Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSíla přátelství
Autor
Nelie
Moje úplně první povídka napsaná před pěti lety. I když se můj styl psaní změnil a doufám, že i zlepšil, je to prece jen moje první dílo.
Předtím než se začtete si položte otázku. Co je to přátelství? Nad tím bysme mohli sedět několik let a souvislou odpověď bysme stejně nevymysleli. Pro každého znamená něco jiného, ale přece je to pořád to stejné. Forma se nemění, jenom hmota ano (podle Platonova učení těla a duše).
Nejen z názvu, ale i z úvodu poznáte o čem tato povídka bude. Tak přeju pěkné čtení.
Asi to nejhorší, co může člověka potkat je smrt. Zcela nám to převrátí život a přehodnotí pohled na svět kolem. Ten kdo si do nedávna myslel, že prohra sázky je to nejhorší, co ho může potkat, okamžitě změní názor, když mu umře někdo bližný. Pozná, že teprve teď ztratil to nejcennější.
Katherin [Ketrin] si myslela, že život už nemůže být horší. Ale opak byl pravdou.
V třípokojovém bytě žila s babičkou, otcem i matkou a mladším bratrem. Její matka navíc čekala další dítě. V tak malém bytě bylo pro Katherin přeplněno a v jejím věku bylo zcela normální, že chtěla trochu samoty. Záviděla svým kamarádkám, které přišli domů a mohli být samy. Každá z nich měla staršího sourozence a tak byly ony ty nejmladší a ty nezhýčkanější. Ale Katherin byla nejstarší a tak na ni připadaly všechny povinnosti. Kromě školy se musela starat o mladšího bratra, když byly rodiče v práci.
Tahle to asi vypadá, že byly chudí. Kdepak. Byly na tom dobře. Katherin chodila na docela drahou školu. Její bratr chodil teprve do třetí třídy a měl co chtěl. Katherin neměla ráda zbytečné rozhazování peněz a navíc se bála o něco si říkat. Pokud jí něco nechali rodiče sami, vycházela ze svého.
Zbývalo pár měsíců na jejich 17 narozenin. Rodiče ji každé volno omlacovali o hlavu práci. Katherin by chtěla, ale se školou a povinnostmi doma by nic nestíhala. Dom chodila kolem páté večer a už tak byla dost unavená. Pustit se do učení ji stávalo poslední síly a večer si s radostí vlezla do postele už v devět večer. Často kvůli tomu vznikaly hádky. Rodiče něco potřebovali, ale Katherin prostě neměla čas. Když se dozvěděli o dalším dítěti, bylo to ještě horší. Všechna pozornost se obrátila na něj a i přestože tomu bylo sotva měsíc, na Katherin se toho navalilo ještě víc. V duchu všechno proklínala.
„Katherin, posloucháš!“ Katherin se vrátila do současnosti a začala vnímat okolí.
„Promiň,“ zněla odpověď.
„To je to jediné, co od tebe dneska slyšíme,“ vyčetla ji kamarádka.
„Promiň Liz,“ zopakovala znovu „Dneska nemám náladu.“
„Zase?“ řekla její sousedka.
„Tohle je společná práce,“ nepřestala Liz.
„Ještě jsi nic neudělala.“
„Není to moje vinna. Prostě...... mám špatnou náladu.“
„To je jen výmluva,“ řekla Clare, „To není důvod.“
Do téhle chvíle seděla Katherin s skloněnou hlavou.
„Co pro vás bude dostačující důvod,“ řekla a vstala „Podle mě smrt stačí,“ dodala. Učitelky se zeptala jestli může na záchod. Ta neochotně kývla. Katherin znala od první třídy základní školy. Slyšela jejich hádku a slzy v očích ji trochu vyděsily.
Katherin téměř vyběhla z třídy.
„Pohádaly jste se?“ zeptala se učitelka Liz a Clare.
„Nic nedělala, tak jsme....“ začala Liz.
„Nevěděli jsme, že ji někdo umřel,“ dodala Clare.
Katherin seděla na chodbě v křesle. Na žádný záchod vůbec nedošla.
„Katherin?!“ Katherin zvedla hlavu. Když uviděla svoji učitelka, utřela si z očí slzy.
„Promiňte....“ začala.
„Katherin, co se stalo?“ Katherin uvažovala jestli jí to má říct nebo ne. Znala ji od první třídy na základce, kde učila přírodovědecký kroužek. Když Katherin přestoupila měla štěstí. Její učitelka taky a na stejnou školu jako ona. Znaly se 11 let. To je na učitelku a studentky už docela dost.
„Rodiče měli nehodu,“ řekla „Oba leží v nemocnici. Nejsou na tom moc dobře. Vlastně.... doktoři jim nedávají téměř žádnou šanci. Každopádně o to dítě, o čekala přišla a............ bratr je taky mrtvý.“ Nastalo ticho. Teď to chápala.
