Poslední sbohem

   Strašně moc se mi chce křičet, řvát, prát se.To přece nemůže být pravda!?Prosím, řekněte, že toto není ta pravda!Proč všichni tak koukáte, proč mi ubližujete?Vždyť my se milujeme a na tom nikdo z vás nic nezmění!Asi se zblázním, ukrutný kolotoč změti všeho a ničeho v mé hlavě nejde zastavit.Upřené pohledy lidí se mi zabodávají hluboko pod kůži.Některé hodně nenávistné, druhé chápající a soucitné.

„To je asi ona", nese se tiše davem, ale já to nevnímám, je mi naprosto jedno, co si kdo z nich myslí.Propadám se na úplné dno, když v tom mě cizí muž chytá kolem ramen a zastřeným hlasem říká:

„Slečno, pojďte prosím, čeká už jen na Vás."

  „Na mě?Kdo na mě čeká?Ale já…"

  „Já vím,je mi to moc líto.Je nám to všem moc líto."

„Jak víte,kdo jsem,vždyť…"

„Nevím, ale láska se nedá skrýt, ta se pozná na očích a věřte, že bolest Vašeho srdce cítím ve svém."

Ještě něco mi tlumeně povídá, zatím co mě vede davem všech těch lidí v černém, jeho slova ale už vůbec nevnímám.Jdu k tobě blíž, pocit šílenství a naprostého zoufalství se neustále stupňuje.Tolik nevyhnutelný okamžik, který už nelze vzít nikdy zpět.

   Ležíš tu tiše,jako by jsi jenom spal.Skláním se nad tebou, tak jako ve chvílích, kdy jsem se tak ráda vedle tebe probouzela. Ta rána, kdy jsem se vyjímečně probudila dřív než ty a mohla sledovat tvé rysy obličeje, tvá ústa, jemně, jen konečky prstů, vískat tvé vlasy.V těch nejkrásnějších chvílích společného štěstí.Ještě ze spaní jsi se začal usmívat, ještě než tě probudilo lehké šimrání mých dlouhých černých vlasů, které se nám neposedně vtíraly mezi vroucí polibky a ty je vždy s takovou trpělivostí a něžností neustále odháněl.I teď tě líbám na ta ústa, dnes pevně semknutá a mrazivá, mé slzy stékají po tvé tváři, jako by byly tvými.Tak moc čekám, že mě zase obejmeš a bude vše jako dřív.Nic z toho nepřijde, já vím, jen si stále něco nalhávám, tak jak poslední dobou každou vteřinou se takto snažím odehnat tu děsivou černou můru, která zničila život můj i tvůj.Dnes máš unavenou tvář a pod víčky skrýváš sen, který už nebude se ti nikdy zdát.Tvé ruce tak náhle studí a všechny skryté slzy budí.Tvého pohlazení, úsměvu a „Miluji tě" se již nikdy nedočkám…

   Sbohem, lásko, nevím, zda mi odpustíš.Takhle jsem to vážně nechtěla, věř mi:Nikdy se nepřestanu ptát PROČ???Vždyť jsi mě miloval!Nebo právě proto?Jak jen mám teď žít?

Poslední sbohem, poslední letmý polibek, poslední zašeptání:"Miluji tě!Slyšíš?Já tě miluji!"

Mé slzy pomalu zasychají na tvé tváři, svícím zbývá už jen pár krátkých chvil k tomu, aby také navždy zhasly a jejich stékající vosk zmizel v propadlišti starých mohutných svícnů.I smuteční písni dochází dech a my musíme jít, teď už každý svojí cestou sám.

Kytice rudých růží dopadá na tvoji rakev spolu s kusem mého srdce.

Tak ještě jednou sbohem a nashledanou, pro mě budeš stále žít, budu hledat tebe a tvůj smích, hledat tvou tvář v oblacích…

   Muž, který tak pevně stojí celou dobu po mém boku, ten, který mě tak pevně tiskne ruku u tvého hrobu a hluboce zkoumá mé oči, ten muž, jehož tvář jsem za celou tu dobu nevnímala, až nyní, i přes oči plné slz, rozeznávám ty mně tak důvěrně známé a milované rysy obličeje.Až nyní pochopím jeho slova vyřčená ve chvíli, kdy ke mně poprvé přistoupil.Teď už vím, po kom jsi měl tak široké, vnímavé srdce a kde jsi bral tolik síly pomáhat druhým v jejich trápení.Se svými trápeními jsi ale nakonec zůstal sám a nebyl tu nikdo, kdo by pomohl a utěšil alespoň slovem.A já byla tak proklatě daleko, přitom jsem věděla, kam patřím a že mé místo v životě je pouze vedle tebe!Nikdy si to neodpustím a dodnes a do smrti mě budou dusit výčitky, že jsem neudělala to, co jsem udělat měla.I mně jsi kdysi moc pomohl, ani o tom snad nevíš, dřív než začala naše láska.Já vím, že začala vteřinou, kdy jsme se poprvé setkali, ale než jsme mohli být spolu, uběhlo moře času a my mohli být jen kamarádi.Věřím, že i dnes víš, co cítím a že je to víc než upřimné.Bohužel, lásko, neumím vzít zpět ani jedinou vteřinu času, vrátit ani jediný okamžik, který by mohl vše změnit.

Neumím to, i když bych tak moc chtěla...