Můj malý Pygmalion

Byl to takový můj malý Pygmalion. Nevím jak máte Shawa v oblibě, ale já ho prostě žeru. Stejně jako mě pokaždé dostane ta krásná antická pověst o kyperském sochaři Pygmalionovi, který ze slonovinové kosti vytesá nádhernou ženu. Je tak krásná, že má v hlavě jen ji. Prosí tedy bohyni lásky Afroditu, aby ji vdechla život...

No a na to Shaw přichází se svým moderním pojetím a upjatým fonetikem Higginsem...

...prostě jsem se toulal s foťákem Prahou. Dělám to teď často. Člověk si pročistí hlavu a někdy se mu poštěstí i fajn záběr. A pak jsem ji uviděl, v jednom zapadlém krámku v Libni, malá a usměvavá prodávala kytky. Lízu jsem v ní díky tomu viděl dříve než jsem si vůbec uvědomil paralelu s dílem klasika. Cvakl jsem si pár fotek, nemohly se nepovést. Udělala pukrle a usmála se. Pozval jsem ji na kafe do jedné vyhlášené pražské kavárny. Byla roztomile nesvá. Učarovávala mi čím dál víc. Nevzhledná slupka, kdy se ale nedalo říci, že by byla nehezká, naopak. Přirozený, svěží a ještě nezkažený  půvab. Spíše z ní až moc vyzařovalo na jaké poměry a prostředí je zvyklá. Těkala očima kolem, prstíky obepínaly šálek voňavé kávy se šlehačkou a vodopád slov se z ní jen řinul. Usrkával jsem svoji arabicu a s úsměvem poslouchal. Nedávno prý oslavila sedmnácté narozeniny, kdy v tu chvíli si řekla, že plnoletost ji potká už za úplně jiných podmínek. Že prostě musí pryč z toho svého světa, než ji pohltí navždy tak, že už se z něj nikdy nedostane. Koupil jsem jí od dědy s košem růží, který procházel kavárnou jedno poupě coby výraz úcty. Kolik nadšení, nasazení a urputnosti se skrývá za těmi zelenkavými kukadly. Byla to první  květina, kterou kdy dostala...ona, která pestrobarevný svět sama prodává. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc si ona dokáže vážit malých radostí života, těch, které „můj svět“ pokládá za samozřejmost. Mám dobrou práci, která mě zabezpečí více než potřebuji, bydlím ve svém a nemusím se zrovna dvakrát držet zpátky, když si chci udělat radost, ale opravdu se dokážu ještě radovat ? Opravdu radovat z toho, že jsem něco dostal. Je jedno co, ale prostě ten pocit, být obdarován, že si na mě někdo vzpoměl. Uviděla v mé tváři, že se něco děje a vztáhla to na sebe. Ustrašeně se začala rozhlížet a omlouvat se. Pohladil jsem ji po tváři a poděkoval ji. Nevěděla za co, ale dlouhým pohledem do mých očí asi pochopila.

Vyšli jsme ven do narůstajícího šera podzimního večera. Začalo jemně mrholit. Doprovodil jsem ji a vydal se s hlavou plnou pocitů a myšlenek domů. Ještě ten večer jsem rozhodil sítě a připravil pro malého andílka se zelenkavýma očkama lepší budoucnost, jeden kamarád mi dlužil službičku a shodou okolností potřeboval někoho jako ona pro svůj expandující obchod. Vletí do jiného světa, ale bude to lepší ? Nepříjde o svoji nevinnost a bezstarostnost ? To je ten první krok, další už je na ní...má na to celý rok...