„To ještě není všechno,“ řekla přes slzy „Babičku to tak vzalo, že taky skončila v nemocnici.“
„To.... je mi líto.“
„Nedokážu myslet na nic jiného, než na tu nehodu. Viděla jsem ji. Vracela jsem z školy a viděla jsem je jet s autem. Někdo do nich narazil a oni narazili do stromu. Střechu nad zadním sedadlem promáčkla větev, která z stromu spadla.“
„Byla jsem od toho takový kousíček,“ dodala a roztřásly se jí ruce.
„Jsi doma sama?“ Katherin kývla. Bohužel byla.
„Neměla bys.“ Katherin neodpověděla.
„Půjdu s tebou domů!“
„Cože?“
„V tomhle stavu tě tam nemůžu nechat jít samotnou.“ Katherin chvíli mlčela a pak kývla.
„Zvládneš se vrátit do třídy.“ Tentokrát Katherin zavrtěla hlavou.
„Teď když to ví,“ řekla „Budou se na mě dívat lítostnýma pohledama a to já nesnesu. Nechci aby mě nikdo litoval. Chci si to připomínat pokud možno, co nejmíň.“
„Chápu, ale tady zůstat nemůžeš,“ řekla a podala Katherin ruku. Katherin se na ni chvíli dívala, ale přijala ji. Obě se vraceli k třídě.
„Já to nezvládnu,“ řekla Katherin a trhla sebou.
„Znám tě dlouho, vždycky jsi všechno zvládla. Postavila jsi se tomu a strach překonala,“ řekla a otevřela dveře třídy. Vešla dovnitř a dveře nechala otevřené. Katherin se na ně chvíli dívala, jako by se je pokoušela zhypnotizovat. Dveře se zavřou. Ale o by bylo utíkání a Katherin nerada před něčím utíkala.
Nadechla se, naposledy utřela slzy a vešla dovnitř se sklopenou hlavou. Aniž by se na někoho podívala, zavřela dveře a vrátila se na své místo.
„Slibuju, že to všechno doženu,“ řekla aniž by se na něj podívala. Nic neřekla, jenom kývli.
Katherin seděla na místě bez sebemenší známky života. Vypadalo, jako bez života. Celou dobu se dívala z okna. Nikdo jí nevyčítal, že nic nedělala. Už jen to, že v klidu seděla a byla schopná komunikovat, pokud to bylo nutné, stačilo.
Zazvonilo. Pro všechny zvuk vysvobození. Pro Katherin spíš umučení. Signál popravy. Zvuk bolesti. Říkejte tomu, jak chcete.
„Katherin, jdeš?“ řekla Liz. Katherin zvedla hlavu. Očima bloudila po třídě a hledala svoji učitelku.
„Já....“ začala.
„Čeká venku,“ skočila jí do řeči Clare „A doufám, že nevadí, když půjdeme taky.“
„Nemusíte, nechci vás.....“
„Ale mi chceme. Co doma?!“
„No... dobře.“
Všechny tři vyšli ven. Na chodbě se k nim přidala jejich učitelka. Katherin celou dobu mlčela. Bylo dobře, že jdou sní. Šla jako na popravu. Se sklopenou hlavou a bez jakéhokoliv slova.
Ruka se jí třásla, když vytahovala klíče a odemykala byt. Nakonec všechny vešli dovnitř. Katherin zavřela dveře a nadvakrát je zamčela. Zavedla je k sobě do pokoje.
Byl celkem malý. Patrová postel, dvě skříně, dva stoly a jeden stolek s počítačem.
„Nedokázala jsem si představit, že by se sem vešlo další dítě,“ řekla Katherin a otevřela okno.
„Nečekala jsem, že je to tu tak malé,“ řekla Clare.
„Jasně, ty bydlíš v třípatrové vile. A to jen ty a tvoje matka,“ řekla Katherin a vyšla z pokoje.
„Už chápu všechno. Kolikrát nám říkala, jak je to tu hrozné a my ji nevěřili.“
„Možná proto vám to neřekla dřív. Potřebovala se někomu svěřit, ale trochu se obávala vám svěřit.“
„Fajn, nejspíš na tom neseme vinu,“ řekla Clare „Hádám, že tohle je její stůl,“ dodala a ukázala na roh pokoje.
„I náš záchod je větší,“ podotkla Clare po chvíli „A hele, co je tohle?“ V ruce držela cédéčko nadepsané názvem POVÍDKY.
„Neřekla jsi nám, že píše,“ řekla, když se Katherin vrátila.
„A divíte se, vaši reakci bych mohla odrecitovat z místa,“ řekla.
„To jsme takový příšery?“
„Píšu, protože mě to baví a protože vím, že jsou lidi, kteří je čtou. Vaše názory by od toho nejspíš odehnaly.“
„Ještě jsem je nečetly.“
„Ani byste nemuseli. Hodnotili byste je především podle mě, tak jak mě znáte vy.“
„Fajn, fajn chápeme.“
Jejich hádku přerušil zvonící telefon. Katherin se podívala na blikající mobil. Věděli, že volaly z nemocnice. Katherin po něm natáhla třesoucí se ruku.
„Ano?“
Katherin položila telefon a dopadla na postel.
„Katherin?“ řekla Clare.
Katherin mlčela.
