Slza

Kuličko slaná, kam utíkáš?
Proč vypadla jsi z oka?
Smutek po kom, po čem, z čeho tě donutil opustit domov?
Proč chceš padat mi do inkoustu a dělat na papíře kaňky?
Maluješ zvířátka - Aha! A hele, tahle vypadá jako květina.
Jo tak! Už to chápu. Kreslíš mi do smutného psaní, aby nebylo tolik smutné.
Abych nebyla tak nešťastná, skoro zoufalá a neplakala do polštáře.
Polštář totiž tvé umění neocení.
Tak jen maluj, kapko.
Pár písmen připíšu ti, ať naděláš si dětí, ať máš celou zoo, ať ti není jako mně smutno.
Já si přátele a rodinu tak lehce nevytvořím.
Já se neumím tak bavit: Hele, tahle věta je tak smutná.
Bráško, spadni sem, ať oživíš ji.
Ať ta květinka, co vznikne, rozzáří úsměv na tváři nejen adresovanému čtenáři,
ale hlavně autorce.
Ať sama na konci dopisu připojí místo podpisu pár květinek z naší zahrádky
a nakreslí i kousek ohrádky, neboť i každá květinka na své místo ráda vzpomíná
a dovolí-li jí to příroda, zas za rok růst začíná.
A netrápí se pořád nad řádky a nad kouzlením papírové zahrádky,
v níž každá vzrostlá květina, jen smutek těch řádků zakrývá.
Je lepší býti vzrostlým kaktusem, než smutným ubrečeným nosem,
co nad papírem též dokáže zázraky, však jeho kresby již nejsou takovými zázraky
a jeho noční květina už lítostí uvadat začíná,
proto i slzy zůstávají radši v oku, než aby trápily nos, že neumí tak hezky kreslit.

---