Královna a Sax

Smutná pohádka o královské lásce pro dospělé.

Královna upustila své zlaté žezlo na zem. Dunivý zvuk, který se ozval, zarazil dech všem v sále. Jenom Sax se usmíval. Úsměv to byl nenápadný, ale kolena se mu netřásla ani v nejmenším. V sále byly asi dva tucty dvořanů a všichni měli upřené oči na královnu. Ta si rukou, která upustila žezlo, pozvedla šaty a krátce se podívala na Saxe. Beze slova i dalšího vysvětlujícího pohledu odešla několika dlouhými kroky do svých komnat. Dveře, nad kterými visel obraz královnina otce v životní velikosti, se za královnou prudce zabouchly. Tento další silný zvuk zahnal ticho v sále. Hovory, které dopad žezla na dlažbu zastavil, se opět rozeběhly. Sluha v modré uniformě se zlatými výšivkami se toporně sehnul a zvedl žezlo. Opatrně je položil na stříbrný tác, určený pro sklenky vína a lesklý tác se zlatým žezlem odnesl za královnou.

Sax se nepřestal usmívat. Ministr pro péči o zdraví lidu, pan z Nemoce, se ho pokusil oslovit, snad aby ho získal pro nějakou  nesmyslnou a hloupou pletichu. Sax se na něj jen podíval, lehce pokýval a vůbec nevnímal co ten upachtěný člověk říkal. Podíval se na obraz královnina otce, potom na dveře za kterými byla skryta královna. Udělal dva kroky tím směrem, pak se zastavil a znovu se podíval na obraz. Mrtvý král se z obrazu díval Saxovi přímo do očí. "Vůbec to nebyl špatný král a stýská se mi po něm", pomyslel si smutně si Sax. Pak si vybavil jak královna odešla a představoval si její dlouhé nohy. Bylo mu hezky smutno.

Královna seděla na pohodlném křesle, které zdědila po svém otci. Často a dnes znovu jí napadlo, že křeslo bylo lepší dědictví než království. Myslela na Saxe. Dlouhé roky ho neviděla a když ho dnes viděla se zřejmě vrátil z horských průsmyků, začala ji spalovat touha, na kterou už dávno zapomněla. Její manžel, princ Basic vedle ní léhával a miloval jí. Dala mu jedno dítě, ale to ji naplnilo jenom na pár měsíců. Syna milovala stále, ale ani syn Lua a ani manžel Basic ji nenaplňovali. Toužila po změně. Snila o vlastním životě, který nebude spoután okovy dvora a intrik. Otec ji vychoval tak, aby cítila zodpovědnost za svůj lid. Tím ji proklel, protože nemohla utéci a změnit svůj osud.

Před lety, kdy princ Basic byl pouze olejem na plátně ze vzdáleného kraje, se zamilovala do Saxe. Ten lásku opětoval. Král Erlang, již nemocný a zarmoucený, že nemá syna, kterému by království předal, se o vztahu své dcery Pascal a lorda Saxe dozvěděl. Byl to dobrý král a tak pro své království obětoval to nejdražší co měl, svou dceru. Lorda Saxe poslal do vyhnanství, do hrabství Recmonc, které se sestávalo pouze z horských masivů. Jako důvod uvedl pohrdání královským majestátem. Těsně před svou smrtí, ještě mohl král odvést k oltáři svou dceru, tak aby se vdala za prince Basice. Korunovace prince se již ale nedočkal. Za silného deště, zamřížované oblohy blesky a lomcování okenic narážející vichřicí, král zemřel v krutých bolestech nemilosrdné nemoci. Zemřel a dcera se na něj nepřišla ani podívat. Její oči zůstali i na pohřbu otce suché. Modré oči, které Sax miloval, změnili odstín a jejich barva již nepřipomínala blankytnou oblohu, ale barvu naolejovaného meče. Princ Basic se svého trůnu nedočkal. Zemi začala vládnout královna dcera a Basic zůstal princem. Nejprve byl překvapen, pak ale místo vzteku a nenávisti ucítil nadechnutí úlevy. Královně Pascal nevadil, zpočátku ráda a později ze zvyku s ním alespoň jedenkrát týdně uléhala na společné lože a Basic zjistil, že může být šťastný. Příchod syna Lua z něj udělal prince otce a život bez povinností, zodpovědnosti a strachu byl mnohem příjemnější, než chápala většina dvořanů.

Sax se stále lehce usmíval, když vešel do své ložnice. Pohybem ruky odehnal sluhu a sundal si boty a sako sám. Sluha potichu odešel z místnosti. Neuklonil se a otočil se k Saxovi zády. Neměl dobrý výcvik. Saxovi to ale nevadilo a ani mu to nepřišlo. Recmonc byla díra a na zlozvyky šlechty rychle zapomněl. Nyní zpět u dvora mu dokonce některé věci připadaly směšné a hloupé. Třeba sluhové, kteří se na zámku nikdy nedívají dvořanům do očí. Nebo některé mužské klobouky připomínají ovocné mísy. Myšlenky se mu ale rychle vrátili ke královně.

