Svět naruby...s tebou

,Chtěla jsi mě odehnat?“

.

 Sklonila hlavu. Nemohla se mu dívat do očí. Poznal by…hloupost! Vždyť to vědí oba.

,,Chtěla jsem, abys neměl rád ji. Už jsem nedokázala dál  číst ta obdivná slova, vědět jak se na ni díváš.

Krásné oči…krásná pusa, krásná tvář. Být krásná ve dvaceti je snadné.

Připadalo mi vše  tak nesmyslné.

Zamilovat se do snu je lehké. Jenže …“

,,Že sám nejsem příliš normální, na to jsem si už za ta léta zvykl. Ale že se srazím s někým o tolik stejným…“

,,…jenže mě nenapadlo, že by se mohl zhmotnit.

Do chvíle, než jsem slyšela tvůj hlas, byla vše jen hra. Hra na příběh o spojencích, kteří se vylodí až sami budou chtít.“

,,Chtít se zachránit?“

,,Bral jsi mě s sebou stále do větší a větší hloubky… nejsem trénovaná, ztrácela jsem dech.

Křik by nepomohl. Jak křičet  na dně moře?

Mlčet?

Nenávidím mlčení! Nemohu dělat druhému  co nechci, aby on dělal mně.

Jednoduchá životní poučka.

.

Učte se poučky, děti! Poučky jsou základ…říkávala naše učitelka fyziky

Učila jsem se. Celý svůj dosavadní život, jsem se učila… tehdy, když jsem pochopila, že nejlepší je vybrat si lásku, se zdálo vše tak jednoduché.

Jenže lidi jakoby nerozuměli…Vymýšleli si jak a proč . Tvořili si můj obraz podle sebe.

.

Nikdo nemůže vědět, když se dívá jen zvenčí, jak vypadá dům uvnitř. Je-li tam čisto a milo, nebo binec, nepořádek a už vůbec neví, kdo tam bydlí. Na to by musel vejít  dovnitř a i tak by to byl zase jen povrchní dojem.

.

A pak jsi se objevil Ty.“

,,Můžeš chvíli mlčet?

Každý dům mívá nějaké dveře zamčené.“

Usmála se. Maminka se tak často zlobívá, že zapomínávají zamykat hlavní dveře.

,,Náš ne. Pokud otevřeme hlavní dveře, jsou všechny v domě odemčené.

.

Jen jsem chtěla, abys se rozhodl. Buď mě, nebo ji.

.

Říkáš Svět naruby. Já vím, je to i o vůni.

Namalovat můžeš tu nejkrásnější kytku a můžeš čekat, že bude vonět. Jenže vůní je moc.

Nemám ráda sladkou. Připadá mi podezřelá…“

,,Normálně znáš někoho zvenčí, protože ho zahlédneš, zaslechneš, ucítíš teplo jeho rukou... a pak  se teprve  pomalu dozvídáš, co je v něm schovaného uvnitř. Když otočíš život naruby. Znáš něčí myšlenky a sny, i ty nevyslovené a on připouští (pokud to není podvodník), že o něm možná víš víc, než kdokoli z jeho nejbližších. A přitom o něm nevíš nic z těch obyčejných věcí zvenčí…“

,,Ve dvaceti ví člověk o lásce kulový!“

.

,,Neskákej mi do řeči!

Chtěla jsi se mě zbavit?“

,,Ne! Chtěla jsem pravdu! Chtěla jsem se přestat bát, že pak  odejdeš a já se z té hloubky sama nevyškrábu . Že budu padat zpátky a lámat si žebra a  nohy , ruce…kosti…Jen jsem chtěla, abys mě nebolel, abych přežila.“

.

 ,,Co cítíš nyní?“

.

 Zvedla hlavu, podívala se mu do očí a opět se usmála, jen bylo vidět, že je unavená…

.

,,Potřebuješ se vyspat…“ zašeptal jí do ucha a další dvě slůvka, která přidal už slyšela jen ona.