„Katherin, co ti řekli?“ zkusila Liz.
Katherin pořád jen mlčela a dívala se před sebe.
„Katherin?“ řekla učitelka a sedla si vedle ní.
„To bylo z nemocnice,“ prolomila Katherin ticho „Řekli, že...... že rodičům je líp.“
„No to je skvělý, ne?“ řekl Clare.
„Ale pokud budou vystaveni jakémukoliv stresu nebo šoku, stav se zhorší a nepřežijí a pokud ano, tak s trvalými následky.“
„Šok?“
„Když jim řeknou o smrti dítěte a bratra, propadnou se zpátky a ještě níž,“ řekl Katherin.
„Nemusíš to vidět, tak černě,“ řekla Liz.
„Já to nevidím černě,“ řekl „Já se na to dívám realisticky, tady není pro optimismus místo.“
Nastalo ticho.
„No, tak odteď je slovo nemocnice zakázaný slovo,“ řekla Clare „Zajdu s Liz něco nakoupit, vaše lednička totiž zeje prázdnotou.“
„Dobře,“ řekla Katherin.
„Hlavně nikam nechoď,“ řekla Clare.
„Neboj.“
„Máš něco speciálního, co chceš koupit?“
„Jo, prášek na hlavu,“ řekla „A hodně silný kafe.“
„Rozkaz,“ řekla a zavřela za nimi dveře.
„Budu muset jít,“ řekla učitelka „Zvládneš to tu sama?“
Katherin kývla.
„Možná by bylo lepší, kdyby tu zůstaly přes noc.“
„Asi ano.“
„Jestli nechceš zítra do školy nemusíš.“
„Není tu nikdo, kdo by mě omluvil.“
„Nemusí, udělám to sama.“ Katherin se na ni vděčně usmála.
„Děkuju,“ řekla a vstala.
„Hlavně buď opatrná,“ řekla a objala ji. Katherin se pro sebe usmála. Nebyla to jen její učitelka, ale i přítelkyně. Mohla ji věřit a ona ji zas dobře znala.
Doprovodila ji ke dveřím a rozloučila se. Musela uznat, že se cítila líp, když měla někoho u sebe. Bála se, že by ji ostatní nepochopili. Možná dokonce i vysmály.
„Jsme zpátky a nesem jídla jak pro celou armádu,“ ozvalo se od dveří.
Katherin se zaklonila a nakoukla do kuchyně.
„Moc dík, nejspíš bych tu bez vás umřela hlady,“ řekla a usmála se.
„Pokrok, ty ses usmála,“ řekla Clare „Co to vůbec děláš?“ dodala a nakoukla ji přes rameno.
„Čtu si,“ řekla.
„To všechno napsala ty?“ Katherin kývla a v tu chvíli na sebe byla pyšná. Vždycky se podceňovala. Ale teď.....
„To si určitě přečtu, vypadá to dobře,“ řekla Clare „Netušila jsem, že tě to baví a vůbec.“
„Je to můj život.“
„Neměla ses s tím, tak tajit.“
„Možná,“ řekla a trochu se styděla „Ale měla jsem strach, co tomu řeknete.“
„Asi chápu, kam míříš,“ řekla Liz „Ale stydět se za to nemáš proč. Když si to čtou cizí lidé, můžou si to přečíst i nejlepší kamarádky.“
„Tak čtěte, já jdu vařit,“ řekla Katherin a uvolnila místo u počítače.
„To si nechám líbit,“ řekla Clare a posadila se do křesla.
Clare i liz zůstaly u Katherin přes noc. Katherin sama toho moc nenaspala. Nemohla. A tak jako vždycky sedla k počítači a vyzpovídala se počítači.
Ráno ji našli spát na klávesnici.
I přes zákaz s nimi šla do školy. Učitelka ji nabídla, že může jít kdykoliv domů, ale Katherin odmítla. Za prvé by doma nevydržela a za druhé.......... prostě nechtěla.
Jinak se jí vedlo vcelku dobře. Stav jejích rodičů se zlepšil. Doktoři se jim chtěli říct o smrti jejich syna, ale Katherin jim to chtěla říct sama. Zprvu byly opravdu v šoku a doktoři byly připraveni na všechno, ale díkybohu to překonali.
Stav se lepšil a za měsíc je pustili. Katherin se mezitím vynasnažila vyjít si sama. Její babička byla propuštěna o týden později.
Ještě pár týdnů byla mezi všemi napjatá atmosféra. Přece jen smrt bratra všechny otřásla. Postupně všechno opadlo. Katherin si mezitím vším našla víkendovou práci. Navíc se odhodlala poslat svoje povídky do jednoho nakladatelství. Ti jí sice řekli, že to chce úpravy, ale nemá to vzdávat, protože má talent.
Uběhl půl rok a Katherin to zkusila znovu. Za měsíc jí vyjde první knížka.
Katherin je sedmnáct. Vydala svoji první knížku, pochopila, jakou cenu má život a v čem spočívá přátelství. Všechno zlé je k něčemu dobré. Katherin to zažila na vlastní kůži.