Vzkaz tajemnému pisateli do knihy Třetí přání

Říká se, že někdo čte mezi řádky. Já ráda čtu to, co je napsané vedle těch řádků a těsně pod nimi. Abych to vysvětlila: Znáte to, domů si přinesete z knihovny nový úlovek, začtete se do něj a najednou si všimnete, že někdo, kdo si ty stránky četl před vámi, určité pasáže tužkou nebo propiskou zvýraznil nebo podtrhnul. Někteří takoví pisálci si dokonce dělají poznámky na okraje stránek. Poznámky, které vám nemusejí vždy dávat smysl („Dočíst Luckmanna!“), ale někdy za těmi vpisky a podtrháváním můžete vyčíst další příběh.

Právě teď čtu Třetí přání od Roberta Fulghuma. A zrovna když se začínal příběh rozjíždět, dole na straně 25 na mě vykoukl jeden z předchozích čtenářů: Ahoj, byl jsem tu před tebou! Zvýraznil si pasáž: „Ta dáma udělala běžnou chybu; předpokládala totiž, že ze všech starých lidí jsou nakonec vlastně poddajné děti, s nimiž se dá manipulovat.“ V tu chvíli se zarazím a větu si přečtu ještě jednou, přemýšlím, proč pro dotyčného měla hlubší smysl než ostatní text. A hned na další straně můj nový známý pokračuje v zaškrtávání: „Rozhodně nepatří mezi ty staré lidi, kteří o svůj zevnějšek přestali pečovat a už jenom dožívají.“ Kdo jsi? Jsi důchodce, kterého pobavil tenhle popisek? Jsi milovník Fulghuma a hledáš spojitost s jeho staršími knihami? Proč v knize plné myšlenek zvýrazňuješ zrovna tyto?

Když v nějaké knize objevím přítomnost toho tajemného „vepsaného“ čtenáře, začínám hrát takovou hru. Vždycky, když otočím stránku, zapátrám, jestli tam můj známý nezanechal další vzkazy tužkou. Tahle hra je jiná, než když otevřete učebnici a s úlevou zjistíte, že v ní někdo před vámi zvýraznil a podtrhal části, které jsou důležité pro vás oba. V psaných příbězích tahle „důležitost“ není tak jednoznačná – toho, co je významné pro jednoho čtenáře, si někdo jiný nemusí ani všimnout. Ale v každém z nás je vouyer, který chce znát tajemství druhých.

Je to taky taková zvláštní forma jednostranné komunikace, protože vy nikdy toho podtrhávače myšlenek nepoznáte osobně, on ty vzkazy psal dlouho před tím, než jste je vy našli. Přesto ho z určitého úhlu pohledu znáte, aniž by on o to stál.

Je to dokonce dobrý námět na povídku – hlavní hrdina si vypůjčí knihu, ve které najde vzkazy, které ho zaujmou natolik, že se rozhodne toho pisatele najít. A je na vaší fantazii, co se stane dál… Stane se z toho příběhu povídka romantická nebo spíš detektivka? Necháme našeho hrdinu najít ten zidealizovaný přízrak, za kterým se žene? Vidíte, až takhle daleko mě zavedlo pár podtržených vět.

Předávám štafetu dál a podtrhávám Fulghumovu myšlenku: „Nikdo není singulár, ale všichni jsme naopak hodně lidí najednou – současně hrajeme na hodně pódiích hodně rolí.“ Takže až si někdy tuhle knihu půjčíte, knihu, která teď leží vedle mě, podívejte se na stranu 37. Nechala jsem vám tam vzkaz. Ahoj, to jsem já, tvůj tajemný vepsaný čtenář.