeného prostoru. Starodávné pravidlo „můj dům – můj hrad“ nebylo až tak moc pravdivé ani v minulosti, a v součastné době už úplně ztratilo svůj význam. Ale lidská psychika se pěvně drží zásady, že tenké dřevěné dveře s pochybným zámkem dokážou odříznut člověka od veškerých nástrah a nebezpečí čekajících venku.

Ještě stále dodržujíc zákon mlčení, Max neprodleně vykročil k baru, popadl hranatou flašku s důvěrně známou černo-bílou nálepkou a nalil si do skleničky na dva prsty. Kamarád Jack nezklamal. První velký lok se rozlil příjemným teplem po celém těle a nepříjemné napětí v zátylku zmizelo beze stopy. Ze skleničkou v ruce si Max stoupl k oknu, zase se napil a začal pozorovat parkoviště před barákem. Žádný podezřelý pohyb nebyl zaznamenán. Černý džíp taky nebyl v dohledu. Jen nějaký chlapec si hrál na schovávanou se svým psem.

Margo si stoupla k druhému oknu a taky koukala ven. Neznáma dívka se posadila na gauč, stiskla dlaně mezi kolena a nestranně se dívala před sebe. Max k ní přistoupil a mlčky jí podal skleničku. Po delší prodlevě si ji dívka vzala a trochu se napila. Její obličej se na chvíli zašklebil, ale whisky ji vrátila růž na tváře – už nebyla tak smrtelně bledá jak před chvíli. Margo se otočila od okna a opřela se o parapet. Nastal vhodný okamžik porušit imaginární "slib mlčenlivosti".

„Tak, slečny“, promluvil Max a vrátil se k baru pro další skleničku, protože bylo vidět, že se dívka na gauči už nehodlá rozloučit s tou svojí, „copak se děje?“

Jeho návštěvnice se dlouze podívali na sebe, jako by se snažili očima domluvit kdo z nich bude povídat. Nakonec se toho ujala Margo:

„My nevíme, kdo to je“, začala váhavě, „nějací divní chlapy v oblecích nás pozorovali v čajovně… A ještě dřív – ve městě.“, zase zaváhala, „Věrčin otec je bohatý podnikatel“, Max se konečně dozvěděl, jak se jmenuje ta neznáma dívka, „tak nás napadlo, že ji možná chtějí unést kvůli výkupnému, nebo tak nějak. Nebo, že jsou to jen nějací úchylové. Znáš to… Tak mě napadlo, že když nás odvezeš, tak nás nechají být. Nemysleli jsme, že nás budou takhle pronásledovat, promiň.“

Odmlčela se. Maxovi se tato průpovídka nějak nezdála, ale bylo jasné, že z nich nic jiného asi v tuto chvílí nedostane.

„Omluvte mě na okamžik“, řekl Max, bystrým krokem odešel do pracovny a zavřel za sebou dveře. Vytočil na mobilu číslo svého kamaráda, který měl styky v určitých kruzích a už nejednou ho vytáhl z bryndy. Bylo už dost pozdě, ale on věděl, že Aleš má v oblibě pracovat v kanceláři do noci.

„Ahoj, kamaráde“, ozvalo se ze sluchátka skoro hned.

„Ahoj. Neruším? Můžu mluvit?“, opatrně zeptal Max.

„V pohodě, povídej. Co tě trápí?“

„Hej, Aldo, nevíš náhodou o nějaké brigádě, co by tady u nás rozsekala v černém Cadillaku Escalade z pražskou značkou?“

Několik sekund bylo ticho, pak se nakonec ozvalo:

„Tak s tímhle ti bohužel asi nepomůžu, kamaráde. Je to pěkné auto, ale nic mě to neříká.“

Max neucítil žádný náznak, že by Aleš chtěl něco říct mimo telefon. Bylo jasné, že on skutečně nic neví.

„Dobře, díky. Ale skus se o tom poptat, prosím. Je to dost důležité. A hned dej vědět, ok?“

„Jasně, neboj. Ale nic neslibuji. Máš s nimi potíže?“, Aleš se začínal tvářit znepokojeně.

„Ani ne“, Max nechtěl vykládat do éteru všechny detaily a zbytečně panikařit, „Jen skus zjistit nějaký informace. Je to dost nápadné auto, tak možná někdo něco ví.“

„Dobře, s tím si nedělej starosti. Alešík trochu zapracuje a dá vědět. Žádný strach.“, Aleš vždycky mluvil o sobě ve třetí osobě, když byl nervózní.

„Super, díky moc a dobrou.“

Max ukončil hovor, vrátil telefon do pouzdra a otevřel klíčkem horní zásuvku u psacího stolu. Tam odpočíval jeho miláček – CZ-75. Max vyndal pistoli, natáhnul uzávěr a doslal první náboj do hlavně. Potěžkal zbraň v ruce, pak vyndal zásobník a doplnil tam další náboje z krabice. Cvaknuv pojistkou, Max zastrčil pistoli za opasek za záda a ještě jeden plný zásobník dal do kapsy. Zbraň dávala podstatně větší jistotu, než chatrné dveře bytu.

Max přistoupil o oknu a zase se napil. Usmál se. Pobavila ho myšlenka, jak nečekaně a divně se může zamotat situace. Jaký záhadný slet náhodných událostí mohl vést k tomu, že na gauči, na kterém on ještě ani ne před hodinou trávil jeden z nekonečného počtu nudných a jednotvárných večerů, naplněných jenom koukáním na nesmyslné filmy v televizi a zpestřené tak maximálně skleničkou whisky nebo vína, teď sedí vystrašená a zcela neznámá mladá dívka, která potřebuje jeho pomoc. Pomoc, možná i se zbraní v ruce. A nejenom to - pohled na její obličej v něm vyvaloval dávno zapomenuty pocity, kterých on se bal delší dobu jim zdařile vyhýbal. Zase se usmál. Adrenalin vyvolaný šílenou honičkou městem a věrný kamarád Jack, způsobili zvláštní pocit, blízký euforii.        

Historku o údajném únosu nebral moc vážně – kdyby to byla pravda, Veronika by rozhodně co nejdřív spěchala domů, nebo aspoň se pokusila spojit s rodiči a zbytek starostí nechala na policii. Úchylové v takových autech nejezdí. A když už – tak rozhodně nebudou mít nouzi o mladé dívky, které si s nimi rády zahrají na nevinné oběti. A už rozhodně se žádný úchyl nepustí do tak nebezpečné honičky. Max si vzpomněl, jak Veronika řekla, že jejich pronásledovatelé určitě vědí kde bydlí Margo. Co se to tu děje? Do jaké avantury se to nechal zatáhnout? Najednou euforie nečekaného dobrodružství pominula a přišel strach. Nebyl to strach o život. Max se přestal bát smrti už dávno. Asi v ten okamžik, když zbytek jeho čety byl naložen do vrtulníku po třech dnech beznadějného boje v obložení u Kandaharu. Nebo později, když se jeho auto řítilo v neovladatelném smyku po zledovatělé silnici. Anebo ještě mnohem dřív, když jako malý chlapec na vteřinu otevřel oči na operačním stole a uviděl nad sebou nesnesitelné silné světlo a ustarané oči lékařů v zelených pláštích zastříkaných od krvi. Jeho krvi. Byl to strach o způsob života. Způsob života, žádaného odborníka na  informační technologii a úspěšného podnikatele, který v hloubi duše tak moc nenáviděl a spolu s tím se teď bál o to přijít. Proč teď stál u toho okna? Proč sáhnul po zbrani? Odmítnout pomoct dívkám v nesnázi, ze kterých jednu navíc považoval za svoji kamarádku, vyhnat je teď na ulici samozřejmě nemohl – bylo by to proti veškerým jeho zásadám a dokonce i proti běžné lidské morálce. Ale proč on pořád stojí u toho okna, místo aby volal policii, rodičům dívek a kdo ví kam ještě, aby se co nejdřív a nejdůkladněji zbavil břemeně, které nečekaně a nežádaně spadlo na jeho ramena? Zase se ve tmě mlhavě narýsoval známý skřípající hodinářský stroj pravděpodobnosti. Jeho ozubená kola se nelítostně točila, připravena lačně spolknout nejeden život nebo osud. Osud? Na čem zaleží jeho další život? Na jeho vlastním rozhodnutí, které se rodí zrovna teď u toho okna? Nebo je jeho životní cesta už dávno předem sepsána a všechna tahle usmyšlení jsou zbytečná a jsou jenom prázdnou ztrátou času – vždyť on už má pistoli za pasem! A to znamená, že je jeho cesta už předurčena a každý jeho vědomý čin bude jen slabou odchylkou?

Max zaskřípal zuby a opřel se čelem o sklo. Sklo bylo chladné a lhostejně. To ho trochu probralo ze strnulosti. Max se podíval do skleničky, do hlubin lahodné nažloutlé tekutiny, lákající do něžných objetí zapomenutí, zvedl ji na úroveň očí a pak ji rozhodně odstavil na okenní parapet. Zhluboka se nadechl, vešel zpátky do obýváku, kde na něho čekali dvě vystrašené křehká stvoření, ty jediné, kvůli kterým tenhle život vlastně stojí za to.

Obě dívky seděly vedle sebe na gauči a potichu si povídaly. Když Max vstoupil do místnosti náhle přerušily rozhovor.

„Jak jsem pochopil, tak nemůžete domů?“, začal rozvážně, postavil se k barovému pultu, který dělil obývák od kuchyňského koutu a opřel se o něj. Dívky poslouchaly, nejistě hledíc před sebe. „Tady to taky není moc bezpečné. Když vaši nový známý mají příslušný kontakty a prostředky, tak nás tu hodně brzo najdou – auto je registrované na tuto adresu.“, při těchto slovech se Veronika nepatrně zachvěla. „Teď se přesuneme jinam a doufám, že tam se konečně dozvím celou pravdu o situaci. Protože jinak nevím, jak vám můžu pomoct.“

Domluviv, pokračoval pozorným sledováním obou slečen. Margo měla stále pohled upřený před sebe, ale černovláska se najednou podívala přímo na Maxe. Měla krásné zelené oči, které byly plné strachu, ale taky vnitřní síly a nějaké divné oddané důvěry. Bylo to až zarážející. Maxe ovládl pocit, že ji zná nikoliv sotva hodinu, ale hodně-hodně dlouho. Snad celý život. Nebo ještě dal. Ten pocit byl nečekaný, ale docela příjemný. Max najednou skoro zcela zřetelně a bezpodmínečně pochopil, že nemůže dopustit, aby se ji stalo něco zlého. Nebylo to přirozené nutkaní muže pomoct hezké slečně v nesnázi, ale něco mnohem hlubšího. Něco, co ho hřálo hluboce u srdce.

Nebylo nutné nadále ztrácet čas a Max gestem ukázal dívkám, aby šly za ním. Ty se nenechali prosit. Poslušně se zvedly a vykročily za ním z bytu. Max zamkl dveře a přivolal výtah. Ale když přijel a otevřel se, chytil Margo za rameno, která už chtěla vstoupit dovnitř.

„Čekejte tady“, promluvil Max hodně potichu, „Sjedete dolů, až tě prozvoním. O.K.?“

Margo na něj sice hodila nechápavý pohled, ale přikývla. Max se podíval na Veroniku a ujistil se, že jí, na rozdíl od kamarádky, hned bylo jasné o co jde a nepotřebuje žádné další vysvětlování.

