Jednou se to musí splnit

Venku je krásně. Příroda se probouzí po dlouhé zimě. Svítí slunce a obloha nehyzdí jediný mráček. Všichni si užívají slunečného odpoledne. Všichni tedy kromě mne. Vyděšeně se kolem sebe rozhlédnu. Uff. Vypadá to, že se nevyskytuje nikde v mé blízkosti. Aspoň si mohu oddechnout. Chci vykročit do prázdné silnice, když se za mými zády ozve ,,Ahoj". Panebože já se ho snad nikdy nezbavím. Vyčkávavě se na něj podívám a celá se přikrčím v očekávání věcí příštích. Nezklame ani tentokrát. ,,Budeš dneska večer na icq? Musíme se dohodnout na tom pátku". ,,Hm, to jo." Rychle mu to odkývnu a honem vyhledám kámošku. ,,My už musíme jít, abychom stihli nakoupit, tak ahoj". Rychle ji popadnu a zamíříme do centra města. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Proč? Co jsem komu udělala? Přitom to všechno začalo tak nevinně. Moje nejlepší kamarádka mě seznámila se svým bratrancem a já jsem ho tak brala. Jako jejího bratrance. Jenže on mě tak nebral. Bohužel. Na konci března jsme jeli se školou na hory. Byla jsem na pokoji s 4 holkama. Jednou mi napsal sms na dobrou noc a napsal mi, že mě miluje. To byl malý začátek velkého pekla. Od té doby byl u nás na pokoji pečený vařený. Pořád za mnou chodil, i když tam byly ostatní holky. Brzy se to samozřejmě rozkřiklo. Každý věděl o tom, že k nám chodil. Že chodil za mnou. Že mě chtěl. Každý si myslel, že spolu chodíme a všichni se mě na to ptali. Naštěstí po týdnu jsme se vrátili domů. Bohužel ani pak to neustalo. Pořád se snažil. Nedal si říct. Snažila jsem se si ho nevšímat, ale on mi pořád psal. Zamilované zprávy plné krásných slovíček. Ale já o ně nestála. Mé nejlepší kamarádce jsme se ale jako pár zamlouvali. Snažila se nás dát dohromady. Dokonce jsem jednou s ní u něj přespala, protože jsme to měli blíž na diskotéku. Bohužel se to rozkřiklo. Sám se o to postaral. Nesnášela jsem ho o to víc. Nelíbil se mi ani vzhledově ani povahově. Ve zprávách mi vyznával lásku, ale když jsme byli spolu dokázal mi říct nejvýš ,,Sejdeme se na icq". Nedokázal mi to říct do očí. Už jsem toho měla pokrk. Napsala jsem, že si myslím, že by nám to neklapalo. Že moje nejlepší kamarádka je jeho sestřenice. Že by to šlo všechno přes ní. Že by stála na jeho straně, kdybychom se hádali. On jí to všechno řekl. Ona by prý stála za mnou. Sama mi to napsala. I tak jsem mu řekla, že prostě s ním být nechci. On mě ale obtěžoval dál. Asi to nebral jako definitivní ne. Jednou jsme jeli na diskotéku. On mě pořád bral na ploužáky. Pořád okolo mě lítal. Já mu řekla do očí, že by nám to neklapalo. On byl skleslý a já taky. Všichni okolo se mě ptali proč ho nechci. Že je to hodnej kluk. Že mě má rád. Moje nejlepší kamarádka se divila, co se to se mnou děje. Řekla jsem jí to parovinu. Že s ním nechci chodit. Že ho nemám ráda. Ona řekla, že mu to vysvětlí. Nevím, jak mu to vysvětlila, ale on se i poté snažil dál. A ona se nás stále snažila, spolu se svým klukem, dávat dohromady. Za chvíli nebylo člověka, který by si nemyslel, že spolu chodíme. A takhle je to pořád. On se snaží mě někam pozvat a kamarádka se nás snaží dávat dohromady. Každý se diví, že se nevedeme za ruce. Zajímá je, jestli jsme si už dali pusu. Ale nikoho nezajímá co chci já. Nikoho. Zamíříme si to s kámoškou do blízkého obchodního domu. Snad se tam schovám. Snad mě tam nenajde. Jak je jednoduché obelhat sama sebe. Je tak krásné mít iluze. Je tak krásné mít sny. Jednou to přece musí vyjít. Doufám.