Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh naší lásky
12. 05. 2009
0
0
185
Autor
Forcell
Příběh Naší Lásky.
Tento příběh měl bych psát až do země černočerné budu ulehat. Až mé tělo navrátí se matce zemi naší,já budu psát.
Budu psát slovy tichými do okolní krajiny, slova má poletí do všech světa stran,ta slova ponesou na křídlech svých hedvábných,černých hejna vran. Ať svět také ví,co je bytí šťastný,bytí smířený. Poslední chvíle na světě, poslední slova,této planetě.
Světe slyš mě: Muže starého,muže mrtvého,ulehám do hrobu,ulehám v klidu a rád,ptáš –li se proč? Odpovím! Já mohl opravdově milovat!
Je tomu sic dlouhá doba již, avšak poslouchej, a semnou se chvěj. Příběh Začíná,krásná,vášnivá byla příčina, tak se již ztiš,poslouchej a záviď tiše zas,uslyšíš lásky pravé hlas. I ty človíčku malý,nezbedný,usaď se nyní a naslouchej,tento příběh je na světě nej.
Tak jako mnozí spisovatelé o pravé lásce psali Mou láskou a mnou se inspirovali.
Ač kdokoli mohl by namítnout již že,příběh lásky nevěrnější byl napsán spíš, řeknu pouze člověče sníš. Myslíc ten člověk na Romea a Julii zas musím se smát. Shakespeare byla i žena snad ,svými sny omámená, psala co zažít by chtěla, světu lásku záviděla. Ted světe slyš,já povídám příběh mrtvého muže,povídám příběh lásky naší.
Jak příběh měl by začít dnes? Člověče naivní věz. Tak jako všechny příběhy lásky začínají,týká muže a jeho dámy.
Byl den,den jako každý před ním a jako každý budoucí snad, člověka žijícího ten život,litovat.
Každý den temný,každý den zlý,každý následující,každý prokletý.
Každé ráno sychravé,každé ráno bolavé,každé ,každé,každé.
Tak běžel život muže mladého,muže či chlapce,chlapce či chlapečka,kdo ví?
Vždyť člověk je tak marný,tak bláhový.
Tak každé ráno muž ten chlapec vstával,slunci léta již nezamával,neměl důvod těšit se ze svých dní,on ve skrytu duše každý doufal,že je poslední. Neměl na světe zbytí,neměl štěstí,neměl lásku,jak figurka na provázku. Jen rukou hýbnout smět,kde dovolí splétaná nit,tobě člověče,chtělo by se tak žít?
Když tu co se stalo přišel břit. Čepel nitky řeže lehce,ruka tvá je volná,prvně v životě,ten pocit je jak vzhlížet třetí král k Vánoční kometě. Druhý špagát stíná nůž,volnější stále,svatý nůž.
Ještě dvakrát,dvakrát nožík mihne,nohy volné,člověk tíhne. Nese vlastní váhu těla,očka nejsou mrtvá,jsou bdělá! Já žiji ,žiji snad? Nežiji,nikdo kdo měl by mě rád.
Ten den, ten zvláštní byl od počátku rána,ten den ten den on byl brána. Byl brána ke štěstí,cesta života nic netušíc se proklestí,kdybys jen věděl chlapečku malý,chlapečku znovu zrozený,chlapečku na milost životem vzatý,jak byl jsi chudý a nyní jsi bohatý.
Dívka krásná,krásná paní,jako liliový květ v ranní rose vykoupaný ,skoupá na slovo slečna ta nebyla dnes,chlapečku boháčem brzy věz. Slova střídala v šachovém taktu,jedno myjíc druhé,druhé předbíhá prvé,zvláštní,krev v žilách tuhne. Tak slova běží jak zástup andělů na nebe,děkuji bože děkuji lásko má za tebe. Slovy dalo by se ten den dláždit samo nebe,já poznal dívku sen já poznal Tebe. Slova věty tvořila,hráz, hrubá,chladná se bořila. Byla jsi mi stále blíž,vzpomínáš lásko,ještě víš? Po tuctech našich hlásek,byl konec dávných lásek,byla zde,byla mezi námi,byla tu. Jsi jako upír s Feratu. Do šíje mé jsi krásným polibkem temným,zuby své špičaté vpravila a jak matka země má pravila,láska nesmrtelná,láska mě zabila. Zabila mě životem věčným,zabila mě tebou,krásnou,mou něhou.