Na stole byla karafa s vínem a druhá s čistou vodou. Sax do sklenice nalil jen vodu. Věděl, že po vínu bije sluhy a už několik let se neopil. Sedl si na postel, opřel se o zeď a myslel na královnu. Byla stejná jako před lety. Pod šaty rozeznal, že její štíhlá postava je stále stejně krásná. Syn jí více zaoblil boky, ale to se Saxovi líbilo. Prsa měla také větší, to se Saxovi také líbilo. V obličeji byla starší a přesto pro něj byla stále krásná, tak jako když jí bylo 19 let a Sax se s ní poprvé miloval. Za roky strávené v sedle koně v horách Recmoncu na to zapomněl jak moc se mu líbila. Teď si to smutně připomněl.

Princ Basic nebyl hlupák. Možná měl jenom málo mužských šťáv a proto neměl potřebu bojovat o moc.  Když se Sax objevil na zámku, nechápal co se děje. Královna o Saxovi před Basicem nikdy nemluvila. Dozvěděl se o jejich vztahu od pána z Nemoce. Vypili spolu hodně vína a pan z Nemoce se ztuhlým jazykem rozpovídal. Prince si nebyl jistý, zda on opil pana z Nemoce nebo pan z Nemoce opil sám sebe. Možná mu to chtěl říci. Pan z Nemoce byl obratný dvořan a posledních pár let byl dobrým ministrem vlády. Asi toužil se stát Strážcem jejího majestátu a získat co největší moc. To bylo princovi lhostejné. Jeho pozici pan z Nemoci nemohl ohrozit.

Princ nebyl ani hlupák a ani slaboch. Moc dobře věděl jak pohodlný život vedle královny vede a také věděl, že na rozdíl od pana z Nemoce Sax jeho pozici ohrozit může. Od doby, kdy Sax přijel na zámek se utěšoval, že vztah královny Pascal a lorda Saxe je minulostí. Mrzelo ho, že královna nebyla panna, když do ní o svatební noci pronikl, ale protože nebyl hlupák, věděl, že ani pro prince není svět bez chyby. Teď si na to to zase vzpomněl. Měl několik milenek, ale alespoň jedenkrát za týden projevil naléhavý zájem strávit noc s královnou. Povinnosti je třeba dostát. Navíc královna nebyla ošklivá. Za ty roky už pro něj byla sice jenom pečetí pohodlného života, ale milovat se s ní nebylo utrpení. Pouze někdy nuda.

Vzpomněl si na dobu, kdy se ještě milovali za světla a nechali sluhy, aby nezhasínali svíce. Královna měla při milování otevřené oči, ale nedívala se na něj, dívala se mu někam přes rameno. Napadlo ho, jestli tím směrem kam se dívá neleží pohoří Recmonc. Teď už na to téměř zapomněl. Sluhové vždy zhasínaly svíce a tak si ten její pohled připomněl, až když upustila v hlavním sále žezlo na zem. Dobře ji znal a věděl, že to bylo významné. Ostatní dvořané se báli a on se bál s nimi. Dvořané se báli hněvu královny a nechápali, proč se zlobí. Princ Basic se bál její lásky. Takové lásky, která nikdy nezmizí a když se na ni zapomene, tak se zase vrací. Stejně jako zvláštní rudu z hor, která k sobě přitahovala kov. Nikdy na něj nezapomněla. I po letech si ruda kov pamatovala a její síla se nijak nezmenšovala. Toho se Basic bál. Vypil dvě sklenice toho nejlepšího vína co se dalo v zemi sehnat a potom zavolal sluhu. Na lístek napsal jméno pana z Nemoce a sluha odešel splnit příkaz do noci.

Královna ležela v posteli. Nemyslela na neúrodu v sousední zemi, která mohla způsobit válku. Nemyslela na noční běsy, které občas trápily spánek jejího syna Lua. Strach z války a strach z nemoci syna byl vystřídán strachem, aby k jejímu loži nepřišel manžel, princ Basic. Chtěla myslet na Saxe. Na to jak vypadá, jak se pohybuje a jak mu prošedivěly vlasy. Byla spojená za ty roky se svým mužem a proto si také vzpomněla na rudu z hor, která je přitahována kovem. Měla z ní několik šperků. Nebyly moc praktické, protože se stále vzájemně přitahovaly. Syn Lua si s nimi ale rád hrál, když byl malý. Proto je pořád měla ve šperkovnici.

