04

04

Nad hlavou slunce svítí, ještě je ráno a začíná den a nám zrovna došlo pití, tak jsem vzal prachy a vyrazil ven. Byla to síla, fakt mocný pocit, vyrazit ven po probdělé noci. Všechno mi příjde jiný, má představivost vidí podivný stíny a ty věci co tu jsou, jsou neznámý, nový a všechny stojí, lítaj nebo se plazej. Nad hlavou, pode mnou, kolem jdou, všude jsou! Asi jsem blázen.

            Dostal jsem podivnou chuť, vyzkoušet nový pocit a něco zažít. Sranda to bude, buď jak buď, stále však nevím, musím to zvážit. Není to přece jen tak, zaostřit zrak a stát se něčím a nebo někým a prostě zmizet v dáli. Zkouška však nestojí nic, no co chci víc? A tak mé rozhodnutí nabylo v platnost, asi navážu osobní známost a můj příběh má právě start!

            Ráno je vždycky kouzelný, nikdy nevíš, co tě potká. Vždyť ty chvíle jsou nádherný, vycházíš ven ve vlněných spodkách a říkáš si: „Júúúúúú, vzušující pocit, chtěl bych být jen, o trochu menší.“ A cestou pěší vstříc světu běžíš. Nikdo neví co bude, tak se těšíš, ten skvělý pocit je všude, po hlavě letíš. – skvělý to bude!

            „Letím, já letím, LETÍM! Fíííííííííííííííííííí!“ S větrem si letím, v hlavě prázdnota, nic víc nevím, moje nahota, mi dává směr. A je to fér. Dobrá naděje, slibuje změnu, než se naděješ, od huby pěnu, pak se zasměješ, mělo to cenu??? Cenu to má však, jenom vzácně, jenom ve chvíli, kdy je ti krásně, ten pocit sílí… Docílíš hravě nadlidské síly, orlího zraku a taky strachu. Strach, ten vyvolává domino efekt. A ten se valí a valí a valí a sudy válí a všechno spálí, než zmizí v dáli. A samé zrůdy s ostrými drápy a velké tlapy. Mají ty zvláštní, plamenný oči a září a blikaj a straší a vzlikaj, po tobě skočí a už si v pasti. Všude tma. Jen kosti chrastí, máš strach a ležíš a zatuchlý vlhký pach máš v nozdrách. Svůj život střežíš, jak oko v hlavě a pořát věříš, že všechno hravě vyřešíš. Vždyť je to hra. Nit nesmělá, už se však páře a obě tváře jako ze snáře, sváže a spoutá. Už ani hnout. Jen vůbec nic a každá líc, tě jako plamen pálí a je ti hic. Je s tebou amen. Tak ze všech sil, si zatneš zuby. Přetrháš pouta, která tě poutá a najednou to všechno nadobro uteče. No a ty, člověče, jsi zase sám.

            Teď však ne tma, ale světlo, pokryje tvé, zázračně uzdravené a nahé tělo. Ležíš si v éteru a je to, věru jak živý sen. A pevná zem, není nikde. A nikdo jiný, už žádný stíny, polykáš sliny a po nich jen sucho v tvém krku. V to bílá holubička přiletí a zavrká, „vrků, Chtěl bys už zpět? Až budeš chtít, spočítej pět a budeš mít, volnou cestu.“ Tak chvíli ležíš a hodnotíš svou situaci zapeklitou. Není to tak zlé, přemýšlíš. A v hlavě máš, zase nic. Ta nepřítomnost však zachovává jen jedinou myšlenku a to číslo PĚT. Už máš hlad, chceš na oběd. Tak tedy: „raz, dva, tři, čtyři…“ víš to jistě? To nic čisté má zase něco na víc… Je však pozdě, „pět“. A zase letíš, zavíráš oči, celý se točíš a najednou je ticho. Jedno oko otvíráš a už víš, že v posteli své ležíš. A jsi doma. To je škoda. Nebylo to zas tak zlé. Nezbylo nic, jenom nové pocity poznané. Tak zase někdy, tak zase příště, až jako klíště, chytneš se a poletíš. A zemská tíž, ta bude jinde…. A ty to víš!