Já bolest cítit neměl jsem asi snad,já jediné co pamatuji si,měl jsem tě rád.
Prosil jsem však víš,telefonní číslo Evičko prosím piš. Ty byla jsi v pravém slova smyslu dáma,taková,jak teď o ní vypráví nejbujnější fáma, tvář svou uchovala v doufání mém, avšak na konec přikývla,řekla tu je,vezmi si je,vezmi. Ten den byl jsem Golem a dostal svůj šém.
Do srdce mého na místo čela,vložila si sebe samu,krásnou,nádhernou dámu.
Já jak první rytíř světa snad chtěl jsem tě mít,smět tě dobývat. Držet nad tebou ruku svou ,ruku horkou,ruku tvou.
Naše psaní listů sms jak moderní je dnešek dnes, jak nesnesl bych čekání na pošty mistra nesoucí,psaní láskou planoucí,papír slova ty by nesnesl ni malou chvíli,řádky lásky by se vznítily, a s nimi a papírem,pergamenem bílým,snad bych byl stále tvým mileným,tvým milým.
Jak postupoval s námi čas,jak dny sále přibývaly,jak rostly v nekonečné soupeře valy, já strachem zavládl jsem v srdci svém, neozýváme se ,nevíme jeden o druhém, kde? Kde je můj krásný sen. Smráká se nad Figurkou zas, ale co to,vidím provaz, provaz co smyčku samoty spřádá dnes, říká,volá, človíčku malý do mě zas si vlez, nebylo snad lépe tobě v péči mé? Vědět co smíš a co už ne?
Hrozba, hrozba pletené šňůry,zase přicházejí chmury, chmury a deprese duše má nesnese,srdce zmírajíc ,srdce řvouc, srdce říkajíc, bud teď a nebo nikdy již, já vím,mělo mělo to být spíš. Já volám do světa,já volám lásku svou,svou vílu,dámu,krásnou spanilou.
Já pro své bláznovství,já za své království,já než být bez tebe raděj peklo či do nebe.
Já v prachu umírám,já jsem tady ty tam,já pláču já umírám.
Myšlenky černé hltí mé srdce ,hltí mou mysl. Zemřít? Bez lásky? To je nesmysl.
Já poslední nádechy dýchám hluboce ,poslední ,poslední, kyslík noční,ne polední.
A jak tu ležím na márách jako starý mrtvý muž povívám lidé,povím to nuž ten den jsem pochopil není život bez citu a není život bez lásky,není život,nechat se ovládat provázky. Jak ležel jsem tam jako muž,muž či chlapec,chlapec či chlapeček litoval jsem,ne sebe litoval jsem,že otevírá se nade mnou nebe. Tunel černý,dlouhý jak život sám,pláču,nožku nožičkou překrývám, nebyl jsem muž byl jsem dítko malé, tunel se krátí, když tu náhle, na konci jeho byla si, já nepochopím ty úžasy jeden druhý následuje, ruka tvá se natahuje, a jak ležím tady na márách,jak tělo mé pokrývá prach,já říkám mrtvý muž lidé je tu, je tu už. Přišla žena,dívka paní anděl, rukou svou mě vrátila do žití lidského, do žití krásného,žití prostého.
Ano byla, byla zde,cítíte,vidíte? Ne? Avšak je zde, je tajuplnější než vesmír sám to i tobě ty neposedný nezbedo povídám, zrodila láska ,zrodil se nový zase svět, dík krásky,anděla a víly, ten chlapeček,chlapec milý mohl žít,mohl být.
Vzala ručku svou on nyní měl oporu v ramenou, ze země prašné směl vstát,on nebyl sám on nemusel se bát.
A jak ležím tady a země chce už tělo mé,tělo staré,tělo churavé, když povím lidé vám, to byl sen on ležel tam sám,uvěříte? Jsem králem fám?
