Aspoň ten konec

Všecko bylo příliš důstojný, jasně důstojný, vy to máte na brnkačku, ale mě to trvalo měsíce, než sem to slovo pochopil. Prvně sem totiž napsal, že láska je faleš, taky děsně složitý slovo, ale teď je mi to naprosto jasný. Láska není nic, než hovno. Láska je hovno.

   Vůbec nechápu proč mě nikdo neupozornil, že to netrvá furt, ale jen chvilku. Všecko je hnusný.

Já se jí vlastně nikdy ani nedotk, ale pořád jsem měl pocit, že je moje. Čekal sem jí dycky před baletní školou, já do žádný školy už nechodím, ani na střední jak jiný, moc tomu nerozumím, ale asi bych tam dělal moc velkej brajgl, tak nosím na poště balíky. Dycky hádám, co v nich je, jednou bych taky chtěl dostat balík. Když jsem se s tím svěřil paní Vágnerový, tak se začala řehotat jako kobyla a zeptala se „a co bys s ním dělal ty balíku“. Chtěl jsem jí praštit balíkem mezi voči, ale babi dycky brečí, když něco provedu. Vod tý doby mi všichni říkaj balíku.

Ale abych nezapomněl, Soňa mi totiž k Valentýnu dala papírový srdíčko. To už mi bylo všecko jasný, miluje mě, úplně stejně jako já ji. Babi upekla dort celej z čokolády ve tvaru srdce, cestou jsem uďubkal pár cukrovejch kuliček, ale nevšimla si toho. Řekla, že jsem děsně milej a že jí zas můžu čekat před školou.

    Cestou domů sem si představoval, že mě madam Picard pustí na chvilku do sálu a já budu očumovat holkám tenký nohy. Maj je vždycky navlečený do takovýho růžového čehosi a já se můžu zbláznit, je to mnohem krásnější, než nazdobenej stromek. Soňa je až úplně vzadu, tak jí vidím jen v zrcadle, občas to vypadá, že se jí ty nohy zlomí, ale eště se to nestalo.

Jenže když jsem přišel, Soňa už byla venku a kyndala tam s jakýmsi cizím balíkem, pak řekla, že dneska ji doprovázet domů nemusím a vlastně už nikdy, že se jí stejně všichni smějou, když ji se mnou vidí. Tak sem se normálka otočil a jakože půjdu, jenže jsem jen zašel a pak je sledoval. Rozumím tomu, že je to hnus a fakt jsem to dělat neměl, jenže já vlastně ani nevěděl co dělám, fakt jsem se až z toho dusil a nejhorší je, že dodneška nevím z čeho..

Kyndali tam snad hodinu a občas se i muchlali, měl jsem otlačený kolena jak jsem dřepěl za zídkou, jenže jsem to musel vidět celý.  Doma sem posekal všecko dřevo, byla to práce, kterou normálně dělám tak týden, pak sem už málem omdlel, ale stejně sem neusnul. Babi mi chtěla sáhnou na čelo jestli nemám teplotu, jenže mi tam nedosáhla a než si přinesla židli, tak sem utek. Nic mi nechutnalo, babi mě zkoušela krmit jak Pinďoura když měl psí chřipku, ale na mě to nefungovalo, tak sem zhubl. Mohl bych tedy napsat knížku pro ty megery, co pořád držej diety, ale vůbec nic to s něma nedělá.  Tu bych klidně napsal, protože by měla jen jedno slovo:  NEŽER!

A celý to vyvrcholilo na poště, zrovna sem nes ohromnej balík,  asi auto, nebo tak něco a v tom ho spatřím a že von to není žádnej jinej, než ten balík co kyndal se Soňou před školou.

Zazubil se jak Pinďour, když dostane kost a hned spustil: „Ahoj kamarádíčku, to teď nosíš místo Soniný tašky?“ snad kdyby neřek to „kamarádíčku“ jenže von to řek a to způsobilo, že mi balík upadl a jinej balík z toho měl votřes mozku. 

     Z pošty mě vyhodili natotata, zůstala po mně jen ohnivá čára a dva rozmlácený balíky. Jo a odhadoval sem blbě, v tom balíku byly naskládaný knížky, žádný auto. Babi dost brečela, ale už se to srovnalo.

Abych furt neseděl doma, tak mě přihlásila do nějakýho bojovýho sportu.  Mlátím tam různý lidi, oni mě taky. Celkem vyhrávám a když ne, tak hlavní je uhrát aspoň ten konec, ten musí být důstojnej i když je všecko vostatní  úplně na hovno.