Teď cítila, že má v hrudníku pod prsy takový velký kus rudy. Ten ale není přitahován kovem. Přitahuje ho Sax. Neodvážila se ho z hor vyzvat k návratu ke dvoru. Bála se svého srdce a toho co by udělala. Jak se proklatě u dvora octl?! Jak jsem ráda, že je tady! Co budu dělat?! Začala potichu plakat. Bylo to snad i příjemné. Zapomněla jak se pláče a teď měla mokrý polštář. Král může mít milenku. Princ otec může mít milenku. V tomto mužském světě, ale královna milence mít nemůže. Bylo těžké udržet se na trůnu a nedopustit v zemi chaos. Jako žena musela být krutější a tvrdší než její otec, aby vládu udržela. Musela vynášet rozsudky v nichž nebylo místo pro milosrdenství. Párkrát jako královna musela podepsat i rozsudek smrti nad zvířaty, která se narodila v lidské podobě. To vše by nemuselo stačit, kdyby o ní začali říkat, že je děvka. Navíc syn jako nástupce trůnu nesmí být nijak zpochybňován. Syn, na kterém ulpí podezření, že je parchant, by v budoucnu jako mladý král dlouho nežil.

Potom přestala plakat, zavřela oči, vypnula rozum a začala snít. Snila o tom, jak Sax vstupuje její ložnice a lehá si vedle ní na postel. Rukama ji hladí po celém těle a poté cítí na krku a ušních lalůčcích jeho dech a rty. Začala vnímat známé teplo a oči sevřela ještě pevněji. Nikdy nezapomněla jak Sax voní a nyní tu vůni znovu ucítila. Něco ji šeptal do ucha. Nerozuměla přesně co říká. Bylo to tak sladce a horce příjemné. Cítila se plná. Prázdnota  a strach, který ji denně naplňoval a musela ho neustále skrývat, byl pryč. Sax jí v představě začal líbat na rty a lehal si na ní. Roztáhla nohy, tak jak jí vyšívaná noční košile ze sametu dovolila. Teplo v uvnitř stoupalo a lehce zasténala.

Služebná za dveřmi pootevřela oči. Královna má na návštěvě manžela? Kudy přišel? Neviděla jsem ho. Pak zase oči zavřela a spala až do rána. Protože spala na židli, aby mohla i v noci královně posloužit, nevyspala se tak dobře jako její paní. Královnino ráno bylo plné rozkvetlých květin a zpěvu slavíků. Sax je je zase u dvora!

Nejhůř ze všech spal pan z Nemoci. Úkol, kterým ho pověřil princ ho naplňoval strachem. Co když královna Saxe stále miluje? Asi ano, protože princ Basic by ho jinak určitě ignoroval. Splnit Basicův příkaz by z Basice udělalo vděčného prince, ale v zemi vládne královna. Má zradit Basice? Nakonec se rozhodl. Beze spánku a bez snídaně ho kočár  za ranního rozbřesku odvezl zpět do zámku. Po chodbách běhalo mnoho sluhů, služek a zámek se jako obrovská živá bytost budil do dalšího dne. Věděl, že královna snídá sama a občas u snídaně někoho přijme. Jeho informace byla nebezpečná a tak přemýšlel, že po mnoha letech riskuje své postavení a možná i svůj život. Zvažoval, přemýšlel a nakonec se rozhodl pomocí intuice. Ta ho přivedla až na ministerské křeslo a mohla mu dopomoci k funkci nejvyšší. Toužil se stát Strážcem jejího majestátu a ta touha ho plnila víc než všechno zlato a ženy, které za svůj živost získal. Zastavil se před stráží královniných pokojů a mečem ozbrojený voják ho nechal zaklepat na dveře. Tajemnice otevřela a pan z Nemoci klidně řekl: "Mám pro královnu důležitou zprávu."

Tajemnice se usmála a tak jak uměla odmítnout jenom ona, mile odpověděla: "Pokud je to kriticky důležité, nemá čas dříve jak zítra po obědě. Jinak až příští týden."

"To není možné. Nestačilo by ani dnes odpoledne. Musím s ní mluvit okamžitě!" Naléhal pan z Nemoci.

Tajemnice se usmála ještě víc. Tak jako by pan nemoci řekl nejlepší vtip svého života nebo jí nabídl manželství. Pana z Nemoci napadlo, že jí to musí bavit a proto je určitě nemocná na duši. "Pane z nemoci," koutky úst se jí zvedly ještě výše. "Královna musí řešit propukající hladomor v Matlabu. Má tři jednání za sebou. Předpokládám, že jako člen vlády jste s krizí obeznámen. Jistě také víte, že jeho výsost Groovy zvažuje možnost vnitřní problémy řešit válkou. Máte snad něco důležitějšího?!"

