VODA TEKOUCÍ Z DUŠE MÝ

Pokusím se tu, co by váš otrok, vydat zpěvu jako prorok, byť ze samého středu, z nitra, improvizuji a svou duši otevřu v šepoty, týhle noci. Snad jsem čistý pro tohle zvolání, klaním se všem, modlitbou promluvím k bohům a rozum vypnu, byť transem lépe vystihnu, co tu má znít za sen..... (Jen lituji překlepů, hrubek, nekontroluji výtvor, abych nepozměnil ani jedinou z vět, má být taková, jaká v mém srdci ve skutečnosti je, toť modlitba, která mou vede vůli, do díla, na počátku, na cestě ve vesmírná, dobrodužství, ....Sancta sancte....)

*OTEVŘI OČI AŤ ZAMÍŘÍM KE TVÉ DUŠI*

 

Né, já ti neublížím, aní to není v mé moci, také tě neodsoudím, jen odhalím příběh co mi vyvstává vedený těmihle slovami, do dáli, ve víře, že jednou opět společně procitnem v poznání a jednotným budem v cestě budoucí, nepotřebujíce ni rozdělení, ani srovnání, každý ve svém nitru, bude sebou samým.

Jsem pouhým človíčkem jako i ty, však nemohu umlčet, tu píseň co mi po dlouhou dobu stále na rty přichází, teď tu činím, svou povinnost a úlevu, ač slova jsou mi materiálem, potřebným ku stavbě díla, ke kterému se po generace blýžíme, hořící věčným plamenem, který si předáme, až do konce dnů, co tu lidé na zemi budou prožívati ty ze svých snů......

 

Tímto rýmem mýřím k lidem, co cítí ty jemné,

vibrace z věčné existence, dotýkající se nás,

tím ryzím občasným, dozráním duševních tras,

které nám vyjeví, kde hledat pravdu svého srvoření,

jak se blýží k nám doba, proměn lidství a životních,

myšlení v jakési nová, zasvěcení člověka,

 co by v tvora, přejímajícího otěže dědictví,

které nám při počátku do vínku vložili,

stávajíce se tak bytostí,  činíce zázrakův,

dle skutečností, pozbývajích významu,

dále více věříc svému snu,

budem opatrovníci dalších vesmírných prostorů,

byť tak bylo s námi zamýšleno,

 máme zastati započaté dílo a nadále jej staviti,

v nekonečnosti věků,  beze spěchu,

vše spravedlností jednoty vést , byť svým otcům,

jsme takto vzdali čest.

To však nabyde skutků, až člověk procitne ze svodidel hmoty

a sám sebe rozžehne, plamenem bytosti,

spojené se svou vyšší niternou moudrostí,

leč dílo už žádá své,  opatrovníky pěstěné,

bezstarostnou cestou na práh možné dokonalosti....

 

Ale to jsou jen slova, tal vzdálená nám tu, jako sama tato doba, k tomuto významu, my zovající se nejinteligentnějšími tvory, svým výtvorem předstihlým duševní vědomí, stvoříme vlastní zbraň, která nás  načisto vypaří, aniž by jsme si uvědomili, význam tohohle poznání,  připravili jsme se sami na hranici, vlastního povstání a nebo nečiného čekání, na výmaz lidských bytostí, leč, my zahlceni tou zvířecí krutostí, nemáme jiného směru ve svém jití, všichni to vidí a

proto nenechám svést se možnou apokalypsou příští, vše v moci lidí,  v rukou dědiců všech bohů,  v  kdys tak slibné bytosti,

jest nyní dáváno volného směru, nechť sami se odsoudí

a nebo

se rozhlídnou kolem a zahlídnou ten sen,

co málem uvěznil je hrobem ze sklizně své.......

 

Ty jsi tím bohem, tak pohleď na ruce tvé a povstaň proti zlé vůli,

ve které nás mocní štvou proti sobě,  činíce z nás ottrockém

masy bez zamyšlení slepě táhnoucí se  ke zničení....

Už nechci dál jen slepě stát, a dít to co pokyne ten,

který vidí prvně svůj prospěch a né tebe....

Výjimka je pravidlem....

A ač to zní trýznivě, stačí kouknout na hvězždy, které píší o naší hodině,

ta nás nemine, zkouškou to bytostí, ke kosmickému společenství,

ač sami jsme s napětím pozorováni, byť ukázalo se,

zda-li člověk jest hoden existování,  v nekonečném,

prostoru temných dálí,

zastávat  úřadu spravedlivého opatrování,

těch kteří nastoupí teprve na tu lidskou cestu evolucí,

těch co teprve nyní budou nalezeni,

v dalších koutech hlubokých vesmírných prostorů....

 

Za tohle varování nemohu, jest přímo naší jedinou nadějí,

že lidé se přesto zavedou k jednotnému přesvěsčení

a vyzveme ochránce, aby navštívili neskryti oblohu a zemi,

dopomáhající nám,  z počátku proměn, leč jsm se se s jstotou,

těší, nevíce, zda-li byli všechny chmury lidské, jen pomluvy a my  překonáme, práh moudrosti bytosti, nakládající

se svým výtvorem, dle  zralosrítí bud bytostí hodnou,

nebo  moudrsostí, činíce skutky pro zdokonalení bytostí.....

 

 

 

Kone části prví

---