Pohádka o Růži

Pohádka o životě a vzniku spanilých květů lásky. Věnováno nejen dětem.

           „Zahradníku, zahradníku, povídej nám pohádku.. zahradníku“ pokřikovali tři malé holčičky utíkající mezi truhlíky a záhonky, které byly osázeny pestrobarevnými květy mistra zahradníka. Zahradník seděl před svým skleníkem na židličce a přesazoval mladé, nové květiny, které budou zanedlouho kvést. Otočil se na přibíhající holčičky a usmál se. Bylo to roztomilé, jak se proplétali mezi těmi krásnými květy, mezi záhonky, protože se mezi nimi chvilku i ztráceli. A ta nejmenší nebyla vidět vůbec. Byly to holčičky od vedle, od sousedů, takové cácorky, zahradník jim často vyprávěl pohádky, a nebo jim ukazoval své květiny, ale do svého skleníku je nikdy nepustil, pravděpodobně tam měl ty nejlepší a nejkrásnější květiny, které vypěstoval. Ta nejstarší a největší holčička se jmenovala Verunka, bylo jí asi 7, už chodila do školy, měla dlouhé hnědé rovné vlásky, hnědé oči a sukýnku s květinami. Ta prostřední byla Kateřinka, měla také hnědé vlásky, velké modré oči a měla strašně ráda macešky, proto měla na svém tričku namalovaný květ macešek. A ta nejmenší, Míša, byly jí asi 4 roky, měla blonďaté vlásky, oči jako tůňky a u nosu nudličku, marně si jí utírala do rukávu. Zahradník vyndal kapesník a tu nudličku jí utřel. Nechal děti posadit kolem sebe na dřevěné truhlíky, přisunul si nové květiny, které potřebovali přesadit do větších květináčů a začal vyprávět:

„Před dávnými a dávnými roky, kdy ještě žili kouzelníci a čarodějové, princové, králové a draci žila byla jedna princezna ve velikém zámku za sedmi řekami, a devíti horami.“ Vyprávěl zahradník, a na děti se usmíval. A stále jemně bral do svých rukou nový a nový kvítek, a pečlivě je zasazoval do nové půdy a nového květináčku.

„Ten zámek byl plný zahrad, květů, a žilo tam tisíc zahradníků, protože princezna měla moc ráda květiny. Byla to hodná, milá, mladá a moc hezká princezna, měla dlouhé růžové vlnité vlasy, modré oči, byla vysoká a štíhlá. Její spanilost byla věhlasná široko daleko a nápadníci se na zámek jen hrnuli. Bohužel mezi nápadníky byl i starý zlý a mrzutý čaroděj. Když přišel, tak všechny květiny v zámku povadli, to kvůli tomu jak velká zloba byla v srdci toho čaroděje. Všechny princezniny nápadníky postupně vyhnal, či svými hanebnými kouzly způsobil, aby se jim něco zlého přihodilo. Jeden spadl do studně, druhý si zlomil nohu, třetího uštkl jedovatý had. Všichni věděli, že to nejsou jen pouhé náhody, ale proti čarodějovi se nikdo nemohl postavit, když si chtěl uchránit své zdraví. Chudák princezna, neměla na výběr. Ale přesto řekla čarodějovi své NE. Čaroděj toto odmítnutí nebral vážně, a princeznu zavřel do věže. Však Ty mne budeš milovat! Budeš o chlebu a vodě! Ty poznáš, že nic jiného Ti nezbude.

                Plynuly dny a květiny v zahradách chřadly stejně jako princezna ve věži. Ale i tak své slovo princezna nezměnila. Nemohla. Nikdy by si nemohla vzít za manžela čaroděje, který má ve svém srdci tolik zla a nemá rád květiny, neumí milovat svým srdcem. Čaroděj se každou noc chodil ptát do věže princezny, jestli si ho vezme. A když slyšel NE, tak se rozzuřil a někdy udeřil princeznu svou pařátou. Princeznu to bolelo, a občas jí i tekla krev, to jak čaroděj surově uhodil princeznu do obličeje. Ráno se sice rány zahojili sluníčkem, které jediné mohlo svými paprsky do vysoké věže a zbyly jen jizvy. Chřadnoucí květiny ze zahrad okolo zámku posílali hojící vůně vysoko, a princezna jim za to děkovala. Byla tolik ráda, že má alespoň sluníčko a květiny, které jsou její podporou ve vězení.