"Bohužel mám. Je to velmi naléhavé a velmi soukromé", trval na své pan z Nemoci.

Tajemnice se poprvé za rozhovor přestala usmívat. Znala pana z Nemoci a i když proti němu měla mnoho výhrad, hloupost mezi ně nepatřila. Jak ráda jednala s chytrými lidmi. Bohužel čestní chytráci se u nás moc nevyskytují nebo nepřežijí dospívání, zalitovala.

Královna se usmívala a jedla opečené maso se sladkokyselou omáčkou. Měla ráda silné snídaně a dnes ji nezkazila radost ani krize v Matlabu a ani žádost pana z Nemoci, aby byli v místnosti sami. Alespoň zatím se cítila dobře. Netrvalo ani pět minut a vše bylo jinak. Jako kdyby ji na srdce naložili trakař s kameny. Zaťala čelist a cítila, jak se jí omáčka vrací do krku. Neměl chuť pronést ani slovo. Rukou ukázala na dveře. Pan z Nemoci znejistěl. Věděl, že královna může být tvrdá a dokáže být i krutá. Možná udělal chybu. Teď už to ale bylo jedno. Teď ho čekali nejdelší hodiny v jeho životě. Není pro silného muže nic horšího, než být v situaci, kterou nemůže sám nijak změnit a musí čekat na rozhodnutí své paní. To co ho čekalo je jiný příběh a královna na něj nepoměla. Od učitelů z dětství věděla, že neviní poslové jsou vládci často trestáni za špatné zprávy. Jako dcera svého otce nic takového udělat nemohla, ale mohla zařídit, aby obličej pana z Nemoci už nikdy neviděla.

Vládla dlouho a poznala i moudrost. Snažila se proto pochopit svého muže. Znala ho dobře a byl jí lepším manželem, než před lety čekala. Chyby které měl, nebyly tak velké, aby se za ně odsoudila k samotě. Myslela na svou lásku a co jí může obětovat. Jediné co mohla obětovat byla právě ta láska. Nemohla vyměnit pár dní štěstí za smrt toho, koho milovala. Byla v pasti, protože měla dobrého otce, který ji naučil, že vládnout znamená sloužit. Pro pár dní smrt Saxe nebo anarchii v zemi právě ve dnech kdy hrozí válka? Možná ještě před pěti lety by se rozhodla jinak. Méně se tehdy bála riskovat a méně znala živost a lidskou povahu.

Písař se divil. Ještě nikdy se mu nestalo, že by mu královna diktovala při snídani. Nepřipadalo mu divné, že se musel posadit zády ke královně, pod vitráží zdobené okno. Dobře tak na psaní viděl i když už nebyl mladý a oči mu tak dobře nesloužili. Skládal slovo za slovem. Na podložce byl červený odraz draka z vitráže a královna pomalu diktovala: "Lord Sax je s okamžitou platností vyhoštěn. Dopustil se urážky královny a tím i jejího majestátu. Do konce svého života nesmí opustit hrabství Recmonc". Písaři se zdálo jakoby královna při tom plakala, ale věděl, že ona nikdy nepláče. Ani štěstí a ani smutkem. A pokud opravdu plakala, tak ne pro znovu ztracenou lásku, ale svou zbabělost, kdy nedokáže ani jednu minutu, ani jednu vteřinu ještě vidět Saxe.

Pan z Nemoci jede v kočáru do Matlabu jako vyslanec Strážce jejího majestátu urovnat hrozící válku s velkorysou nabídkou potravin pro sousední zemi. Všechno chápe a také cítí v duši prázdno a chlad. Za celý svůj živost nikoho šťastným neudělal a tento dluh již také nesplatí. Bude si vyčítat, jak strategickou chybu udělal, když Saxe potajmu vrátil ke dvoru, aby rozhýbal stojaté vody moc v království. Nikdy nepochopí, že chyba není v jeho hlavě, ale v jeho srdci.

Tento příběh končí. Sax odjíždí na koni znovu do vyhnanství. Nic nechápe a cítí v duší prázdno a smutek. Královnu ve svém životě už nikdy neuvidí. Prázdnotu naplní mladou ženou, kterou si v Recmoncu vezme a obdaří třemi dětmi. Ona bude šťastná. Jenom ji někdy, když se budou milovat za světla hvězd a měsíce, napadne, kam se její manžel při milování dívá přes její rameno. Jakoby směrem k hlavnímu městu. Poučení z tohoto příběhu nakonec dříve nebo později pochopí všichni účastnění. Svoboda může přijít pouze z lásky a nikdy z nenávisti. Svoboda je milovat koho chci a královna tuto svobodu neměla a ani nedokázala získat. Skutečná svoboda je uvnitř srdce a hlava musí lásce sloužit.

---