Proč?

Proč? Proč zrovna já? Copak jsem jiná než ony? Asi ano. Nejspíš jsem hloupější. O dost. Jak se mi to mohlo stát? Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím co by se mohlo stát. Ale stalo se to a já to nedokážu potlačit. Nemůžu si pomoci. Je to prostě silnější než já. Asi 100krát si řeknu, že na něj zapomenu ale když ho uvidím všechny moje zábrany spadnou a nedokážu si poručit. Nedokážu. Musím se na něj dívat. Pořád. Na jeho úsměv, který prozáří jeho krásnou tvář. Na jeho oči, které mě tak bedlivě pozorují když s ním mluvím. Na jeho věčně usměvavou tvář. Ze zataženého nebe spadne kapka. Proč já? Proč sakra já? Vždyť jsme se vlastně vůbec neznali. Prostě se mi jen líbil. Byl to pro mě jen hezký spolužák. Moc hezký. Nádherný. Ve škole jsme se spolu nebavili. Já jsem byla ta tichá holka, která je na pohodu a on byl a stále je třídní bavič a idol. Pak jsme si spolu začali psát a zvrtlo se to. Jen jsem se ujistila v tom, že není jen hezký ale skvělý. Skvěle se mi s ním psalo. Vtipkoval, byl milý a občas jsme do sebe prostě jen tak pošťuchovali. Bavila jsem se s ním o věcech, o kterých nevěděla dokonce ani moje nejlepší kamarádka. O svých mindrácích, proč jsem tak zakřiknutá. Někdy. On se mi také někdy svěřoval. Ve škole jsme se spolu ale nebavili. Nenašla jsem odvahu jentak za ním přijít. Několikrát mi to sám řekla, ale já se styděla a stydím dodnes. Nenašla jsem odvahu. Bohužel se mi už jen nelíbil. Zamilovala jsem se. Předtím jsem si to tolik neuvědomovala, ale nyní ano. Kap kap. Kapky pomalu dopadají na zem. Zatím jen pár, ale nebe jich slibuje mnohem víc. Ano miluji ho. Hrozně. Nedokáži mu to říct. Ani napsat. Chtěla jsem ale… nedokázala jsem to. A pak jsem se to dozvěděla. Má rád jinou. Chodí s námi do třídy. Je hezká. Ale hloupá a povrchní. Tak proč zrovna ona? Pořád se před ním nakrucuje a předvádí. Provokuje ho. A on jí podlehl. Proč? Je mi zle. Strašně zle. Ale já stále doufám, i když vím, že je to marné. Nedokážu si pomoci. A asi nikdy nedokážu. Déšť nabírá na intenzitě, už nejde jen o pár kapek. Z dálky se ozve zahřmění. Uklidní mě to. Kapky mi stékají po obličeji a vlasy mám úplně promočené. Cítím úlevu. Déšť je očistný a okamžitě se cítím o něco lépe. Bohužel jen o něco. Jak se mám cítit dobře, když vím, že nikdy nebude můj? Stačila by hodina nebo jen pár minut. Občas se spolu ve škole bavíme, ale to nestačí. Nikdy mi to nemůže stačit. Chtěla bych vědět, že cítí totéž co já. Stále doufám. A budu doufat po celou tu dobu, i když vím, že je to marné. Ano marné. A také je to příliš bláhová představa. Ale nádherná.