Max se vydal na cestu dolů po schodech. Šel rychle, ale snažil se přitom dělat co nejmenší hluk. Stoupal jen na špičky, aby boty nevrzali a zvuky kolem pozorně naslouchal. Zdálo se, že na celém schodišti není ani živáčka, ale on neustále dával největší pozor, když vycházel za každý roh. Moc dobře věděl, jak potichu může být člověk, když na někoho čeká v záloze. Max minul první patro a přistoupil ke schodům do garáže. Podíval se mezi opěradla dolu. Byla tam tma – světlo se zapínalo jiným ovladačem, než na patrech. Několik dlouhých sekund s vypětím všech smyslů vnímal dění dole. Něco se mu nezdálo. Nějaký stín nebo nepatrné šustění mu napověděli, že na placu před výtahem někdo je. Max vytáhl zbraň a odjistil ji.

Srdce mu bušilo tak moc, že se zdálo že jeho tlukot se roznáší po celém baráku. Max se snažil trochu uklidnit, ale bylo to marný. Musel dýchat pusou, aby to nebylo slyšet. Nohy skoro neposlouchaly, ale Max se nakonec donutil vykročit vstříc neznámu. Stoupal velice opatrně, zády ke zdi. Po každém kroku na chvíli znehybněl a naslouchal. Náhle si uvědomil, že mezipatrový plac je sice ve stínu, ale trocha světla ze shora tam jen přece proniká a on by mohl být vidět. To ho na vteřinu rozhodilo, ale cesta zpět už nebyla. On se prostě musel dostat do garáže! Zbývalo jen doufat, že pozornost toho, nebo možná i těch, co čekají dole bude soustředěna spíše na výtah a že jeho zvyk oblékat si vše černé se konečně vyplatí. Světlé místo překročil jedním maximálně prudkým pohybem a dovolil si vydechnout až zase byl v hlubokém stínu na druhé straně. Srdce mínilo vyskočit z hrudníku. Max držel zbraň oběma pokrčenýma rukama a jeho hlaveň byla namířena na prostor před výtahem.

Další krok byl snad nejtěžší. Všechny jeho živočišné instinkty skoro nahlas žádali, aby se vtisknul zády na zeď a zůstal tam tak dlouho, dokud by úplně se zdí nesrostl. Ale situace vyžadovala další krok a přirozený strach musel ustoupit pod nátlakem vůle. Jenže instinkty nelhaly. Max pocítil, že jeho bota o něco zavadila, ale už bylo pozdě – prázdna plechovka nechaná někým na schodech s neuvěřitelným a vůbec neuvěřitelným hlukem a šramotem letěla dolů! Každý promrhaný okamžik mohl stát život a strach poslušně pominul přenechav své místo reflexům – Max okamžitě hodil tělo na opačnou stranu schodiště, k zábradlí a při tom ještě sestoupil o jeden schod dolů. Ukazovák na spoušti byl připraven k akci.

Ale místo očekávaného výstřelu se od výtahu ozval utlumený vylekaný výkřik a panický pohyb. Někdo zřejmě hledal na zdi vypínač a v zápětí ho našel. Max pohotově přimhouřil oči, aby ho světlo neoslnilo a instinktivně si trochu poklekl. Dole u vypínače, namačkaný na dveřích do garáže, stál rozcuchaný mladík s kytkou u ruce. V další okamžik šla kytka dolů na podlahu a bledý jak ty dveře za ním, mladík s vykulenýma očima upřel zrak přímo v hlaveň Maxovy pistole a zdálo se, že v tuhle chvíli není schopen ani vidět ani vnímat nic jiného.  

Max prohlédl celý prostor před sebou a usoudil, že je ten mladík tady zřejmě sám a že to byl, naštěstí, jen planý poplach. Úleva po prožitém napětí ho okamžitě uklidnila a nadměrná hladina adrenalinu v krvi vyvolala neovladatelný křečovitý usměv, kterého se mladík lekl možná ještě víc, než na něho namířené pistole. Max pozvedl zbraň a rychle seběhl dolů.

„Co tady děláš?“, zeptal Max potichu. Strašně se mu chtělo smát.

„Já… já“, mladík trochu koktal, ale držel se celkem statečně, „Já jdu za Peťou Roupcovou z třetího patra.“, nakonec vymáčknul ze sebe.

„Jak jsi se dostal dovnitř?“, Max opustil zbraň a povolil kohoutek.

„Dveře byly otevřené… Jsem tu už dlouho“, dodal za chvíli.

Adrenalin dělal svoji práci a Max se už skoro smál nahlas.   

„Ty pitomče! Stát tady takhle potmě. Mohl jsem tě zastřelit!“, Max potřepal smolařského „Romea“ po rameni, „Seber svoji kytku a běž za ní. Když se budeš takhle loudat po tmavých koutech, tak tě někdo dřív nebo později odpráskne.“

Mezi tím vytáhnul mobil a vytočil číslo Margo. Po jednom zazvoněni zase zavěsil. Mladík, který byl ještě úplně v šoku roztřeseně a bojácně zvedl svoji kytku a vykročil k výtahu.

„Ne,ne, obsazeno“ zastavil ho Max, „běž po schodech!“, mladík se viditelně ucuknul, ale zakýval hlavou a poslušně se vydal po schodech nahoru. Každou chvíli se otáčel a házel na Maxe vystrašené pohledy, ještě pořád vykulenýma očima, jakoby čekal výstřel do zad, nebo ještě něco horšího.

„Jen utíkej“, povzbudil ho Max a neodpustil si rejpnutí: „Jestli se budeš ještě potulovat v mým domě, tak ti příště ustřelím palici, ty, moulo!“

Mladík přidal a v další chvíli už bylo slyšet pouze jeho hlasitý dupot po schodech, který nemohl zahlušit ani hukot výtahu, který už jel dolů. Max se opřel zády o zeď, zavřel oči a konečně se zhluboka nadechl. V tu chvíli si uvědomil, že vlastně ještě nezkontroloval samotnou garáž! Času na to moc nezbylo a prožité vzrušení mu dalo možná až příliš lehkomyslnou odvahu. Otevřel dveře a vešel do prostoru garáže. Naštěstí tady žádné překvapení nečekalo. Max schoval pistoli dřív, než Margo s kamarádkou vystoupily z výtahu – nebylo třeba předem prozrazovat všechny trumfy. 

Do auta nasedli ve stejném uspořádáni jak před tím, jen Veronika se tentokrát posunula do prostředku zadního sedadla. Maxe moc netěšilo vědomí, že vůbec neví co se děje před výjezdem z garáže, ale po krátkém rozmyšlení dal přednost faktoru překvapení a rychlosti před opatrným průzkumem. Zase nenechajíc vrata úplně se otevřít, vyřítil se ven tak rychle, jak to jen šlo. Žádné překvapení nečekalo ani tady. Černý džíp, jakoby se propadl do země a ani jiné podezřelé auto nebylo v dohledu. Žádný pochyb. Max ještě pro jistotu chvíli kličkoval mezi baráky, a přitom stále měnil rychlost. Zdálo se, že je skutečně nikdo nesleduje. Max se nechal svoji paranoii volné plynout a tak zastavil, vypnul motor a nějakou dobu přes otevřené okýnko poslouchal, jestli je třeba nesleduje vrtulník. To duněni znal moc dobře s Afganistanu. To které ještě neslyšíš, ale cítíš to v břiše. Ale noc, která už bezpodmínečně přišla k moci, byla tichá a klidná. Jasné hvězdy na obloze zakrývaly jen občas nepatrné mráčky.

Tentokrát Max řídil auto sice rychle, ale zase ne tak moc, aby zbytečně nepřipoutával pozornost policie nebo náhodných chodců. Co nejkratší cestou se vydal pryč z města a neustále sledoval prostor za sebou... říká se, že pilot stíhačky víc sleduje zpětně zrcátko, než to co se děje před nim.... vydal se k místu určenému pro odpočinek a trávení volného času v přírodě, párty jeho kamarádů, které teď muselo posloužit jako tajný úkryt.

Na chvíli se Max těšil myšlenky, že už nečekané dobrodružství pominulo. Že je neznámá hrozba pryč a poslední jeho úlohou na dnešní noc bude odvést dívky domů a pak u skleničky archivního vína s úsměvem na tváři ještě jednou v duchu prožívat tak neobvyklý a hodně vzrušující zážitek, a usnout s obrazem černovlasé, zelenooké a naprosto nedostupné dívky... Ale stále napjatý výraz na tváři Veroniky, který mohl vidět ve zpětném zrcátku říkal opak. Neznámá dívka už se tolik nebála, a vypadala spíš velice zamyšleně a ustaraně. Takže nezbývalo nic jiného, než dohrát tuhle hru do konce. Hru, do které byl zatáhnut v podstatě proti své vůli, ale která ho bavila a vzrušovala. Jen ho trochu mrzel fakt, že musí hrát bez toho, aby věděl pravidla hry. Musel jednat v podmínkách ostrého nedostatku informací a tudíž každý jeho tah mohl být chybný, protože se nedalo předem zvážit veškeré důležité souvislosti, když nějaké vůbec byly. Možná úplně zbytečně honí duchy s pistolí v ruce a celá historka má nějaké nečekané a jednoduché vysvětlení. Co když hrůzostrašný džíp vůbec nepatřil mafii nebo nějakým údajným pohádkovým únoscům, ale byla to prachsprostá ochranka, která má za úkol chránit rozmazlenou dcerušku bohatého tatínka a v hlavách dívek uzrál bláznivý plán, nebo sázka, jestli jim dokážou uniknout? Co udělají? Zavolají blbcovi, který do toho jde po hlavě, bez toho, aby zjistil všechny okolnosti… Max skosil oči na Margo. Mohla by mu provést něco podobného? Mladá slečna vypadala už skoro normálně. Nepřítomně hleděla na utíkající pod kapotu asfaltový koberec a dokonce se nepatrně usmívala nějakým svým myšlenkám.  

Co se skrývá pod hodně širokým pojmem „mladá slečna“. Na jednu stranu ještě skoro dítě, dospívající dívka. Ale na druhou už zkušená žena, která si nelítostně hraje s city a osudy jiných lidí. Co tenhle fakt dokáže udělat s psychikou? Ovládaní neskutečnou mocí nad muži, kterou dává krásné svůdné tělo a vytříbené chování a spolu s tím skoro plná absence zodpovědnosti a pocit neskutečnosti, podmíněnosti děni. Neskutečná, ničím nenahraditelná možnost se schovat za závoj dětství a možnost najednou se zastavit, zakřičet „to se nepočítá!“, přejít přes mrtvoly a jít dál s čistým svědomím. Je to výhrada dorostu. Max se pousmál. Oni ještě nežijí. Oni si jen hrají na život. Jak ještě nedávno si hráli s panenkami, tak se to teď zkoušejí na opravdových, živých lidech. Jenže ještě zatím nejsou schopné si uvědomit, že jestli panence urvou ruku, hlavu nebo jí vyrvou srdce – tak ji to nebolí. Maminka vždy koupí novou a lze začít hru na novo. Jinak. Lépe. Anebo zase stejně – na tom v podstatě vůbec nezaleží. Max si zase nechtěně vybavil postavu neviditelného loutkáře, který táhá za provázky tohoto tragikomického divadla, které se jmenuje život. Čím se liší jeho loutky od těch panenek ze kterými si hrají děti? A čím se liší chování lidí, kteří se mění ,na takzvané „dospělé“, od svých dorůstajících potomků? Morálkou, která je většinou založena buď na historických dogmatech anebo na zastaralých náboženských pohádkách, které lidi nechávají vykládat po generacích v marné naději uniknout strachu smrti a vědomí prázdnoty a marnosti bytí? Kam se časem vytratí ten osvobozující pocit nesmrtelnosti a vše dovolenosti, který vládne člověkem v pubertě? Kde je ta pomyslná hrana, která rozděluje to, že je dětem dovoleno beztrestně a jednoduše urvat hlavu plastové panence, a dospělému zakazuje udělat to stejně s jiným člověkem? A to buď doslova, anebo jen přeneseně. I když to už zase není tak jisté. Mnohdy srdce prostřelené kulkou bolí míň, než srdce rozbité láskou, zrazené kamarádstvím, podvedené důvěrou. Čím je rána doopravdy krvácející horší, než ta, co krvácí jen v naší mysli? Plastová panenka má taky krev. Jen ji není vidět. Nebo možná jen lidi, co si hrdě říkají „dospělí“ se ji odnaučili vidět.

