Ideál krásy ve 21. stol

Při návštěvě u přítele se Vincent Vega seznámil s dívkou. Mladá, nakrátko střižená blondýna, kůže na obličeji se ji napínala pod tíhou bezpočtu všelijakých stříbrných šperků. V obočí, nosu, spodním rtu i bradě. Vincent se tehdy zeptal: „Trudy, ta s tím bordelem na ksichtě?“

Nepovažuji se za proroka. Nemám tušení, čemu se budeme divit za padesát let. Třeba funkčním klepetům vystupujícím z loktů, nebo čelistem místo očních víček, jako měl Corinthian. Proto také bude hlavním obsahem mé úvahy analýza současné situace, přičemž upozorním na několik jevů, více či méně známých.

V souvislosti se současným ideálem krásy bývá velmi často skloňováno slovo „anorexie“. Štíhlé ženy jsou upřednostňovány už od šedesátých let minulého století, zatímco předtím jejich postava evokovala podlomené zdraví a negativní povahové rysy. Drtivá většina žen, úspěšných modelek, jež nás sledují z obálek časopisů a velkých reklamních ploch jsou štíhlé až hubené. Jsou pod dlouhodobým tlakem. Stejně jako sportovci musí dodržovat přísný zdravý a vyvážený jídelníček za účelem perfektní tělesné kondice, ony si musí udržet štíhlou postavu a prostředky už nejsou tak šetrné ku zdraví, jako u sportovců.(Pominu-li doping.) Můžeme se pokusit tvrdit, že je to jejich volba, že nám samotným nevadí, jestli má o kilo nebo dvě více. Není to pravda. Nátlak, který na ně je kladen zaměstnavatelem, má pouze jediný důvod – co nejdokonaleji uspokojit poptávku, tedy nás. Asi před dvěma lety vysvitl paprsek naděje, firma Dove se pokusila vyniknout smělou „Kampaní za skutečnou krásu“, jež měla změnit pohled na současný ideál ženské postavy. Dnes už o této kampani neuslyšíte.

Co muži? Ti, díky bohu, neriskují své zdraví, aby se podobali Kate Moss, nicméně, ve Velké Británii je stále častější užívání steroidů mezi chlapci ve věku kolem patnácti let, ve snaze přiblížit se celebritám jako je kupříkladu Pierce Brosnan. Ze zdravotního hlediska je vhodnější opačný ideál, kdy se z chlapců stávají metrosexuálové, a co jim chybí na postavě, dohánějí na oblečení a upravenosti.

Tyto dva ideály mužské krásy neplatí pro všechny, čímž se dostáváme k zajímavějšímu tématu, a to k „estetickým deviantům“, jak jsem je nazval. Nejznámější z nich je americký zpěvák, kterého proslavily více jeho excesy, než hudba – Marilyn Manson. V některých svých videoklipech se stylizuje do ženy a nahý se prochází měsíční krajinou, obvykle se však spokojí pouze s dvěma odlišně tónovanými kontaktními čočkami, tlustou vrstvou bledého makeupu a rtěnkou. Druhým deviantem je německá zpěvačka, Anna-Varney Cantodea. Jedná se o transsexuála. Má obroušené zuby a vyholenou hlavu. Nechává se fotit buď v černých ženských šatech a nebo nahý, v polohách, kdy nelze jednoznačně určit jeho pohlaví. Tito dva muži mají jednu věc společnou. Jejich ideál krásy připadá široké veřejnosti zvrácený a špatně se s ním smiřují, ocenit ho dokáží snad jen oni sami a jejich příznivci.

Když odbočíme od popkultury, setkáme se s věšením. Jistě jste si vybavíte Filipínce, kteří se na Velikonoce věší za háčky. Není to výsada jen Filipínců, ale také drobných skupin nadšenců po celé Evropě. Nejde ani tak o náboženství, jako o kompozici těla pověšeného v prostoru. Vždyť ideál krásy netvoří jen samotný člověk, ale i prostředí, ve kterém je zakomponován.

Piercing a tetování jsou dnes již samozřejmými, ne však jedinými „invazivními“ metodami úpravy vlastního vzhledu. Dále se vyskytuje také tzv. branding („cejchování“), jizvení a umísťování implantátů, které bývají z oceli, teflonu či silikonu. Stejně jako u věšení, se zde ale jedná o odchylky od častějších ideálů krásy, které se vyskytují spíše v uzavřených skupinkách lidí. Navíc, umísťování implantátů a různé neobvyklé druhy plastických operací jsou značně nákladnou záležitostí.

Poptávka veřejnosti ale vede i ke prolínání výše zmíněných jevů. Kupříkladu současný ideál krásy v pornografickém průmyslu je velmi štíhlá modelka s propadlým břichem a uměle zvětšeným poprsím.

Jak už jste si jistě udělali obrázek, ačkoliv v minulosti byla móda s ideálem vždy sjednocená a přicházela ve vlnách, které uchvátily celou populaci bez výjimek, 21. století je stoletím rozmanitosti, a ta se projevuje jak v umění, tak i v módě a ideálu krásy. A co bude dál? Dvacátá léta? Padesátá léta? Ačkoliv jsem se zřekl role proroka, sám bych se rád dočkal návratu střídmých korzetů a vyplnění předtuchy National Geographic, že se objeví genetické modifikace lidí, kteří si budou moct nechat ve tmě fialově světélkovat vlasy, a nebo prosvítat kůži na rukou.