Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUž to tak je
11. 05. 2009
0
2
292
Autor
drakove
Už nastává noc, za okny se stmívá,
je blázen ten, kdo si nyní zpívá.
Už cítím zase ty prapodivné křeče,
hlavně se uklidnit a nezačít brečet.
Nestat se hlavně tou vílou noci,
nenechat tmu,ať má mě ve své moci.
Neusnout, nespat, rozsvítit světlo,
ať zase cítím kolem sebe teplo.
Už zase cítím ve svém srdci žal,
jako by někdo hlavu mi ťal.
Buď v klidu netrap se je to jen sval,
který Ti k životu mocný Bůh dal.
Občas mám chuť vyrvat ho z těla,
láska není to, co bych právě chtěla.
Ta tma je už blízko já cítím jí u sebe,
u srdce zabolí, když vzpomenu na tebe.
Proč se to muselo nám obou stát,
vždyť já sem věděla, že mě máš rád.
Proč jen já dokázala vstát,
dokonce muzika přestala hrát.
vzpomenout si na těch pár okamžiků,
zapomenout na slova zdravotníků.
Ostré světlo,pištění kol,smyk,dále jen strom,
začalo kapat,déšť, blesk a hrom.
Všude jen tma a tys tam ležel,
co stane se si ráno nevěděl.
To ticho přerušil zdravotníkův hlas,
já jenom doufala, že přijeli včas.
Nikdy nezapomenu na tuhle noc,
vážně jsem chtěla zavolat o pomoc.
V každém snu vrací se mi tento den,
je pozdě doufat, že to byl sen.
Na hrob Ti odnesu trs bílých lilií,
vzpomenu na naše milování v obilí.
Teď zkusím usnout už je to rok,
já stále cítím jak kopu si hrob.
Tvou fotku mám v rámečku nad postelí,
tahle zráta mě nikdy nepřebolí.
Stále věřím v to, že se zase sejdem,
tak píšu tyto verše s láskou,
věř mi, SBOHEM!
je blázen ten, kdo si nyní zpívá.
Už cítím zase ty prapodivné křeče,
hlavně se uklidnit a nezačít brečet.
Nestat se hlavně tou vílou noci,
nenechat tmu,ať má mě ve své moci.
Neusnout, nespat, rozsvítit světlo,
ať zase cítím kolem sebe teplo.
Už zase cítím ve svém srdci žal,
jako by někdo hlavu mi ťal.
Buď v klidu netrap se je to jen sval,
který Ti k životu mocný Bůh dal.
Občas mám chuť vyrvat ho z těla,
láska není to, co bych právě chtěla.
Ta tma je už blízko já cítím jí u sebe,
u srdce zabolí, když vzpomenu na tebe.
Proč se to muselo nám obou stát,
vždyť já sem věděla, že mě máš rád.
Proč jen já dokázala vstát,
dokonce muzika přestala hrát.
vzpomenout si na těch pár okamžiků,
zapomenout na slova zdravotníků.
Ostré světlo,pištění kol,smyk,dále jen strom,
začalo kapat,déšť, blesk a hrom.
Všude jen tma a tys tam ležel,
co stane se si ráno nevěděl.
To ticho přerušil zdravotníkův hlas,
já jenom doufala, že přijeli včas.
Nikdy nezapomenu na tuhle noc,
vážně jsem chtěla zavolat o pomoc.
V každém snu vrací se mi tento den,
je pozdě doufat, že to byl sen.
Na hrob Ti odnesu trs bílých lilií,
vzpomenu na naše milování v obilí.
Teď zkusím usnout už je to rok,
já stále cítím jak kopu si hrob.
Tvou fotku mám v rámečku nad postelí,
tahle zráta mě nikdy nepřebolí.
Stále věřím v to, že se zase sejdem,
tak píšu tyto verše s láskou,
věř mi, SBOHEM!