Max zatřásl hlavou. Ten známý pocit, že stojí na pokraji pochopení něčeho velkého a významného zase pominul a rozptýlil se ve mlze na pokraji dosahu dálkových světlometů. 

 

RedBull-camp kdysi se začínal tím, že na opouštěný pozemek, který svíral divoký a krásny les se dovezla lavička a jezdilo se sem jednou za čas opékat parky. Postupem času se pozemek odkoupil a vyrostlo tu něco jako ranč, kde všechno bylo vyrobeno a postaveno vlastními rukama základních členů místného racing-klubu. Dominantou RedBull-campu v jeho součastně podobě bylo útulné posezeni kolem kameny obloženého ohniště, ale nejdůležitější část byla schována na pokraji lesa – menší chatka, ve které byl stáry kulečníkový stul, několik míst na spaní, pro opile streetracery a pýcha a hlouba tvůrců – barový pult s přístrojem na točení piva a limonády.

Zaparkovav auto pod velikánském keřem, tak aby ho nebylo moc vidět, Max zavedl dívky do chatky. Elektrika sem nebyla zavedena a na osvíceni se používali obyčejný svíčky. Všechny tři se posadili do starší rozpadající se sedací soupravy kolem rozestavěného krbu. Slečny už bez zbytečného studu se tiskli k sobe. Z časti ze strachu, z časti taky ze zimy – jarní noci ještě nebyli zdaleka tak teply, jak to slibovali dní, plné slunce.

Max se díval na chvějící se plamínek svíčky, a přemýšlel o křehkostí a nestabilitě součastného světa, jak jsme ho zvykly vidět. Tak zvány civilizovány svět postaven na souladu podmínek a syrovin, který jsou nezbytně nutné k samotné existence civilizace a spolu s tím, jsou neuvěřitelně zranitelný a oddaní na pospas nesčetnému množství faktoru, který lidsky mozek není schopen ani zaregistrovat, nikoliv předem předvídat a zajistit předběžná opatření. Většina lidi, žijících v zazobané Evropě a přesvědčených v tom, že jsou pravé oni stojí na vrcholu toho vývojového žebříku, který platí nejenom mezí živočišnými druhy ale taky uvnitř jednoho druhu. Německý ovčák vždy byl a bude na vývojovým žebříku vyš, než dvorný kříženec. Obyvatel Evropy bude vždy nad domorodcem ze Zimbabwe. Drtivá většina těchto lidí nedokáže si představit život bez elektrické energii. A spolu s tím, zcela jasně nedokáže se představit, na jak neskutečně tónkem vlásku dodaní teto energii visi.

Max se díval na plamínek svíčky. Kolik civilizovaných domácností mají nachystané cvičky pro případ výpadku elektřiny? Kolik z nich mají nachystané plynové masky pro případ uniku jedovatých látek z vedlejší továrny? Kolik má alobalový deštníky pro případ… ne, nikoliv pro případ nukleárního útoku mytického nepřitele, ale pro případ nezvykle sluneční aktivity, která muže přejit každým okamžikem. Ozonová vrstva je dost opotřebována, ale ještě se drží. Ale ani ona není schopna zachránit život. Nebo spíš, obvykly způsob života v současny okamžik. V okamžik, který neznamená vůbec nic na stupnice vývoje planety, slunečně soustavy, galaxii, ale zněmena naprosto všechno pro biologického jedince, uzamčeny systém přehnaně složitého a skoro životuneschopného mechanizmu, který ve vše své blbosti se hrdě jmenuje pánem tvorstva.

Plamínek svíčky se kolísal v neviditelných vzdušných tocích a občas zcela zhasl. Ale za okamžik se rozhořel znovu. A to je to, co nám ještě dává naděje. Plamínek, který jen přece se znovu zrodí a ji v tě nejhorší tmě. Naděje, která umírá jako poslední… Ale jen přece umírá. A zase mrazem na zadech proběhla myšlenka o konce bytí. Tě sedům gramu o který je tělo lehčí po smrtí nedají pokoj vědcům, teologům a filozofům celého světa, pří tom, že odpověď je tak očividná a leží na povrchu problému. Ono je to totiž naprosto jedno, jestli těch sedům gramu je ta efemérní, pohádková duše, nebo jenom nějaký rozmar měřicích přistrou. I když existuje něco, co nás potká po smrtí, tak to bude proste jiná úroveň bytí. Bonus-level. Ale nejspíš souhra elektrochemických reakcí v mozku, zvaných myšlením, proste a jednoduše se vypne. Přestane fungovat. A ta neskutečna kapacita lidské paměti, úvah, citu a pocitu odejme do prázdna. Neviditelny spoje se naruší a zmizí beze stopy do vzduchoprázdna... první zmrzlina, první láska, která byla schopna úplně sebrat dech a podřídit cele tělo jen jednomu… Ale v tu chvílí tělo ještě pořadně ani nevědělo čemu… První pusa, která na vždy je sladčí, než tam ta zmrzlina… Koho to zajímá? Nikoho. Jakmile srdce přestane pumpovat krev – všechno zmizí. Zmizí beze stop.

Max obrátil svůj pohled na Veroniku. Ten pohled byl těžký a nekompromisní. On ještě nesl v sobe stín těch těžkých myšlenek, které se prohnali jeho hlavou před chvíli. Pod takovým pohledem se dá mluvit pouze pravda. 

„Já vážně nevím kdo to je“, v zápětí začala povídat Veronika. Margo hodila na ní varovný pohled, ale hned sklopila oči. „Sleduji mě už několik měsíců. Od tě doby, co jsem vyšla z nemocnice. Měla jsem bouračku. Ale fakt nevím proč. Možná jsem v té nemocnice něco viděla, co jsem nemela. Nebo já nevím…“

Veronika se odmlčela a taky se zadívala do plamínku svíčky. Max čekal. Bylo jasno, že dívka neskončila a chce říct ještě něco. Něco, co se ji nebude říkat až tak lehce. Za chvílí ona zase zvedla oči a pokračovala: 

„Dle všeho měla jsem zemřít, ale vyšlo to jinak. Jeli jsme z přítelem na motorce a v protisměru čelně narazili do kamionu. Přítel byl na místě mrtvěj“, pří těchto slovech její oči se naplnili vlhkem, ale hlas zůstal klidný, „Záchranáři říkali, že se stalo nemožně – prolítla jsem čelním sklem náklaďáku a narazila přesně na sedadlo spolujezdce. A to tak podařené, že jsem nezlomila nejenom vaz, ale vůbec nic. Mela jsem jenom modřiny a pohmožděniny. Nechali mě v nemocnice na pozorovaní skoro dva týdně. Každý den se na mě dívali nějaké doktoři. Po každé jiné. Bylo to dost trapné. Občas jsem loudala jen tak po nemocnice. A párkrát jsem zahledla něco, co jsem asi nemela vidět. Nevím. Nějaký věci tam byli fakt divné. Zřejmě to cely kvůli tomu. Nechci zatím to toho zatahovat rodiče, nejsem si jista, že by to vzali. Nejspíš by mě vůbec neuvěřili. Co řeknu policajtům – taky nevím. Do dneška se ke mně ještě nikdy nepřiblížili.“

Tentokrát Max cítil, že dívka mluví pravdu. Jemu se samozřejmě nezdálo, aby cely tento hon byl uspořádán jen kvůli něčímu, co ona mohla nechtěné zahlédnout. I když, možné je všechno. Nelegální obchod z lidskými organy vynáší spoustu peněz – je to lukrativní byznys, a lidi, který v tom jedou se nezastaví před ničím. Možná ji chtěli jenom pořádné vystrašit. Ale možná taky, že záměr byl zcela jiný - umlčet navždy nežádoucí svědkyní. Konečně cela situace začala byt pravděpodobnější a hrozba nabyla zřetelný a jasny tvar. Skládačka sice ještě stále nebyla úplná a spousta drobných dílku do sebe nechtělo zapadnout a další proste chyběli. Ale už se to cele nejevilo tak nemožným jak historka s únosem a výkupným.

„Co přesně jsi viděla v té nemocnice?“ – opatrně zeptal Max a pozoroval, jaký neskutečné a záhadný tvary dokáže rýsovat plamínek svíčky na lidské tváře.

Veronika se na chvíli zamyslela. Pak stále nejistě pokračovala:

„Nevyznám se v tom moc. Ale bylo tam spousta přistrojí, který asi do nemocnice nepatři. Možná jo - nevím. Znám nemocnice pouze z televizi“, usmála se, „Blbí seriály a tak. Ale proste takový pocit, že to tam nepatřilo. Divné lide. Byli oblečení jak doktoři, ale ne chovali se tak. Teda ne tak, jak tě doktoři a sestřičky, co mě vyšetřovali. Připomínali mne spis nějaké vědce… Nebo možná vojáky, co já vím…“.

Skládačka, která před chvíli teprve začala dostávat nějaký tvar, se zase zachvěla a nechtěla se udržet pohromadě. Max ještě pořad nemohl, nebo spíš nechtěl, uvěřit v nějaké tajemné a ukrutné spiknuti, které se odehrávalo v jejich málem poklidném městečku. Věci, který jsou tak důvěrně známe z detektivek a akčních filmu, přece nemohou odehrávat ve skutečnosti... I když, jak je vidno, proč ne?

Venku už byli vidět náznaky rozbřesku. Max se vzchopil – bylo na čase jednat. Obe dvě dívky vypadali vysíleně a unaveně.

„Běžte si lehnout“, promluvím Max tonem, který nepřepouští námitky, „tady budete v bezpečí. Já to zkusím nějak pořešít a uvidíme.“

Dívky poslušně zakývali a pomalu se přesunuli na dva starých, ale přesto pohodových gauče, který se ukrývali v tmavém rohu chatky. Max jim hodil deky a polštáře, sfouknul svíčky a vyšel ven. Čerstvý vzduch a světlo mladého dne ho trochu probrali. Bylo ještě hodné brzo ráno, ale nedalo se nic dělat. On vyndal telefon a vytočil dobře známé číslo. Sluchátko se ozvalo nekonečnou sérii dlouhých tonu, ale nakonec na druhé straně se ozval rozespalý a docela naštvaný hlas:

„Co je, ty vole? Kolik je hodin?“

„Málo.“, odřízl Max. Snažil se mluvit tak, aby bylo hned jasno, že nejde o legrace nebo blbý vtip, „Prober se a dojed na základnu. Myslím kamp. A to co nejrychleji. Máme tu situace. Potřebuji pomoc. A to hned.“

 Honza, věrný kamarád a společník do pohody a nepohody, nenechal se dlouho přemlouvat. Po chvíle ticha už mluvil zcela normálně:

„Co se děje? Nějaký průser?“

„To ještě nevím. Ale je to vážný,“ Max se taky zklidnil tón, „nemůžu to říct do telefonu. Dojed co nejdřív – řeknu ti to osobně.“

„OK, vydrž chvíli, už se oblíkám.“ – když bylo třeba Honza fakt umel jednat rychle. A proto Max zavolal pravě jemu.