Ona i přes jeho povahu zpupnou když zmírajíc jeho hlas nesl vzduch až k ní,ona kráska poslední, jak jen rychle mohla,běžela,běžela k němu,dala mu péči,dala mu lásku,dala mu něhu.
Trvalo dny a trvalo týdny kdy muž či chlapec,chlapec či chlapeček se zotavil. Byl ve svém království nebeském on myslel na svůj šém, on psal listy sms psal jich tisíce,vím už dnes.
V době jeho nemoci kdy rozloučeni být museli,oba si zkusili, on psal ,on plakal, a ona na utišení bolesti jeho samé,akty lásky její byly mu posílané. Trvalo bodu dlouhou snad miliony let,než se spolu mohli opět sejít,společně posedět. Uplynul miliontý prvý rok a doba ta přichází. List schůzku těch dvou provází. Muž-chlapec ona ve svém žaláři,poslední porci jídla dovaří a on? Chlapeček čeká ji,čeká a bojí se,srdce má v kalhotách,citu mu jihnou,on ví ,že nikdy už nechce jinou. Když vidí paní vílu anděla srdce si nedá poručit co chce si dělá,bije jak na poplach,nech jej bít pro tuhle paní chlapečku chlapče chtěj žít.
Kosti mé lezoucí s končetin mých a však úsměv rýsující se na tvářích propadlých- v ten den byl osud s chlapečkem,chlapečkem mužem,byly mu jedno miliony žen,on již dobojoval svůj souboj,byl přemožen,jak slézá mi kůže cár s hlavy pamatuji si tu krásnou cestu oltáři,oltáři minulosti,kde díval jsem se do očí spanilosti, minuty ubíhaly vteřinovou rychlostí,láska má mě zase na chvíli opustí, polibek však je mi zástavou duše mé,tělo se chvěje tělo nezbedné.
Tvůj kočár mizí v dáli zas,avšak? Nikde neslyším nitky hlas,snad proto že srdce mé s tebou odjíždí v dál,já pamatuji si to když mi vánek do zad vál.
Den se s nocí minul a ještě několikrát zas,já ty dny nevnímal, byl jsem lásko u vás.
A potom,potom byli jsme zase spolu,já propadal do vás jako do hlubin,dolů.
Líbal jsem tělo vaše tělo anděla a když vím,že přijme mě za to peklo,že to se nedělá,já směji se peklu v jeho zubatý chřtán,já nejsem peklo,nejsem již sám. Duši mou již získat nemůžeš satane ohnivý,přišel jsi pozdě,blázně bláhový. Nebudu již říkat věci další,nebudu to nesluší se nám,rytířům krásných dam.
Já chlapec,chlapeček povídám teď všem vám,láska není trám,láska je dar,láska je výsada,láska je jako pro chudého poslední násada. Bud vzejde a on bude žít,pokud né bude v matce zemi hnít.
Hle i ty malý nezbedo toužíš po lásce? Matičku svou matičku jedinou miluj jí srdcem celým svým ona dala tobě život,dala naději ti na lásku velikou.
A jak mé tělo bere si vítr zimy blížící se ,jak rozfoukává moje plíce,ještě lidé drazí mí,slova skoro poslední:
Chlapeček dámu svou líbat směl,chlapeček mužem ,chlapeček dospěl. Jak krásné bylo když s kukly motýl směl vyletět v oblaka modrá, a slunce spatřil, on Evičko já tobě jsem patřil. Motýl zemřel motýl byl… pod lístky tvé lilie jsem jej pohřbil.
Já chlapeček,chlapec,muž já můžu říci už- Nikdy nikdo mi tu krásu tebe nevezme, už nikdy to nedovolím ne, ne, ne !
Vítr vzal co země dala vítr země láska stálá. Tělo mé je nyní světem,děkuji,že šli jste s tímto starým kmetem. Lásky příběh chtěl vám svůj říct. To jediné co váží víc než nic,co dalo by se srovnat životu,láska má Eva je tu. Kapička slzy zemí svlaží,země já ona my po ní se praží.
Nejsou slova ta co vyjádří co cítím. Lásko vítr pro tebe do sklenice chytím. Bude to ten starý kmet co pověděl o lásce naší než umřít směl hned.