Čaroděj zatím vládl celé zemi. Zahradníky ze zámku vyhnal, protože neměl květiny rád. Pořádal na zámku každou noc černé slavnosti, a z širokého okolí se na zámek stahovali špatné síly. A princezna zavřená ve vysoké věži se na to všechno musela dívat. Každý nový den viděla jak její zahrady pustnou a květiny umírají, a ronila slzy. Tolik trápení, tolik nářku, tolik zloby se v jejím zámku usídlilo.“

                Zahradník přisunul nové květiny a novou hlínu a koukl na ty tři posluchačky, které seděli kolem něho a ani nedutali. Té malé opět utřel nudli u nosu, pohladil jí po vláskách a vyprávěl dál.

                „Jednou opět navečer přišel čaroděj nahoru do věže za princeznou, aby se otázal, zdali si ho již vezme za manžela. Čaroděj přišel opilý, a když opět uslyšel princeznino NE, tak se rozzuřil a rozpřáhl se, že princeznu opět uhodí. Princezna zvolala: „Nebij mne, zlý čaroději! Nikdy si Tě nevezmu, to raděj budu květinou, která nepatří nikomu, než abych si vzala Tebe!“ Čaroděj se zachechtal, a princeznu proklel. Buď si kvítkem, buď! A princezna se změnila v rostlinu s růžovými květy, které pohltili celý zámek od vysoké věže až po spodní hradby. A čaroděj ještě kčitel: Budeš krásnou květinou, budeš nádherně vonět, ale Tvé květy nikdo nebude moci utrhnout, nikdo Tě nebude mít rád, ikdyž budeš krásně vonět, a budeš krásně kvést. Tvé stonky budou porostlé ostny, budeš navěky takto zakletá, dokud nepřijde někdo a nebude Tě mít rád, takovou jaká jsi. Růžová a s ostrými trny, které poraní ruku. Jen láska Tě promění do tvé člověčí podoby, ale to se nestane. A potom co zámek zmizel pod záplavou růžových květů, se čaroděj zachechtal a změnil se v havrana a odletěl jinam. Ráno při rozbřesku lidé bydlící v podzámčí zjistili, že zámek zmizel pod záplavou neznámé rostliny. Někteří se tam dovnitř chtěli vydat, aby zachránili princeznu, ale ostré trny jim v tom bránili. Vzdali to, a na památku princezny s růžovými vlasy nazvali tuto rostlinu RŮŽÍ. A aby na tu princeznu nikdy nikdo nezapomněl, tak si dodnes lidé mezi sebou vyprávějí tuto pohádku, protože tento příběh se skutečně stal, před mnoha a mnoha lety. A ikdyž si lidé nepamatují, kdy to přesně bylo, tak nezapomínají, a růže jim každý den připomínají bolest a utrpení té spanilé princezny.“

                Zahradník se podíval na děti, té malé opět utřel novou nudli u nosu a pohladil jí po vláskách, usmál se na ně a řekl: To je konec pohádky.“

To je ale smutná pohádka, zahradníku, a vážně se to stalo? A nenašel se žádný mladík, který by vysvobodil princeznu ze zakletí? Zahradníku, zahradníku.. překřikovali se holčičky jedna přes druhou.

                „Možná ano, možná ne“ řekl zahradník,“ale díky tomuto příběhu  je květinou, která  se stala svou krásou a vůní i se svými ostny, symbolem lásky. Není růže bez trní, není lásky bez hněvu, a to si milé děti pamatujte.“

                Malé cácorky ještě měli spousty otázek, ale to už je maminka volala k obědu, a zahradník je vyzval, aby maminku poslechli. Ještě jim zamával na cestu, kterou se prodírali mezi záhonky a pestrobarevnými květy zahradníkovi kouzelné a voňavé zahrádky. Zahradník se potom otočil a zmizel ve dveřích svého skleníku.

Jen ta malá, nejmenší, s nudlí u nosu byla příliš zvědavá a chtěla vědět co zahradník skrývá ve svém skleníku za květiny. A tak se otočila a přišla až ke dveřím, pootevřela je, a uviděla:

                Viděla spoustu nádherných růží, různých barev, rudých, růžových, modrých, žlutých, snad tam byly růže všech barev. A jak nádherně to tam vonělo. A tam  mezi těmi květy růží, v zadu zahlédla zahradníka jak objímá spanilou vysokou štíhlou dívku s krásnými dlouhými růžovými vlnitými vlasy a ona objímá jeho a dávají si pusu, drželi se za ruce. To je určitě ta princezna z pohádky, a zahradník je jediný, který jí mohl vysvobodit, protože těch růží tady má tolik.. pomyslela si Míša a popotáhnutím stáhla svou nudličku zpět do nosu, otočila se ve dveřích a utíkala si za svými sestřičkami k obědu.

---