„Dobře. Čekám. Pospěš si.“, zavěsil a podíval se na dobu hovoru – byla nepatrná a určitě nestačila na zaměření telefonu.

Max zatřásl hlavou. Hranice mezi opatrnosti a paranoii je strašné tenka. Ale když se neví o co přesně jde, tak opatrnosti není nikdy dost. Posadil se na lavičku u ohniště, tak aby viděl na příjezdovou cestu a pokusil se uvolnit. Napětí vzrušující noci pomalu ale jistě ho opouštělo. Lehký ranní vánek hrál s větví stromu, bezstarostné štěbetali ptáci. Max přivřel unavené očí.

 

Písek. Pouštní písek je strašně vlezly. Během okamžiků ho máš úplně všude a nejde se ho zbavit. Jen se naučit ho ignorovat, jako obtížný hmyz. A radši se vůbec nehýbat, protože pak je zase cítit po celém tele, a sprcha je v nedohlednu. Jen očima Max se podíval na jednu stranu, pak na druhou. Nikdo nikde. On byl úplně sám. Co to je zase za bordel? Kde je jeho oddíl? Té chlapy se zase někde flákaji. Max se jen otrávené zašklebil. Zase bude muset jim promluvit do duši – není to hračka. Na pozice každý musí mít svoje místo a plnit určité povinnosti – jen tak se dá dosáhnout postaveny cíl a splnit úkol.

Max ležel v písečném zakopu na vrcholku mírného kopce a před sebou jako na dlaní měl důležitou křižovatku, kus pouštní planiny, a nehezké nahromáždené kamene opodál. Ještě dal se vyšili zabrané mlhou a mraky hory. Krasne hory... tam odkud pohazel hory nebyli. Max zvedl položeny samopal, obvyklým, už čisté mechanickým pohybem očistil uzávěr od pisku a přiložil oko k dalekohledu, namontovanému na zbraň. Pozvolna projel pohledem po okolí. Prázdno. Jen nevzhledná šeda písečná pustina. Písek. I přes omezené na minimum pohyby, písek byl cítit všude pod uniformou. Max na chvíli znechucené zavřel oči a až je zase otevřel, tak krev se mu ztuhlá v žilách: přímo před nim byli lidi. Zamotaný do šedých habitů, a hlavy měli obvázaný černými šatkami. Modžahedi. Bylo jich asi deset. V rukou měli zbraně a měli namířeno na pozice jeho jednotky. Max se znovu rozhlídnul po stranách, ale zase nespatřil zadního ze svých lidi. Ted už on byl poradně naštvaný. Je to tohlěsto vůbec možný? Jak oni mohli opustit své pozice bez rozkazu? Neslýchaně.

Modžahedi se blížili a situace začínala byl vážná. Morkem kosti Max ucítil, že nepřítel o něm ví a má namířeno primo na něj. Jdou na jisto. Vůbec se nekryji. Max se zhluboka nadechnul a zase se upřel okem v hledí zaměřovače. V dalekohled už se dali jasné rozeznat obličeje. Skoro všechny byli až po oči zamotaný do šatku a té černý afgánsky očí neslibovali nic dobreho. Už se to nedalo víc otálovat. Max položil prst na spoušť a zamířil nejbližšího modžaheda, který šel přímo na něj. Tenhle okamžik je vždy ten nejhorší. Okamžik před prvním výstřelem. Nepatrná hranice mezí životem a smrti. Okamžik, kdy existuje, sice přízračná, ale naděje, že všechno muže dopadnout jinak. Že nikdo nebude muset umřít.

Okamžik pominul a Max zmačknul spoušť. Samopal se zachvěl a trhane štěknul. Volič byl v pozice na dávky po dvě rány. První kulka zasáhla Afgánce do hrudi a druha mu roztrhla krk. Vystříkla mala fontánka krvi. Setrvačnosti on udělal ještě dva kroky a pak se svalil obličejem dolu. Max instinktivně vtisknul hlavu v ramena, protože očekával okamžitou smršť opětovné palby. Ale modžahedi nestříleli. Zdálo se, že zbytek ani nevšiml, že jejich spolubojovník pravě padl. Na přemyšleni nebyl čas. Max zamířil na dalšího a zase vystřelil. Ten se složil okamžité, jako hadrová panenka. Ostatní, porad nestříleli a ani se nesnažili ukrývat, ale jen vytrvale kráčeli do předu, jako zombií z levného horroru. Verny „Abakan“ jako vždycky nezklamal, a poctivé odváděl svoji smrticí práci. Max střelil jak na střelnici. Afgánci šli rovné bez náznaku uhýbaní. Kazda kulka našla svůj cil. Nakonec zbyl poslední. Veliký modžahed díval se Maxovi primo do oči a sebejisté vystupoval přímo na jeho pozice. Jeho šatek sklouzl dolu a byl vidět hustý černý plnovous a zvířecí úsměv s vyceninymí zuby.

Max vyměnil zásobník a natáhl uzávěr. Obr v habitu byl už hodné blízko. Jak ho Max mohl přehlednout? Proč pravě on zůstal jako poslední? „Abakan“ se díval mu primo do hrudi a zase tlumené štěknul. Bylo vidět, jak kulky roztrhli šaty ale obr jen nepatrné zakopl a pokračoval ve své cestě. Najednou odhodil samopal, který celou dobu držel hlavni k zemi a odněkud z hlubin svého oděvů vytáhl velký nuž s dlouhou čepeli. Při pohledu na studeny lesk kovu Max ucítil zrádný chlad a křeč v podbřišku. Ovládl jim živočišný strach. Zamířil a vystřelil znova. Kulky zase vyrvali kusy látky ze šatu, ale ani tato dávka nezastavila velikého Afgánce. Jeho zaškleb byl čím dal vetší a nuž v jeho ruce byl v bojovní pozice. Max přesunul volič na automatickou střelby a vypálil krátkou dávku. Kulky trhali špinavý hábit, který už byl poradně nasákly od krve, ale obr porad kráčel dopředu jako by nic. Max zoufale vypálil další dávku asi v půlku zásobníku. Šaty velikého modžaheda už byli skoro cele roztrhané. Přes obrovsky díry byly vidět krvácející rány, ale Afgánec je vůbec nevnímal. Už byl skoro na dosah ruky a porad činil zuby, který kontrastem proti černému plnovousu vypadali děsivě bíle.

Max jednou dlouhou dávkou vystřelil zbytek nábojů – stale bez účinku, a křečovitým pohybem sáhl po dalšímu zásobníku. Ale v tu chvíli si uvědomil, že už nestihne zase nabit zbraň. Leskla čepel lačnila krvi a Max úplně ztuhl. Chladne zbraně lidstvo zná podstatné díl, než tě střelné a přirozený strach před ostře čepelí je asi už natvrdo ukryt v genech.

Maxovi bylo jasno, že přišel jeho konec. Ale nezkrotná, živočišná vůle k životu řekla své slovo. Napětím všech svalu Max vyhodil své tělo z zakopu a... probudil se.

 

Tenhle sen kdysi ho pronásledoval skoro každou noc. Ale to bylo už dávno. Několik let. On si myslel, že tahle noční mura už ho nadobro opustila, ale jak je vidět, tak ne. Max utřel studeny pot z čela a spatřil zrovna přijiždeicí černý Pegout.

Honza zaparkoval auto vedle toho Maxova a vylezl ven. Bylo vidět, že je ještě pořádné rozespalý a docela otrávený.

„Zdar.“, suše pozdravil, „co se děje, draku?“

Max bez zbytečných komentáru a vymluv krátce pověděl kamarádovi o událostech předchozí noci. Pří zmínce o dvou mladých hezkých slečnách Honzu opustili poslední zbytky ospalosti a očí se mu rozsvítili – byl to notoricky známy lomáč dívčích srdcí. Ale vidina pikantního romantického dobrodružství byla jen chvilková, během vypraveni o šílené honičce ulicemi nočního města lechtivý myšlenky vystřídali vážnost a starostlivost. Max ukončil vypraveni tím, že zdélil svoji nepříliš pevnou teorii o obchodu s lidskými organy.

„No, ty vole.“, jen vydechnul Honza po chvíli ticha. „Co teď?“.

„Tak to, pravé, nevím,“ Max pokrčil ramena. „Mámě je na krku a musíme z toho nějak ven.“

„Ale té organy se mne nějak nezdají.“, začal uvažovat nahlas Honza, „Je to příliš složitý. Musí byt jednoduší vysvětleni. Třeba se zapletli s drogovými dealery. Dluží jim prachy. To by vysvětlovalo i to, že nechtějí do toho zatahovat ani rodiče ani policii.“

„No, jo,“, přikývnul Max, „Occamova břitva funguje dokonale. Je to taky možnost. Ale jako feťačky rozhodne nevypadají, a kvůli par gramům trávy takový cirkus nikdo dělat nebude.“    

Max se podíval na hodinky – bylo skoro osm. RedBull-camp byl sice relativné bezpečným ukrytém, ale zdržovat se tady ne dlouho nebylo rozumný – tato lokalita nebyla vybavena na delší pobyt. Bylo třeba vymyslet něco jiného. Max se cítil celkem dobře, ale únava a stres už dávali o sobe znát. Bylo jasný, že už dlouho nezvládne byt v pozoru a jeho nedávní nechtěny spánek byl tomu důkazem. Honza byl jeden z mala lidi, kterým Max bezvýhradné důvěřoval a věřil, ale jemu Ještě nebylo ani dvacet, chodil posledním ročníkem na střední a bydlel s rodiči, takže jeho byt nepřecházel v úvahu. Byt samotného Maxe taky – ten se dalo bez problémů vystopovat podle SPZ-ky jeho auta. Max probíral různý možností: kamarádí, známé, co mu dlužili službu, a zavrhoval jednu možnost za druhou. Nejlépe by bylo odjet co nejdál z města. Ale útěk taky neřešil všechny problémy. Rodiče dívek je určité už brzy začnou hledat, a oni budou muset prchat nejen před neznámou a neurčitou hrozbou, ale taky před zcela reálnou a skutečnou policii, pro kterou nebude žádný problém je vypátrat v jakémkoliv hotelu nebo penzionu. Na chvíli situace zdála byt neřešitelná. A jako vždy v podobných situacích řešení nečekané se vynořilo z hlubin podvědomí.

„Musíme pronajmout byt“, řekl Max a výrazně se podíval a Honzu.

Ten byl chvíli zaskočen, ale pak jen uvážlivě pokrčil ramena a nakonec souhlasné přikývl.

„Na tvoje jméno – pro jistotu.“, pokračoval Max, „Tak padej do města, oběhni realitky – to bude rychlejší, než na internetu, a ber cokoliv, jen abychom mohli hned nastehovat. A ať je to aspoň trochu zařízeny. Jasny?“

„Jasny.“, Honza se zvedl a taky se podíval na hodinky, „Takže do školy dneska asi nejdu, co?“

„No, to asi ne.“, potvrdil Max, „A nedělej, že Ti to nějak zvlášť vadí“, pousmál se.

„No, to ne. To nebude problém“, Honza projel rukou po vlasech a taky se usmál, „Tak já mizím. Dam vedet.“

„OK. A dělej, času není na zbyt.“, Max se taky zvedl, dostal peněženku a vyndal z ni několik tisícovek, „Slož hned zálohu, a řekni, že zbytek dostanou ještě dneska. Padej už.“

Honza schoval peníze a rozběhl se ke svému autu. Max se ještě počkal až odjede a pečlivě prozkoumal okolí. Nikde nikdo. Pak vykročil do chatky.

Obe dívky mírně chrněli na gaučích. Max je chvíli pozoroval – ve spánku oni ztratili veškery náznaky dospělosti a serióznosti a jejich roztomile obličeje nemohli nevyvolat dojemný úsměv a úzkostlivý pocit, že téhle dvě musejí byt ochráněny za každou cenu. I když možná nejsou taková neviňátka, jak se zdají, ale ten pocit byl vyložené živočišný, nepodřízený ani logice ani rozumu.

Max opatrné a pečlivě opravil sesunuté deky a posadil se do velkého rozpadajícího, ale přes to velice pohodlného, křesla. Vzal si do ruky pistoli a položil ji na koleno. Pozvolna přivřel oči a ponořil se do lehkého ostražitého polospánku. Tento krát se mu nezdálo nic.

 

Vlezla a neodbitná vibrace na pasku ho probrala do reality. Dávní armádní výcvik už byl zcela přivolán ze zálohy do aktivní služby, takže vědomí se naskočilo okamžité. Max zůstal sedět nehybné a jen očí, přes semkly rasy zkontroloval situace. Chatka už byla zaplněna denním světlem. Dívky pořad klidné spali na svých místech a nic podezřelého, nebo nebezpečného nebylo na dohled. Telefon, nastaveny na tichy vyzváněni, porad vibroval. Max sáhl po pouzdru na opasku – volal Aleš.

„Ano“, Max se snažil mluvit potichu, aby nevzbudil Šipkově Růženky.

„Ahoj, kamaráde!“, ozvalo se ze sluchátka, „Nevím do čeho jsi zase namočil, ale tento krát jsi asi ve velkým průšvihu.“, Aleš sice mluvil veselým hlasem, ale na pozadí byla slyšet starostlivost, „Ten tvůj Escalade je nejspíš vládni vozidlo, kamaráde. Vřele Ti doporučuji – dej od toho ruce pryč, dokud není pozdě. Už nevím, jak bych tě víc pomohl.“

Poslední větou Aleš jasné dal najevo, že už v teto věci se nehodlá nějak angažovat. Maxe to nijak nepřekvapilo – Aleš ve své právnické činnosti balancoval na hraní zákona a snažil se co nejvíc se vyhýbat jakýmkoliv kontaktům s vládni mocí, mimo těch, nezbytné nutných.

„Jasné. Chápu.“, rychlo promluvil Max, „Dekuji moc, za informaci, moc jsi mne pomohl. Už tě nebudu s tím otravovat. Máš to u mne.“

„V klidu, hlavně si dávej pozor. A moje rada – dej od toho ruce pryč. Tak já už musím letět. Čuz!“

„Ahoj, a dík...“, Max dokončil vetu už do pipájiciho krátkými tony telefonu.

Aleš byl vystrašen. Hodné vystrašen. A toho jen tak něco nevyleká. A zřejmě neřekl všechno, co věděl. A ani nenavrhnul osobni schůzku, jak mel zvykem po každé, když chtěl něco říct mimo telefon. Zřejmě Max opravdu se namočil do něčeho opravdu vážného.

Ale, každopádně, Aleš poskytl velice důležitou informace, a to že po dívkách nešla žádná mafie, ani drogové bandity, ani obchodnici s bílým masem nebo lidskými organy. Max se zadíval do prázdná. Veškery teorii a předpoklady šli nazmar. On zase pohyboval v naprostém vzduchoprázdnu. Najednou jeho orosil chladny pot a žaludek sevřela náhlá a silná křeč. Když včera v nocí oni prchali před nějakými vládními agenty, takže není pochyb, že pronásledovateli už znají jeho identitu. Je taky zcela možný, že prohledali jeho byt a je taky zcela možný, že už pravé teď vyslýchají jeho kolegy a kamarády. Na chvíli jim ovládla panika a zoufalství. Ve mžiku před oči prolítli tisíce variant jeho smrti nebo zajeti. Výslechy, možná i mučení. Když statni mašinerie se opře o jedince – tak ten nemá žádnou šanci. Je to bezchybné pracující stroj. Stroj ze kterého vždy vyjde jen jeden výsledek. A to ten, který je třeba. Narozdil od nereálního hodinářského stroje pravděpodobnosti, který nezřetelně a nehmotné celou dobu tikal nad Maxovou hlavou, a ze kterého pravě naopak se proudí nekonečné množství možných realit. Na čem nebo na kom zaleží, jaká z těch realit bude nakonec tou zcela reálnou. Nebo snad jsou reálna naprosto všechna. A v každé z nich člověk naplno prožije svůj osud a jeho vědomí bude žit v strašném omylu, že pravé ta jeho skutečnost je jediná možná.

I přes to, že odpočinek netrval ani hodinu, Max už se cítil podstatné lip. Únava ustoupila, mozek a tělo už zase fungovali naplno. On se zvedl z křesla a vyšel ven z chatky.

 

Na ohniště veselo tancoval menši plamínek a s chuti požíral par čerstvých špalku dřeva a hromádku suchých větví, který mu úslužlive promíchával a nabízel dlouhý klacek. Klacek držel v ruce člověk, který sedel na lávce, přesné na tom stejném miste, kde před tím sedel Max. V duchu, jako nejhorší variantu, Max byl přepraven spatřit něco jako přepadovou jednotku, desítky můžu v maskáčích, kuklách a ze samopaly v palební pozice. Ale uviděny obraz ho zcela zaskočil a tak on na chvíli ztuhl, a ani nebyl schopen zvednout zbraň, kterou držel v ruce.

Neznámý pan pozorné se díval na oheň. Bylo mu asi šedesát, mel zcela šedivý vlasy, na sobe mel nevzhlednou šedou bundu. Na první pohled vypadal, jako ne moc úspěšný ale poctivy úředník nebo důchodce. Na Maxe se ani nepodíval a zdálo se, že ho ani nevšiml. Nikde v dohledu nebylo žádné auto. Že by nějaký zabloudily houbař? Tomu Max, samozřejmé, nemohl věřit. Vzchopil se, nepatrným pohybem odjistil pistoli a přistoupil bliž. Neznámý ho pořad vytrvale nevšímal, i když to už nebylo přirozené. Když Max byl od něj už skoro na dosah ruky, pomalu otočil hlavu a podíval se Maxovi přímo do oči. Ten pohled ho probral do morku kosti. Hluboké tmavé očí byli plny moudrosti a klidu.

„Dobře ráno, Maxi.“, promluvil tichým nízkým hlasem, který stejné jako jeho očí vůbec nepasovali k nenápadnému a nevzhlednému zevnějšku, „Posaďte se. Musíme se promluvit.“    

Veta byla formulovaná jako žádost, ale zazněla spíš jako rozkaz. Max se poslechl dřív, než si to stihl uvědomit. Posadil se a nechtěně se chvíli zadíval na oheň, který magicky přitahoval jeho pozornost. Všiml, že nemůže se dívat na cizince přímo, ale jenom okrajové. Nějaká nepochopitelná ale mocna sila odváděla jeho pohled.

„Zajistíte si zbraň, ať nedojde k úrazu.“, zase tiše ale vlídně promluvil člověk s klackem, a Max zase bez prodlevy uposlechl.

„Nebudu se představovat, mé jméno Vám k ničemu nebude.“, pokračoval a při tom nezapomínal předhazovat svým klackem ohni další větve, „Včera v noci se spustil slet události, které jsme už delší dobu čekali, a do kterých jste byl zcela proti své vůli zatažen. Ale teď už není cesta zpět. Zřejmě jste byl vybrán artefaktem ke své ochraně. Artefakt se nemyli. Takže to musíme přijmout jako fakt. Zřejmě Váš osud je spojen s osudem artefaktu a přišel čas ho naplnit. Jste bývalý voják speciálních jednotek, takže možná mate šanci“, cizinec nepatrné zvýrazněl hlasem slovo „možná“, při čemž Maxovi zase se orosilo čelo. Cizinec pokračoval: „Jediné co teď můžete udělat – schovat artefakt na bezpečné místo. Až přijde čas, my Vás zase zkontaktujeme. Pamatujte – nejste sám. To Vám snad pomůže.“

Odmlčel se a zase začal zdánlivé zcela se věnovat ohni, který pod velením jeho klacku ochotně tančil svůj pravěký tanec a porad měnil tvar a barvu. Maxovi prolítla hlavou spousta otázek, ale nakonec on vyslovil tu, co ho nejvíc trápila:

„Co jsou zač, tě lide co po nás jdou?“

Chvíli ze zdálo, ze šediví pan ho neslyšel – sedel nehybné a nereagoval. Max už chtěl zopakovat otázku, ale ten nakonec váhavě promluvil:

„Nejsou to tak úplně lide...“, najednou se zbystřil a narovnal se. Klacek mu vypadl z ruku a oheň najednou z ničeho nic zhasl – najednou se proměnil v menši průhledný oblak bílého kouře, který pozvolna stoupal z ohniště, „Rad jsem Vás poznal Maxi.“, řekl rychle a zase se podíval Maxovi do oči svým pronikavým pohledem, jakoby chtěl zdélit ještě něco hrozne důležitého.

V další okamžik jeho hlava vybuchla krvavým fontánem a prolítla skrz kulka s hnusným pískotem, od kterého člověk dostava křeč do zubu, se zaryla do dřevěného stožáru, v par centimetrech od Maxe. Zvuk vystřela se dostavil až po pár vteřinách.

Reflexy odvedli svoji práci ještě dřív, než Max si uvědomil co se stalo. S odstřelovači on už byl důvěrně seznámen v Afganistanu, takže jeho tělo poslušné se rozpláclo po zemi. Podvědomě on zjistil směr střelby a použil lávku a sesunuté tělo mrtvého cizince, jako kryti. Max křečovité tiskl rukojeť zbrani i když pistole v souboje s odstřelovačskou puškou byla pouze hračkou. Nezbývalo nic jiného, než nehybné ležet a čekat co se bude dít dál.

Vteřiny utíkali strašné pomalu, ale další vystřel nenásledoval. Takže buď odstřelovač ho nevidí, anebo útočníky mají s ním jiné plány. Narůstající zvuk silného motoru, který zatím byl k rozeznání až na samotné hranici slyšitelnosti potvrdil tu druhou variantu.

Nejvíc ze všeho Max by si přál zůstat ležet, anebo ještě lip, nějakým zázračným způsobem se zahrabat do země a stát se neviditelným. Jenže drahocenné sekundy do toho okamžiku, kdy na příjezdové cestě se ukáže auto, a podle zvuku motoru to skoro bez pochyby byl starý známy džíp s minule noci, nemilosrdné mizeli a už nelze bylo čekat déle. Max se napnul všechny svaly a přímo z pozice v leže vyhodil své tělo směrem k chatce. Naštěstí vzdálenost nebyla větší, než deset metru, takže Maxoví stačilo do bezpečí jen par obrovských skoku. Do útlých dveří on narazil s takovou silou, že je vyhodil z pantu.

Obe dívky už byli vzhůru a vystrašené se tiskli k sobe na gauče. Skoro ve stejném tempu Max proběhl chatkou napřič k místu, kde mel byt krb, ale zatím, jak on věděl, tam byli jen dočasná zídka ze sádrokartonu. Několikátí silnými kopy on skoro úplně zrušil chatrnou konstrukcí a vznikla díra měla stačit pro útek.

„Padáme! Rychle!“, rozkazným tonem popohnal Max dívky, ale tě i tak se nenechali dlouho přemlouvat, a ochotné a pohotové vlezlí do díry. Mezitím Max stihl přisunout k díře křeslo a až se tam vlezl sám, tak už z venči přisunul ho úplně ke zdí, tak aby ono aspoň na první pohled zakrylo stopy po jich útěku. Bylo jasně, že tahle finta zdrží pronásledovatele jen o pak vteřin, ale i té rozhodne byli k dobru.

Hned za zadní zdi chatky, přes kterou oni vylezlí ven, začínal les. Tak uprchlicí bez zbytečně prodlevy se ponořili do hustého keře, na větvích kterého už začínali zelenat liste. Zvuk auta už byl jasno slyšen a za chvíli Max koutkem oka povšiml mezi stromy temny stín hromady přijiždejcí Escalady. Auto nebylo jasné vidět a to dávalo naději, že jich není vidět taky. Max šel ve předu a snažil se dělat co nejmíň hluku, i když dokud pronásledovateli měli nastartovaný motor, to nebylo nezbytně nutný. Dívky sledovali těsně za nim a byli tak potichu, že snad ani nedýchali. Po par metrech teren se začal snižovat docela strmým svahem a porost už nebyl tak hustý. Navíc Max narazil na naznak pěšinky a držel se ji. Nakonec chatka a cely RedBull-camp docela zmizelí z dohledu a Max se dovolil trochu oddechnout. Zastavil se a začal soustředěné poslouchat. Za nimi byl slyšen jenom zvuk běžícího na volnoběh motoru, ale žádný naznak pronásledování. Nemuselo to vůbec nic znamenat. Max moc dobře věděl, jak potichu umí se pohybovat v lese speciálně vycvičeny lide… Nejsou to tak úplně lide – nečekané zazněli v hlavě poslední slova zastřeleného muže. Max pocítil slabost v nohách a dusny pocit beznaděje. To se nesmělo připustit. Úsilím vůli on potlačil naval strachu a zase vykročil vpřed. Jeho chráněnkýní sledovali za nim jako stín. Aby se rozptýlil, Max na chvíli se pokusil představit, co se jim tak asi honí hlavou. Nedokázal to. Ale bylo jasny, že aspoň v tuto chvíli obě jemu bezpodmínečně důvěřuji a svěřuji jemu do péči svoji životy. Jestli vůbec se uvědomuji, že muže jit o život. Jsou v podstatě ještě decka a je zcela možný, že ani neuvědomují vážnost situace. Neuvědomuji, nebo spíš nevěří, že muže jit skutečně o život. Proč skoro všichni armády světa volají do svých řad vojáci od osmnáctí let? Když špička fyzicky kondice je mnohem později. Protože se nebojí smrti. Berou to jako hru. Hru, kterou se ta zastavit a začít znovu. Max se zase vrátil k tě myšlence, co ho trápila už dříve. Jak moc lide v tomto veku jsou schopní uvědomit následky svých činu a správně ohodnotit situace. Buď to v lásce nebo ve válce. Kde je ta hranice, kdy člověk si uvědomí, že zlomeně, nebo prostřelené kulkou srdce už nezačne znovu bit. Nikdy. Že by právě pochopení nenávratnosti některých činu je tou mizivou hranici mezi dětstvím a tak zvanou dospělosti?  

Pěšinka se rozdvojila. Jedna cesta vedla někam na stranu a druha pryč z lesu k silnici. Max slyšel a, dokonce i trochu viděl mezi stromy, projiždejicí auta. Tam se dalo někoho stopnout. Se zbraní v ruce by to šlo velice jednoduše. Rozhodnuti bylo rychle a on vykročil tím směrem, ale najednou ho někdo chytil za rukáv. Byla to Verča.

„Ne. Tudy“, ukázala pohledem na pěšinku, která vedla zpět do lesa.

V její hlasu a ocích bylo tolik přesvědčení a jistoty, že Max rozhodl nechat vyptávaní na později. Najednou to nebyl pohled vystrašeně dívky. Bylo tam něco, čemu se nedá odolat. Úplně nečekaná hloubka a moudrost, který Maxa na chvílí ohromili a překvapili. Bylo to naprosto neuvěřitelně. Náhle bleskla myšlenka, že pro téhle oči on schopen udělat cokoliv. Pravěká instinktivní moc ženy nad muži? Nekonečné dlouhý okamžik on se topil v téhle velkých očích hluboké zelené barvy. Nedokázal nic říct, jen vykročil do cesty mezí stromy. Věděl, že dívky jdou za nim, ale nemohl se otočit. Najednou se bal těch očí. Očí, pro který byl schopen zabit, umřít nebo sníst i modré z nebe.

„Že by výbuch testosteronu, vyvolaný stresem?“, řekl si v duchu a usmál se. Přílud pominul. Ale najednou on už necítil žádný strach ani pochybnosti. Ovládl jim nějaký vesmírný klid a soustředění.

„Co to ta holka se mnou děla?“, zase si položil v duchu otázku, která nevyžaduje odpověď, a zase se usmál. Najednou všechno děni kolem dostalo nějaký smysl. On ještě nevěděl jaký, ale to vůbec nevadilo. Prázdnota uvnitř zmizela, a neviditelny loutkař na chvílí ztuhnul s otevřenou pusou.    

Po par metrech pěšinka se rozšířila a dalo se jit rychle a zcela bez problémů. Ze stran a ze shora jich kryl hustý porost. Mladí liste ještě nestačili zahalit stromy do zeleni, ale přes to vytvářili docela spolehlivý štít. Nečekané, Max si uvědomil, že pronásledovateli přece nemuseli spoléhat jen na vlastní očí. Kdyby měli k dispozice termovizory, nebo, nedej bože, toho nejhoršího nepřítele jakéhokoli diversanta nebo průzkumníka už po stoleti - psa, tak veškeré schovávaní ztrácelo smysl. Na chvíli potlačeny strach zase se vrátil s novou silou. Za nedlouho oni zase narazili na rozcestí. Tak Max rozhodl se pojistit aspoň proti tím psům.

„Holky, mate cigarety?“, zeptal potichu.

Margo pohotové vytáhla krabičku.

„Ty, přece nekouříš.“, usmála se, „Nebo snad jo?“

Max neodpověděl. Vzal krabičku – byla skoro plna. Výborně. Poklekl a začal kuchat jednu cigaretu za druhou. Dívky pozorovali tohle barbarství široko otevřenými očima. Překvapení a protest proti ztráty tak důležitého atributu hry na dospělost na okamžik zastínilo strach a napětí s útěku. Vykuchaný tabák Max pečlivě rozemlel v dlaních a rovnoměrné rozsypal přes celou šířku pěšinky za sebou. Tohle by mělo aspoň na chvíli zmást psy, kdyby pronásledovateli chtěli je použit. Samozřejmě, že čichací tabák nebo voňavý doutník by byl lepši, ale aspoň něco. Zbyly papírky a filtry dal zpátky do krabičky a vrátil nic netušící Margo. Ta ji automaticky schovala do kapsy. Max využil to, že dívky byli porad ztuhly od tak nečekaného a nestandardního zaházeni s cigarety a soustředil všechny své smysly směrem v opuštěnému útočišti. Žádný známky pronásledovaní. Ani zvuk motoru už nebyl slyšen. Mohlo to znamenat cokoliv. Buď neznámé nepříteli usoudili, že honička nemá smysl protože v lese se dá jednoduše se schovat, anebo taky, že má tak velkou převahu v technice, že je proste nechali volně se toulat a počkají na ne až na konce cesty. „Doufej v lepši, ale buď přepraven k horšímu“ – tohle jednoduché motto už ne jednou vyplatilo. Nebylo nutné pokoušet osud a zdržovat se déle.

„Jdeme!“, řekl zase potichu ale tvrdě, a vykročil po jedné z možných cest. Tento krát žádný námitky nenásledovali a obě dívky poslušně ho následovali. Slepá volba ze dvou rovnocenných možností mnohoty je těžší, než volba z více možností. Orel nebo pana. Volba, která nemá nic společného ze štěstím. Neviditelny loutkař škodolibé pousmál. Ten moc dobře ví všechny možností a eventuality. Jenže spolehlivě drží hubu. Proč Veronika zasáhla do jeho rozhodnutí na předchozím rozcestí? Slavná ženská intuice? Nebo za tím je něco víc? Otázek bylo čím dal víc a odpovědi vůbec nespěchali se dostavět. A co je proboha ten "artefakt"?

Nečekané a najednou les se rozestoupil a skončil. Oni se ocitli uprostřed zřejmě nějaké menši chalupařské společností. Asi dvě desítky útlých chalup se tulili k sobe na málem prostoru mezí lesem a čerstvé zoraném polem. Mezí domky byli precizně uspořádaný řádky zeleniny. Typicky přiklad jak nedaleko ušlo lidstvo ve svým rádoby civilizovaném vývoje od pravěků. Spousta lidi měli neodolatelně nutkáni něco pěstovat vlastními rukama. Mít pocit nezávislosti na blahách vyspělé společností, plně supermarketu a masové výroby všeho, od rohlíků do raketoplánů.

Max se rozhlédl. Lidi nebylo vidět, ale brzy on spatřil to, co hledal. Auto. Ošoupaný Passat, neurčité barvy, který už mel ledaco za sebou a byl pravděpodobně starší, než jeho svěřenkyni, smutné postával poblíž jedné chalupy. Bez zbytečného protahovaní Max neváhal a vykročil směrem k autu. Jak on se přesvědčil v RedBull-campu, lidi co po nich jdou nedělají si hlavu ze střílením a zabíjením. Takže šlo nejen o možný problémy, ale o holý život… Nejsou to tak úplně lide – zase zaznělo v hlavě obrovským červeným pulzujícím vykřičníkem. Co se tím, sakra, ten zastřeleny myslel?!

U auta čekalo příjemné překvapení: Passat byl odemčen a kličky byli v zapalovaní. Na jednou stranu se to dalo považovat za nezodpovědnou nepozornost, ale na druhou bylo celkem pochopitelné, že podobna uzavřena a vzdálena cizincům lokalita provokuje pocit bezpečí. Max otevřel dveře řidiče a té ho přivítali hlasitým a protáhlým skřipem. Očima Max dal pokyn dívkám nastoupit a sám zůstal venku a pozoroval dveře do chalupy – majitel mohl uslyšet hluk a pokusit se zasáhnout. Jenže na štěstí nic se nedělo. Veronika tento krát sedla dopředu. Pořad z venku Max se natáhl a nastartoval motor. Startér několik nekonečné dlouhých vteřin s ohlušitelným rachotem protáčel starý motor, ale ten nakonec nechtěné naskočil. Max vyčkal ještě chvíli, ale dveře chalupy byli stále zavřeny.

Max naskočil do vozu, zabouchnul dveře a zařadil rychlost. Převodovka byla nepřesná a chvíli vzdorovala, ale nakonec podlehla. Auto se rozjelo a Max se trochu oddechl. Starý, ale pořad dobry, volkswagen nezklamal. Volant bez posilovače dal zabrat, ale auto poslušné se uhánělo prašnou polňačkou pryč od nebezpečí. Koutkem oka Max zahledl ve zpětným zrcátku člověka, který stal v chalupy, od které oni před chvíli odjeli. Stal tam klidné a doprovázel vzhledem odjíždějící auto. Neutíkal za nim a nenadával. A taky nepopadl telefon, aby zavolal policii. Jen tam stal a díval se jim vsled. Šedivé vlasy a proste oblečení šedých barev připomnělo mu toho neznámého muže, co s nim rozmlouval u ohne před ani ne půlhodinou a byl už mrtev. Byl to děsivý přelud, ale přes matně zrcátko a prach vířiči za autem nedalo říct přesně, jestli podoba byla přesná. Max se otočil, ale už neuviděl vůbec nic – prašný mrak už zcela zakryl výhled.           

Polní cesta vedla zpět k lesu a po par stovkách metru se napojovala na silnicí, kterou bylo vidět od toho prvního rozcestí v lese. Když Max se podíval tím směrem, tak mu zase už po kolikáté během posledního dne proběhl mraz po zadech – u krajnici černým flekem vyčníval starý známý - Cadillak Escalade. Dveře byli otevřeny, ale ani uvnitř vozidla, ani vedle něj nikdo nebyl. Ale bylo zřejmě, že kdyby Veronika nezasáhla, tak oni by vyšlí přímo k uvítacímu zboru, který na ne čekal určitě s moc teplým přivítáním. Max se podíval na dívku vedle sebe. Veronika odstraněné koukala před sebe na přístrojovou desku a byla ponořena do nějakých svých myšlenek. Na viko schránky před spolujezdcem majitel Passatu kdysi dávno nalepil obrázky postaviček z kreslených pohádek. Obrázky byli vybledlé a ošoupané. Mezi nimi taky byla fotka usmívavé černovlasé holčičky. Byla to asi dcera toho muže, co je bezmocné doprovázel vzhledem u chalupu. Max ucítil, jak jejich příběh začíná nemilosrdné zasahovat do životu úplně cizích a neznámých lidi. Na krátkou chvíli si uvědomil, že jeho vědomí už nestíhá vnímat a analyzovat tu spoustu informaci a událostí, který se na něj hrnou z různých stran. Asi tak nějak se cítí člověk, jak se říká, zahnaný do koutu. Když už nemá přehled a musí se zcela se oddat na milost jiných lidi nebo okolnosti. Max zatřásl hlavou. Ještě není na čase ze vzdávat. Jen na jeho vlastní vůle záleží kdy přijde ten okamžik bezmocí a bude na čase vzdát se okolnostem. Teď Ještě ne. Teď on Ještě pořad mel svůj osud pevně ve svých rukou. V rukou, který svírali volant auta, které se uhánělo směrem zpátky k městu rychlosti, jakou už zřejmě dávno nezažilo. Podvozek a cela karoserie skřípali a vrželí v bezmocném protestu a Maxovi nezbývalo nic jiného, než doufat, že neupadnou kola.

Max pečlivé sledoval zpětné zrcátko, ale zase nepostřehl žádný známky pronásledovaní. Dá se vůbec uniknout sile, která tě nepronásleduje přímo, ale dřív nebo později tě tejne najde. Podle čeho? Ten muž u ohne mluvil o nějakém artefaktu. Co to muže byt? Nějaká věc? Amulet? Bájný "Prsten mocí" s filmu? Max skoro nechtěné hodil pohled na ruce Veroniky. Ta skoro na každém prstu mela nespočet levných a kýčovitých stříbrných prstýnku. Pří nečekaném pomyšlení, že on je ten odvážný hobbit, který musí zničit prsten všemocí, málem se rozesmál nahlas. Ale myšlenka o sledovacím zařízení nebyla až tak marná. Jak jinak by je mohli tak rychle vystupovat v RedBull-campu? Occamova břitva. To správně řešení každého problémů – vždy to nejjednodušší. No, samozřejmě. Jak ho to, sakra, nenapadlo dřív?!

„Vypnete si mobily!“, nečekané vykřiknul Max. Veronika se viditelné lekla, zachvěla se a vystrašené se na něj podívala. Naštvaný výkřik ji vytrhl z její myšlenek.

Jenže neštvaný Max byl jen sám na sebe, že byl takový hlupák a zapomněl na tak zřejmou věc. Musel se uklidnit a pokračoval už normálním hlasem:

„Pravděpodobně mají napíchly vaše telefony a tak nás sleduji.“, po těchto slovech dívky poslušné si sáhli do kapes a vyndali mobily. „Raděj vyndejte i baterky“, pokračoval Max a dívky poslušné poslechli a obě dvě začali soustředěné kuchat své telefony.      

V tu chvíli Max už mel v ruce svůj telefon a po hmatu vytáčel poslední volané číslo.

„Čau!“, ozvalo se ze sluchátka, „Pravě jsem tě chtěl volat.“

„Tak co, jak jsi pochodil?“, zeptal Max bez delších prodlev.

„Super. Mámě to!“, ozval se Honza, „Už mam i klíče. Normálně, zařízeny byt ze vším všude. Ale Ještě jsem to neviděl, jenom fotky. Ted tam zrovna jedu. Jo, dal jsem zálohu, ale dneska to musíme zaplatit na tří měsíce dopředu.“

„To není problém.“, Max moc dobře věděl jak je těžká situace ve městě s bydlením, tak nemohl uvěřit v takový úspěch, „Ale nejezdi tam zatím. Sraz za pět minut na základně. A okamžitě si vypni telefon. A raděj ho někam zahoď.“

„A sakra. Chápu. Oukej, vypínám. Tak zatím!“, Honza jako obvykle nepotřeboval delší vysvětlovaní a pravé proto Max ho tak cenil.

 

Veškeré událostí v živote se točí do kola. Otázkou je jen délka jednotlivých kol. Tohle kolo bylo hodné krátké. Max zajel na čerpací stanici a zaparkoval na tom stejném místě, kde včera večer, před tím, jak dostal osudovou sms od Margo. Honza už pohotové čekal v aute s nastartovaným motorem. Max nechal kličky v zapalovaní a nepatrným pohlazením po volantu se rozloučil s Passatem, který jim zcela možně zachránil život. A že tahle hra už jde pravé o život nebylo pochyb. Jeden člověk už zemřel. Nečekaně Max vzpomněl na přísloví, co tak rada používala jedna jeho kamarádka: „O co jde? Když nejde o život, tak jde o hovno“. Na chvíli Max šílené si přál, aby šlo o hovno.    

Všechny tří nasedli do černého Pegouta. Max sedl do předu na sedadlo spolujezdce.

„Jed!“, vypálil hned, jak zabouchnul dveře. Honza nenechal si prosit a okamžité se rozjel.

„Tak co se děje, draku?“, zeptal po chvíli.

„No je to čím dál, tím zajímavější.“, odpověděl Max. On nechtěl mluvit před dívkami o zastřeleném muže, aby je zbytečně neděsil, „Situace je víc než vážná. Radí bychom z toho ven. Ale obavám se, že už je pozdě.“

Nějakou dobu Honza trávil poskytnutou informaci. Na první pohled nevina a řečnická veta, ve skutečností řekla mu docela hodně. A hlavně, to, že před dívkami se nemá mluvit zcela otevřeně. 

„Jedeme do toho bytu?“, zeptal nakonec.

„Ne.“, odříznul Max, „Tohle auto může byt zasvíceno. Musíme ho vyměnit. Jed na dílnu.“     

„Dílna“ se říkalo velké garáží se zvedákem, kterou společné pronajímali několik streetraceru. Připadne se tam dělali úpravy na autech nebo běžná údržba, jako je třeba výměna oleje nebo přezuti pneumatik. Ale především se tam pracovalo nad závodním speciálem. Auto bylo postaveno na zaklade staršího BMW trojkové řady. Bylo to černé koupe. Na štěstí uvnitř ještě zůstal kompletní salon, protože auto občas se používalo i k civilním účelům.

Druha výměna aut během půlhodiny začínala připomínat trapný film o špionech. Ale Maxe neopouštělo mrazení v zadech. Neustaly pocit, ze je někdo sleduje. I přes to, že po útěku z RedBull-Campu tomu vůbec nic nenasvědčovalo. Boj ze stínem – souboj s imaginárním soupeřem. Zaklad výcviku východních bojovných uměni. Hraničilo to s paranoii, ale v tomhle případe, to bylo jisté oprávněny.

BMW řídil zase Max. Honza ukazoval cestu. Celou dobu, co se jezdilo po městě a vyměňovali se auta dívky byli potichu a snažili se byt neviditelny. Bylo vidět, že obě dvě jsou čím dal víc vystrašeny a unavený.

K pronajatému bytu Max schválné jel oklikou a po cestě se stavil v jednom z největších supermarketu. To mělo dvojí účel. Za první, on poslal svoji posádku nakupili nějaký potraviny a piti, včetně nezbytného Jacka Danielsa, samozřejmé. A za druhé, Max asi půlhodiny stal za zrcadlovou výlohou a pozoroval jejich auto a okolí. Výhled byl dobry a výsledky pozorovaní ho zcela uspokojili, protože nezaznamenal vůbec žádný podezřelý pohyb. Během tohoto pozorovaní Max si uvědomil zajímavou skutečnost. Že pronásledovateli zvolili věrnou a snad jediné možnou taktiku. Bez neustálého „očase“ kořist dostava pocit bezpečí a začíná dělat chyby. Tady už začíná spíš hra nervu, než výkonu motoru. „Jen úplné klidný povrh jezera dokáže odrážet okolní svět tak jak je, bez zkreslení“ – tuto čínskou moudrost Max se musel v duchů opakovat čím dal častěji. A taky skoro porad prodělávat dýchací cvičeni techniky I-šu-ců pro nastolení vnitřního klidu a rovnováhy. Na jeho klidu a schopnosti vnímat okolí jasné a přímé  momentálně zaleželo až příliš. Par krát on si nachytal na myšlence, že teď je pravé velice dobra příležitost nechat dívky na starost Honzovi a jednoduše zdrhnout. Utéct pryč a zapomenout na všechno jako na zly sen. Ale téhle zrádně myšlenky on okamžité hnal pryč.

Zhluboka se nadechnout… Prsty levý ruky složit do jednoho z chytrých znaku ninju-cu. Pomalu a na dva krát vydechnout přes pusu… Po patří proběhl elektrický impulz. Hlava zase stala lehkou a jasnou. Stara technika funguje? Nebo je to jen druh placeba – rafinovaný sebeklam. Každopádně lidské tělo skrývá v sobe snad víc tajemství, než cely vesmír. Levná figurína, oblečena do křiklavých nevkusných šatu, za které Max se schovával, raděj moudře mlčela. „Za co budou stát tisíce slov, když bude důležitá pevnost pěsti?...“ vybublali v paměti slova písničky z dětství. Max se otočil přesně v ten okamžik, když Honza a dívky skončili ze skládáním nákupu do nespočtu igelitek a zrovna vykročili jeho směrem. Další náhoda? Možná.  

Ta půlhodina pozorovaní ve společností honosné figuríny ho docela proměnila. Klidné roky stráveně za klávesnici  počítače někam pominuli a on jakoby se vrátil o deset let zpátky. Pohybností a strach zmizeli beze stopy a svaly a mozek byli zase plny energii. A ani tuková „pneumatika“ kolem pasu už nebyla tak moc na obtiž. Podle vykulených očí Honzy Max uvědomil, že ta proměna je vidět i zvenčí. Nevadí. Zvykne si. Max se pousmál a vykročil naproti svým společníkům v tomto neuvěřitelným, ale zajímavým dobrodružství.

 

  Do svého dočasného ukrytu oni zase dorazili bez potíží. Jednovchodovy panelák stal na konce tiché slepé ulice uprostřed hustého sídliště. Prvně se to Maxovi přišlo jako nevýhoda, ale po krátkým zkoumaní byl nalezen další východ přes sklepy na opačné straně od hlavního vchodu, který vedl rovnou do menšího přilehlého lesíku. Takový kus nedotčené přírody uprostřed panelákového sídliště. To zase se dalo považovat za určitý trumf v rukávu. Po střízlivé úvaze, Max přeparkoval auto z parkoviště před barákem do menšího pláce ve dvorku obchodního střediska, který byl ukryt před cizími očí a, hlavně,  ke kterému vedla stezka pres ten lesík od jejich momentálního sídla. Dávalo to docela slušné šance na nepozorovaný útěk.  

V samotném tří-pokojovém byte byla nalezena lednička, slušná sedací souprava a obrovská postel, kterou okamžité a bez debat obsadila ženská část obecenstva.

Chlapům zbyla sedačka v obýváky. Honza ukázal se byt víc pragmaticky, než se čekalo, a kromě jídla dovtípil pořídit i nějaké nádobí. A hlavně skleničky. Který bez zbytečného protahovaní se naplnili kamarádem Jackem. Max se natáhl na pohodlném atamanu, zavřel očí a chvíli nechal Whisky proudit žilami.

„Tak v jakém jsme průseru?“, po chvilkovým oddechu zeptal Honza.

„Ve velkém.“, odpověděl Max. Dokud dívky byli zavřený v ložnice dalo se povídat otevřeně, „Mámě co do činění s vládni organizace a… kdo ví s čím ještě.“

 Nejsou to tak úplně lide – Maxovi zase vzplanul ohnivý vykřičník v hlavě. Tuto informaci Max rozhodl zatím nechat pro sebe. Snad pro to, že tomu ani sám nemohl uvěřit.

Pak Max pověděl Honzovi o setkaní s záhadným cizincem a jeho následným zavražděni. Při těchto slovech Honza zřetelné zesirioznel. Ještě sice nebyl v tom veku, aby vážně se bal smrti. Ale vážnost situaci jemu nemohla uniknout.

„A nepůjdeme raděj na policii?“, po delší pauze nakonec promluvil Honza.

„Přemýšlím o tom celou dobu.“, kývnul Max, i když ho to napadlo až teď, „Mám známého na kriminálce, tak za ním se asi stavím. Neoficiálně.“

„To by bylo fajn“, řekl do prázdná Honza a zavřel očí. 

Max najednou ucítil výčitky svědomí, že ho zatáhl to tak nebezpečné hry. Ale cesta zpět už nebyla. Život je plny správných a chybných rozhodnutí. Směšně se chtít vrátit čas... Čas. Co je čas? Jen další rozměr. Krok špatným směrem se dá vzít zpět. Stačí jen šlápnout do zadu. A je to. Čím je čas je jiný? Proč nejde vykročit zpět a opravit chybný krok. Ušetřilo by to spoustu tragédi. Jak osobních, tak i mezilidských…

Strážce hodinářského stroje osudu dostal záchvat smíchu a na chvíli zapomněl tahat za provázky…   

    

 

 

 

 

Alkohol a únava skonalí svoji prací. Max s nenadaní a zcela nekontrolované usnul. Ochrany mechanizmus psychiky fungoval bezchybné – nejlepší lek na stres a přetížení – je, vždycky byl, a navždycky zůstane – spánek.

Honza ještě chvílí vykládal stý úvahy a obavy do prázdná, když si všiml, že ho už nikdo neposlouchá. Maxova hlava bezvolné spadla na stranu a on už, zřejmě, nějakou dobu mírně odfukoval v hlubokém spánku. Honza se taky cítil nevyspaly a boleli mu oči. Ale adrenalin vyvolaný posledními události, který tak razantně se lišili od klidného a neuspěchaného předchozího života, v žádném případě by mu nedovolili usnout. Najednou Honza dostal šílenou chuť na vodní dýmku. Už několik posledních let dýmka byla neděnou součástí jeho života. A vždycky ve chvíli úzkosti poskytla nezbytné uklidněni… Těžko říct, co přesně mělo ten žádoucí účinek, jestli ta trocha nikotinu, což obsahoval tabák do vodní dýmky, anebo, spíš, pozorovaní toho kouzelného hustého bílého kouře, který už samotnou svoji podobou symbolizoval klid a pohodu východních oáz, odkad vodní dýmka vlastně pochází. Ale každopádně teď, když v ni byla potřeba jako snad ještě nikdy před tím – proklatá dýmka nebyla po ruce.

Chvílí Honza se snažil s tou chuti bojovat, ale docela brzy pochopil, že na to nemá a vzdal to. Max mírné spal a tak Honza musel přijmout toto rozhodnutí zcela na sebe. Avšak v tu chvílí ono se ani nezdálo se byt nějak moc zásadní, takže po krátkém uvažovaní on rozhodl, že nemá cenu budit Maxe a vyšel na chodbu, kde byl umístěn staromódní telefonní přistroj na pevnou linku. Honza nedůvěrevé zvedl sluchátko, ale z toho, k podivu, se ozval tón. Až v tuto chvíli Honza s mrazením v zadech uvědomil, co vlastně způsobil tím, že zahodil svůj mobilní telefon někde do příkopu. Tím on totiž ztratil veškery své kontakty. Chuť na dýmku se ozvala s novou silou. Honza byl zároveň zklamaný a naštvaný na sebe a na Maxe a taky na cely svět… Na štěstí telefonní číslo jednoho ze svých nejlepších kamarádu on znal nazpaměť. Ostatně jako celou řadu dalších telefonních čísel, pamatovat která, zapříčiněním nějaké prapodivné hříčce přírody, pro něj nebyl žádný problém.

Několik vyzváněcích tonu se trvali snad celou věčnost, ale nakonec ve sluchátku něco nezdravé zachrastělo a v zápětí se ozvalo opatrné „prosím?“.

„To, jsem já, Honza. Nazdar“, rychle vypálil Honza.

„No, ty vole… Kde jsi, ty, demente?! Volám tě už hodinu a máš vypnuty mobil. Nelež na tom futr, ty vole… To je nezdravý.“, na opačném konce se ozval smích. Honza počkal, než jeho kamarád se uklidni a pokračoval:

„Hej, Dasty, problém. Mobil jsem zahodil. Děje se něco, z čeho se fakt posereš. Do telefonu je to na dlouho. Dojeď a vezmi si dýmku a všechno k tomu. Když se nepotáhnu, tak zhejbnu - mam toho dost.“

„OK, to by šlo.“, ozvalo se ze sluchátka, „Já, pravé dneska nejedu do školy, tak docela se nudím. Kam že to mam přijet?“.

Honza vysvětlil Dastimu cestu, rozloučil se a zavěsil. Vrátil se na sedačku a napil se ze skleničky. Najednou mu došlo, že tím pozváním, v podstatě zatahuje do jejich problémů dalšího nevinného člověka. Najednou se mu vybavili všechny tě honičky, střílení a zabíjeni, o kterých vykládal Max, a který doposud se skrývali za jakou si kouřovou oponou… Honzovi se zase zamrazilo v zadech. Pocit neznámá a zřejmého nebezpečí před kterým oni stali nebyl zrovna moc příjemný. Ale na druhou stranu, po zdravém uváženi, on rozhodl, ze Dastymu až tak moc velké nebezpečí nehrozí. A navíc, někde v hodné dálném a tmavém koutku podvědomí on byl rad, že s nimi bude další člověk. Kamarád. Osoba na kterou lze spolehnout. Od pravěku člověk loví ve smyčce. A pravé proto je ten hnusný a nepříjemný pocit úzkosti a neovladatelného strachu, když člověk se ocitne sám tváři v tvař nebezpečí. To není přirozený. Jeden člověk je slabý a odsouzen k záhubě. Sila člověka je ve smyčce. V komunikace a spolupráce. V tom je výsada rozumu před drapem.

 

Hned po probouzeni Max ucitil duverne znamou prijemnou vuni tabaku. Mozek jeste chvili spal, takze to zjisteni bylo spis prijemne. Az za par vterin, se to promenilo v hruzu, protoze se delo neco, co se nemelo dit. Max vykašlel na pruzkum a predstitani a okamzite vyskocil z kresla a rozhlidl se. Honza a Dasty sedeli hned proti nemu s blaženymi usmevy na obličejich. Pred nimi stala vodni dymka.

"Co šiliš?...." zamumlal Dasty, "je cajk"

Max mel pred očima černo, protože ta realita, kterou očekaval, vubec neodpovidala tomi co zrovna videl... nechtel veřit vlastnim očim. Přišel k baru a nalil si panáka. Dobra, výživná snídaně. V hlavě se rozjasnilo.

"Dastiku, kde se tady bereš?"

"Kamo, já ani nevím...."Maxovi to začalo docházet.... Podíval se Honzovi do oči:

"Ty jsi normální?"

"Mel jsem chyt na dýmku, vole...", Honza se tvářil jako ubližene štěně kokršpanělů.

Maxovi vylitl tlak a zalehli mu uši..... chvíli dýchal pusou. Srdce se uklidnilo. Řekl:

"ok. co ví?"

"nic, jen že máme novou zašivarnu.....", řekl Honza

"tak to je ok,nic se neděje...."

"dobře ráno, máme nějaké snídani?", ospala Veronika mela na sebe jen dlouhé tričko....

Dastymu upadla brada.... A kdo ví co si domyslel.... Max řekl:

"Zavři hubu a mazej uvařit ovesní kaši. pro všechny. to máš za trest, že blbe čumiš."

"Ale?... jako kdo to je?", vzdoroval se Dasty, "to jako vážné?..."

"Ano, vážné - mazej vařit", řekl Max a vydal se do koupelny za Veronikou.

"Hele, Zlato. Jsi hezká i tak dost. Na pul naha tady hodit nemusíš. OK?"

"já nevím.... ", Veronika vypadala úplně ztracené, "co jsem udělala?"

Max se díval do zrcadla... a viděl odraz z hliníkového držáku na věšák.... odraz v odrazu....jedna realita, zanořena do druhé. Zamával si hlavou. Blbost. O nic nejde. Jen průser..... "nejsou to tak úplně lide" ... zamrazilo. Najednou hlavou se prohnal záblesk prozřeni. Chytil Veroniku za triko a přitáhnul k sobe:

"Jak se jmenuješ?... Cele jméno? Kde bydlíš?"

... Té velké nádherný zelené oči nepřipouštěli lež.....

"JA NEVIM...." po tváři dokonalého tvaru stekla slza....

 

 

 

Každa arabska zeme, kdome ropy a jiny nerostnych bohatstvi, je znama všudepřitomnym piskem. Pisek, ktery se dostava pod obleceni a dokaže vniknout i tam, kde ho človek vubec nečeka. Neustupny, neodbytny, nejduvernejši přitel človeka. Abid Said Azis stal v prezidendskem apartmanu, sveho hotelu Dubaji a z vychky 102 patra pozoroval deni dole. O všudepřitomnem pisku, v holelu, samožřejne nebyla ani stopa. To je privigeum teh, kdo neco dokazal. Abid schvalne vyhnul slovu "bohaty". nepovožal si za bohateho človeka. Mel odpor k penezum. Bral to jen jako nastroj k prežiti. Sveho a sve dcery. Sveho zlatička, smysla všeho. Odvratil se ode panaramneho okna a mimiodem, skoro nechtele hodil pohled na dveře ložnici. Armada lekařu, ktera pro nej pracuje, řika tomu "sterilni pokoj". Dival se dolu na to "mravenčeni" milionu lidi, vetšuu s kterych platila jeho společnost. Znovu se podival na "stirilni pokoj" a rozhodne zvedl telefon.

"Chce slyšet jen dobre zpravy.mate to"

"Pozorujeme. Kvuli ojektu je hodne aktivity.

 

 

 

 

 

PICOVINA

 

 

Budik. Už jsem jim řikal...a sakra to neni budik - to je telefon... KDO se mi opavazuje budit pred 8 hodinou???....

"pane šejku.... ano..... ano.... ano.... kde? okamžite mne dejte okamžite vedet."

 

blizni vychod asi ne, tam nic....

---